sobota, 24. červen 2017

Litomyšl!!! Lazebník!!!

Napsal(a) 

 , foto SL foto: SL

Rozverná, vtipná, zábavná. Taková je nová inscenace Rossiniho nejznámější a nejlepší komické opery, kterou hned týden po premiéře přivezlo Národní divadlo moravskoslezské 23. 6. na festival Smetanova Litomyšl. V souladu s logem domovského města, které se píše Ostrava!!!, se vydařený operní projekt jmenuje Lazebník sevillský!!!

Rozhodujícími spoluautory jedinečného nastudování jsou režisér Ondřej Havelka a autor českého přebásnění Jaromír Nohavica. Těžko rozsoudit, zda se divák baví víc díky šmrncovnímu textu, nebo díky hravé režii, ale baví se královsky – může se usmívat nad podařenými verši nebo gagy a může se i hlasitě smát. Je čemu. Ruku v ruce s neodolatelnou komikou postav a situací jde ovšem jejich pěvecké uchopení a pochopitelně i hudební pojetí celku, které při představení drží v rukou dirigent. Hostující Marko Ivanović potvrdil svou všestrannost – bezpečně se ujme jak soudobé opery nebo Janáčka, tak takovéto klasiky. Po opatrné zahrané předehře se partitura už rozezněla v plné jiskřivosti a tempu, bez hluchých míst.

 , foto SL foto: SL

České libreto – v Nohavicově výrazně autorském přispění nejen děj a repliky, ale i opravdové hlášky – dává inscenaci v době, kdy se opery zpívají už téměř výhradně v originále a s titulky, novou dimenzi: přístupnost, přímou působivost i bezprostřední zábavnost. Vše podstatné, co k tomuto italsky bláznivému příběhu původně patří, je civilním způsobem v českých slovech zachováno, ale z dobré poloviny je text od originálu uvolněn docela hodně. Ne že by se zpívalo a hrálo o něčem jiném nebo že bychom byli někde jinde než v Seville, ale postavy se uvolněně vyjadřují současným jazykem, hovorově, lidově a někdy i peprněji. Ostatně – celý příběh má základ v commedii dell arte, tak proč ne….! Nohavica už takto „přeložil“ Mozarta a vůbec není divu, že ho lákala i tato komedie. Podařilo se mu vybalancovat polohy mezi klasikou a hříčkou a mezi sofistikovaností a prvoplánovostí humoru tak, že nic neruší a recitativy, árie, dialogy i ansámbly příjemně odpovídají našim pocitům a zkušenostem.

Nebyl by to Ondřej Havelka, kdyby v souladu s poetikou nastavenou přebásněním nevedl zpěváky k uvolněnému komediálnímu hraní, nenechal je improvizovat a neprošpikoval inscenaci mnoha vtípky, ať už neočekávanými, nebo třeba i očekávanými, ale vždy v hranicích vkusu, počínaje etudou se žebříkem jako vstřiženou ze staré filmové grotesky nebo scénkou šumařů a konče těmi nejmenšími detaily, gesty a mimikou v konkrétních scénkách. Nebyl by to on, kdyby nepřerušil předehru přidanou mluvenou scénkou. Nebyl by to on, kdyby si, vyvolán z publika, nezahrál při Almavivově dostaveníčku na kytaru. A nebyl by to on, kdyby nevstoupil do litomyšlského představení osobně i mimo hru. Vzal si hned na začátku slovo a ve své neodolatelné „roli“ rozpačitého slušného pána se publiku v amfiteátru na zámeckém nádvoří snažil vysvětlit, že úvodní scéna je koncipována jako noční a že to asi vzhledem k dlouhému letnímu večeru tedy úplně nevyjde… Nesměle navrhl, že by se třeba mohlo počkat, až se setmí…, ale sám vzápětí takové řešení odmítl jako evidentně pošetilé - a z pódia se odporoučel. Předznamenal celý večer velmi přesně.

 , foto SL foto: SL

Na inscenaci se dále ve shodném naladění podíleli výtvarníci Martin Černý a Eva Kotková a choreograf Jiří Bilbo Reidinger. Pohráli si hodně se španělskými náznaky. Je jasné, že v takto koncipovaném hudebním divadle, skutečně lidovém v pravém slova smyslu, jde o hudební dokonalost o něco méně než ve vypiplaných inscenacích s mezinárodním obsazením a s ambicemi uchvátit pěveckou virtuozitou. Přesto lze v případě litomyšlského představení ostravského souboru hovořit s uznáním i nadšeně o výkonech pěvců. Výborný byl v buffo úloze doktora Bartola Miloš Horák. Martin Gurbaľ v roli Basilia a Ondřej Koplík jako Almaviva tento večer připomněli, že přece jen asi mají určité pěvecké limity, ale zejména Koplíkovo ztvárnění netradičně komicky pojaté figurky značně neobratného Almavivy - v hraběcí podobě i v převlecích – bylo kouzelné.

Na prvním místě jsou však Svatopluk Sem v roli Figara - zkušený a charismatický pěvec s bohatým usazeným fondem, na pódiu jistý, výstižně a neodolatelně hrající trochu protřelého a samolibého, ale veskrze kladného hrdinu, nádherně uvolněně zpívající - a s ním sopranistka Veronika Holbová, mladičká sólistka s křišťálově čistým silným hlasem, s koloraturami nesenými příjemným tremolem a s velkým komediálním talentem. Jako Rosina byla po všech stránkách, i s flamencovými gesty, hvězdou večera.

Hrálo se až do půlnoci, nebylo zima, Smetanově Litomyšli tahle inscenace slušela - a člověk by musel být opravdu velký škarohlíd, aby neodcházel pobaven, potěšen a zcela výjimečně naladěn.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.