úterý, 12. květen 2015

Libuše v temné a mlhavé minulosti

Napsal(a) 

Inscenace plzeňské Libuše na sebe upozornila už před časem, když bylo veřejně oznámeno, že ji budou režírovat rukou společnou a nerozdílnou dva režiséři věkově od sebe vzdálení o generaci, totiž Martin Otava, nynější ředitel Divadla J. K. Tyla a jím jmenovaný šéf opery Tomáš Pilař. Muži, kteří spolu, pokud vím, nikdy předtím takto nespolupracovali. Vykládám si to snad realisticky jako pokus nést společnou osobní zodpovědnost vedení divadla a operního souboru za první operní inscenaci vytvořenou přímo v Novém divadle přesto, nebo tím spíše právě proto, že je všeobecně známo, kolik technických problémů to nezaběhnuté divadlo dosud má. Jako scénografa si vybrali zkušeného Daniela Dvořáka, jako dirigenta Olivera Dohnányiho. Autorem kostýmů k Libuši se překvapivě stal sám Tomáš Pilař.

Už před premiérou byla operní veřejnost informována o budoucích záměrech inscenátorů (přečtěte si v plzeňském divadelním Časopise 02/2015 rozhovor se scénografem Danielem Dvořákemnebo na internetové Opera plus.cz rozhovor s režisérem Tomášem Pilařem V Plzni má premiéru Smetanova Libuše). Z obojího je jasné, že, tak jak tomu má být, inscenační tým společně sdílí koncepci, jejímž cílem je odmonumentalizování a odnacionalizování Smetanovy Libuše, takto opery určené svým autorem k uvádění jen za mimořádně slavnostních okolností. Autoři inscenace chtěli Libuši zbavit dosavadních inscenačních nánosů, které opatřili prostřednictvím výtvarných příkladů nálepkou alšovsko-muchovské interpretace: u nás to bude bez copů a bez jánošíkovských opasků atd. atd. O hudebním pojetí se blíže nešířili, ač by dirigent měl VŽDY být nedílnou součástí inscenačního týmu.

Co jsme tedy viděli a slyšeli v Plzni. Nutno poznamenat, že obětavá Česká televize natočila v krátké době hned dvě plzeňské operní inscenace - výše zmíněnou Prodanou nevěstu a teď ještě i první premiéru Libuše 9. května 2015. Viděla jsem hned další den také druhou premiéru. Než se pustíme do recenze samotné inscenace, nebude od věci, zmíníme-li se o zajímavostech v pěveckém obsazení obou premiér. Tak především představitelka hlavní role – pro televizní přímý přenos Eva Urbanová, jejíž výkon v roli Libuše zaznamenala naše TV ještě v době národně divadelní „v kůži vázané“ Libuše režiséra Petra Novotného se zmiňovanými secesními názvuky (1995). Ve svých počátcích to byla Libuše velmi dobře akceptovatelná a také pěvkyně byla tehdy ještě na vrcholu své kariéry.

Plzeňská představitelka Libuše, členka plzeňského sólistického souboru, talentovaná, zatím spíše mladodramatická pěvkyně Ivana Veberová zpívala až tu soukromější druhou premiéru. Plzeňské divadlo bylo samo proti sobě. Ačkoli mohlo prezentovat prostřednictvím vlastní zpěvačky současný stav svého souboru, zvolilo „jistotu“. Ta jistota spočívala ve volbě zpěvačky obecně známé. Proč?

K mému velmi příjemnému překvapení byla Ivana Veberová na roli Libuše připravena báječně. Po pěvecké stránce byl její výkon vypracovaný do sebemenších detailů a navíc z této postavy na jevišti vyzařoval neobyčejný vnitřní jas a charisma bájné kněžny. Můžeme se ještě lehce (po)zastavit také u volby Jiřího Kubíka pro televizní roli Radovana od Kamena Mosta (při druhé premiéře výrazně charismatičtější Jiří Hájek), také Radmila Jany Foff Tetourové svědčila této pěvkyni daleko méně než Elišce Weissové z premiéry druhé. Proč takové obsazení? Všichni zmínění pěvci přímého televizního přenosu byli poznamenáni určitým logickým opotřebováním svých hlasových prostředků díky nemilosrdnému nasazení těchto pěvců do nejrůznějších rolí v repertoáru oblastních scén. Osvěžením televizního přenosu byl výkon Lívie Obručník Vénosové (členka libereckého operního souboru) v roli Krasavy, jako Chrudoš se představil František Zahradníček (alternace Jiří Přibyl), Přemyslem byl Martin Bárta. Všichni zpěváci se snažili o co nejhlasitější pěvecký výkon. Někdo je takto instruoval snad? Také sbor spíše „nakládal do hlasů“ než aby byl sezpívaný - a podobně dopadaly také všechny ansámbly včetně Ženců za scénou. Jako by nikdo nedbal o jejich kompaktnost, o jejich přirozenou krásu.

