“Musím přiznat, že je mi to krajně žinantní…neměli jsme to dělat”, řekl muž v mysliveckém klobouku se snítkou kručinky za zvláštně tkanou stuhou, po jejímž obvodu se na znamení jeho vznešeného původu střídaly perly a jahodové listy.
“Nesmysl”, odsekl jeho společník, vlekoucí za sebou po sněhem poprášené cestě za nohy zuboženou bílou labuť. Druhou rukou svíral klacek; na stuze jeho klobouku byla vytkaná obroučka s perlami. “Nebýt mně, neměli bychom co jíst – ta pitomá holka zapomněla vytáhnout z lednice husu, která byla určena na dnešek k večeři.”
“Radši bych si jídlo odpustil, než abych kvůli němu u řeky zbaběle utloukal labuť, která nemůže uletět, protože je připoutaná ke člunu, a navíc zjevně patří někomu jinému”, odpověděl znechuceně muž s kručinkou.
“Zmiz, parchante!” zařval druhý vztekle.
“Nepřeháníte to trochu, Friedrichu?!” opáčil jeho protějšek. Při chůzi se zlehka opíral o hůl, jejíž slonovinové držadlo bylo ozdobeno zlatou korunkou; výstražně s ní sekl do vzduchu. Vzápětí zjistil, že nadávky neplatily jemu. V jejich stopách běžel veliký, mourovatý kocour s překvapivě tmavýma očima a srstí kolem uší a na temeni hlavy nezvykle zvlněnou; hmatové vousy na levé tváři měl bílé, na pravé černé.
“To je přece ta kočka, která byla u loďky, k níž byla ta labuť uvázaná… Proč ji nenecháte na pokoji?”
“Kočky nesnáším – dělá se mi špatně, jen je vidím… už v dětství mi moje chůva prorokovala, že s nimi budu mít problémy.”
Vstup do kuchyně byl na dosah. Majitel usedlosti se klackem ohnal po kocourovi. Ten uskočil; zámecký pán uklouzl po tenkou vrstvou sněhu zakrytém ledu a upadl. Pustil přitom labuť, která hned začala mávat křídly a pokoušela se postavit. Zvedl se, neurvale ji popadl za běháky a vhodil do kuchyně. Ustoupil, aby mohl projít jeho host; na dovnitř žádostivě nahlížejícího kocoura zadupal a zabouchl před ním dveře. Panovník se rozhlédl kolem sebe a se stisknutými zuby se hněvivě odvrátil od toho, co uviděl jako první: na stole ležela už vykuchaná husa. Dívka v pruhovaných šatech a zástěře, která stála u sporáku, se rozeběhla k labuti a sklonila se nad ní:
“Chudinka! Proč?… husa přece už rozmrzá…”
“Mlč! Díky tvé liknavosti bude večeře nejdřív o půlnoci! … Co teď s tou mršinou?” Friedrich se rozhodl labuť vystrčit ven; jakmile pootevřel dveře, kocour, který stál na prahu, okamžitě vklouzl dovnitř. Domácí pán, zuřivostí bez sebe, ho začal honit po kuchyni; v momentě, kdy ho měl téměř na dosah, se zvíře uchýlilo do záhybů dívčiny sukně a bezpečí jejích spodniček. Friedrich namáhavě poklekl a snažil se je chytit; dívka se střelhbitě sehnula, vzala kocoura do náručí a přivinula ho k sobě.
„Okamžitě ho pusť! Poslechneš, nebo ti to mám vysvětlit ručně?“
Tvář královského návštěvníka vyjadřovala krajní opovržení:
„Přestaňte s tím tyátrem, hrabě! Nepřijel jsem sem, abych se díval na vaše směšné pokusy chytit tvora, který je chytřejší a obratnější než vy. Je tu někde místo, kde si můžeme v klidu a o samotě promluvit?“
„V knihovně je zatopeno… Tu kočku okamžitě vyhodíš z domu, rozumělas – a tu chcíplotinu s ní!“
„Nic takového!“ Králova slova zazněla jako šlehnutí bičem. „O té labuti si ještě promluvíme – a pokud se kocoura týče, vřele vám doporučuji, abyste si ho nevšímal!“
V knihovně se u krbu hřál člověk v kabátci s vyšitými zemskými znaky. Když oba muži vstoupili, vstal a chtěl se vzdálit. Vladař ho zarazil:
„Nikam neodcházejte… Nebudu se touhle odpornou záležitostí zabývat déle, než je nezbytně nutné. Pamatujete si formuli, kterou se vyhlašuje boží soud?“
Herold mlčky přisvědčil.
„Dobře. Jdeme zpátky.“
Z kuchyně se ozýval nářek a křik. Spolu s dívkou tu teď byla i žena, která se jí pokoušela vyrvat kocoura, jenž se tiskl ke své ochránkyni. Bázeň však neprojevoval žádnou: vrčel a syčel jako tlakový hrnec při vypouštění páry, oči mu jiskřily. Labuť se snažila ženu štípnout do nohy, dívka volala o pomoc. Král měl co dělat, aby se nepřestal kontrolovat a ženu neokřikl. Se značnými obtížemi se ovládl a obrátil se k dívce:
„Povězte mi, děvenko – jmenujete se tuším Elsa, že – je pravda, z čeho vás nařkli zde přítomný hrabě Telramund a jeho manželka, která, jak vidím, vás právě napadla? Cítíte se vinna zmizením svého bratra? Ano, či ne?“
„Ne, ne, ne!!! Jak bych mu byla mohla ublížit? Měli jsme přece jen jeden druhého… Bůh je mi svědkem, že jsem se ničeho hanebného nedopustila. Utíkám se pod jeho ochranu – věřím, že mi sešle anděla strážného. Vím to, viděla jsem ho ve svých snech!“
„Ať tedy při mezi vámi a Friedrichem von Telramund rozhodne boží soud! – A vy“ – obrátil se k heroldovi – „konejte svou povinnost! “
Herold vykročil z domu ven. Všichni přítomní strnuli v očekávání věcí příštích. Kocour nejdřív něžně olízl dívčinu tvář a když ho nepouštěla, jemně, ale důrazně ji hryzl. Jakmile byl na zemi, pozorně se rozhlédl a sebral z podlahy křížem zalomenou špejli. Pak vyskočil na lavičku a se zaujetím sledoval dění kolem sebe.
Herold vyzval dvakrát za sebou toho, kdo by chtěl v souboji bránit Elsinu čest, aby předstoupil. Pokaždé následovalo mrtvé ticho – nikdo se neobjevil.
Elsa, hrůzou blízká mdlobám, se opřela o zeď:
„Nic – bože můj, smiluj se, pomoz! Jsem bez viny!!“
Z posledních sil zoufale vykřikla:
„Zkuste to ještě jednou – prosím vás snažně!“
Pokračování příště