Měla jsem štěstí, že jsem při první premiéře seděla ve dvacáté řadě, tedy v zadních řadách toho přízemního hlediště Nového divadla, známého již svou prudkou elevací. Akusticky se dojem z obou představení značně lišil. Ze zadních řad zněl orchestr jen tak třicetiprocentní hustotou nástrojů – stále vévodila melodická linka pokud možno v žestích, dosti svižná tempa, téměř neslyšný, potlačený, byl zvuk ostatních méně průrazných nástrojů, které spoluvytvářejí kompaktnost, barevnost a měkkost i kontrastnost bohaté orchestrální sazby. Spěch, nesehranost, ryčné pochody, silné důrazy, až vtíravý jas žesťů. Byla jsem hodně zvědavá, co s akustikou udělá ta sedmá řada druhé premiéry. Orchestrální zvuk byl sice přece jenom plastičtější, ale necitelnost nastudování zůstala. Dirigent Dohnányi (samozřejmě podle mého osobního názoru) nemá pro Smetanovu Libuši pochopení – prokázal to ostatně už kdysi, když ji dirigoval v Národním divadle. Jeho interpretaci Libuše chybí „srdíčko“. Buď břeskně, nebo nevýrazně, málo v legatu, soudržnost celku jde stranou. Sbor zněl tu i onde nesezpívaně, studeně, odtažitě. Sbormistr – Tvrtko Karlovič – doufejme, že jenom pro jednou – zastupoval zdejšího výborného onemocnělého sbormistra Zdeňka Vimra. V tomto punktu se však dá říct, že dirigent Dohnányi a sbormistr Karlovič byli paradoxně na téže vlně jako jejich inscenační souputníci.

A teď k inscenační koncepci. Prý se snažila jít do hloubky, pod povrch díla. Dál než do těch falsifikovaných „rukopisů“, které tolik ovlivnily naše národní obrození. Víme, že takových historických padělků se najde i u daleko větších národů dost, tak nad tím zbytečně nelkejme. Pohádky jsou krásné a nemusí být vždycky pravdivé. Tak tedy - tady v Plzni není žádná česká kněžna, vždyť nemá ani vladařské křeslo, žádné insignie, její soud, byť v něm zasedají jí oslovovaní „leši, vladyky…“, nemá nic společného s důstojným průběhem takového mimořádného jednání v životě daného společenství. Libuše je tu jenom taková pobloudilá duše v černých šatech - na šedém či černém pozadí se spoustou dýmu - s výraznou platinově blond parukou (Bitva o trůny?). V módě jsou Seveřané, a tak i ta „typická česká krajina“ na černobílém filmu, který tu vykrývá předehry a mezihry, vypadá spíš irsky, skotsky, zkrátka cizokrajně. K tomu kašírované „menhiry“, jichž se postavy dotýkají, jako by to byl obyčejný nábytek. Černá Libuše má svou éterickou běloučkou vílu dvojnici, která za ni sjede i s černým rybníčkem a pár kameny do hlubin.

Hlavně je potřeba na jevišti včas zaujmout své místo – to se týká všech zúčastněných, protože plzeňská Libuše předvádí technické možnosti Nového divadla. Pravda, pořád a pořád se únavně opakují – schodiště, nějaká ta točna, zvednutí a pokles různých jevištních stolů, vytvoření šikmy celojevištní nebo pouze středové… Že ten neustálý pohyb významově nesouvisí s průběhem inscenace, že nejsou mezi postavami žádné vztahy? Že jsou všichni oblečeni do výtvarně „nedonošených“ kostýmů, někteří bíle natřeni v obličeji a černě vystínováni, případně opatřeni nějakou tou kérkou? Že mají na hlavách naprosto neuvěřitelně nekvalitní paruky a vypadají odpudivě - snad čím šerednější, tím lépe? To považují tvůrci inscenace za hlubší propojení ubohého vlastenčícího národečku s rituály našich společných neolitických předků? A proč na sobě vlastně nemají jenom cáry, chlupaté válenky a parohy jako ten velmi svalnatý statný paroháč, který seje u Přemysla ve Stadicích? Podivuhodné zjevení. Martinů by se určitě zeptal: „Kudy ten jelen uteče?“

Ráda bych se dotázala ortodoxních věžníků, kteří tak starostlivě dbají na to, aby se respektovala hudba a slovo skladatelovo až do skonání, navzdory proměnám časů, jak se dívají na každou novou inscenaci. Jak se dívají na tuto inscenaci, v níž jakási jurodivá ženská z neolitického pravěku věští podivnosti, vyženouc při svém proroctví z jeviště sbor, který by pohybu jevištních „vln“ jenom zbytečně překážel. A že její „český národ neskoná“? Takový nacionalistický nesmysl! Tančeme kruhové tance jako Irové (říká ve své předmluvě k inscenaci Tomáš Pilař a pomíjí, že téměř všechny národy tančí své vlastní kruhové tance - namátkou Španělé, Řekové, Jihoslované…) Mohlo být na jevišti móře a ne jenom ta zmíněná černá kaluž s kameny. Nikdy nezáleží na doslovnosti nebo nedoslovnosti inscenace, vždycky jen a jen na její kvalitě, na její tvůrčí schopnosti přesvědčit diváky.

Už dlouho mě nic tak nenadzvedlo jako ta monotónně a nudně zamlžená Libuše bez jakéhokoliv citu. Jen a jen ctižádost a šou dva tři… Škoda, tak zase nic. Třeba příště…

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.