Libuše jako leporelo

Připravit v Národním divadle inscenaci Smetanovy Libuše je vždy úkol z nejnáročnějších už jenom proto, že je tato opera uváděna v průběhu sezóny vzácně, zejména ke slavnostním příležitostem a drží na na repertoáru velmi dlouho. Tentokrát byla příprava Libuše ztížena ještě i závaznou povinnosti oslavit sté výročí existence Československé republiky. Dosavadní inscenace měly bez výjimky slavnostní charakter, majestátnost a vznešenost byly jejich základní vlastností. V současné Libuši si tyto vlastnosti bezesporu zachovává hudební nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který rozezněl orchestr v jeho bohaté barevnosti hutně a masivně až do mnoha fortissim. Téměř bombastičnost hudebního nastudování byla v prudkém kontrastu k tomu, co se odehrávalo na jevišti.

Inscenační koncepce (režie Jan Burian, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková) zvolila archaický způsob sledu živých obrazů, jaké byly s oblibou užívány za obrozenecké doby Smetanovy, přidala k nim však možnosti současné jevištní techniky Národního divadla.  Na scéně, která byla symbolicky uzavřena do masivního zlatého rámu a na počátku opery doplněna o projekci vlnící se mořské hladiny, pózovala skupina žen v bělavých řízách se zahalenými hlavami a s bíle nalíčenými obličeji navozujících svou jednotnou barevností dojem bájných postav z dávnověku. K nim se později připojili stejně zbarvení muži, Lutobor a Radovan pak s náznakem obrozeneckých čamar. Pozornost upoutaly ty nejpodivuhodnější světlé paruky, jaké jsme kdy na jevišti viděli. Scénografii dominovalo schodiště s masivním víceúčelovým kamenem. Scénu oživily dva pojízdné chodníky, na nichž přijížděly jednotlivé postavy v roztodivných postojích, projekce, filmová dotáčka, malované obrazy, zavěšené kameny. Co výstup, vždy oddělený oponou, to změna scénografie.

 , foto Hana Smejkalová

Kolem dominujícího kamene (stolu, obětiště) se pohybovali baletní sólisté i jednající postavy. Tři dívky se svatováclavskými přilbami a luky, dva zápasící tanečníci. Dodatečný vstup Petra Zusky do inscenačního týmu jako režijního a pohybového spolupracovníka byl, zdá se, tragikomickým omylem. Postavy a postavičky projíždějící se na pohyblivých chodnících připomínají, patrně i záměrně, lidové betlémy, orloj. U Přemysla ve Stadicích přichází to pravé balábile – děvčata s hráběmi, hoši s kosami – jako by vystoupili z rozjuchaných folkloristických besídek. Dokonce se i vznášejí ve vzduchu! Tato ambaláž vrcholí v závěru opery, kdy se Libušino proroctví odbývá na zvednutém podstavci před světelnou LEDkovou revuálkou. Libuše vypadá jako dívka z loga filmů společnosti Columbia Pictures. Za ní se objevuje stín letícího ptáka a různé barevné kreace. Největším překvapením je však závěrečný obraz, který je doslova přílepkem vrcholící Libušiny věštby. Kněžna musí sejít pod schodiště, aby mohl na tazích sestoupit pavilonek a nastává barvotiskový výjev slavnostního poklepu na základní kámen Národního divadla z 16. května 1868. Český národ neskoná a Národní divadlo oslavuje samo sebe. Když se klaněl scénograf Daniel Dvořák společně se svými dvěma malými syny, napadlo mne, že je možná přivedl do divadla, aby jim ukázal jejich Libuši. Libuši pro děti jednadvacátého století…

 , foto Hana Smejkalová

Dana Burešová je půvabná důstojná kněžna, po stránce pěvecké i herecké se jí v poněkud lyričtější rovině zhostila se ctí. Iveta Jiříková je Libuší dramatičtější, má pro ni temnější barvu hlasu a celkově zemitější pojetí. Přemysl se k nám propadl z jiného světa. Vysoký bosý venkovan s dlouhými havraními vlasy (on jediný!) přinášející Libuši a národu vše, čeho se jim zatím nedostávalo. Adam Plachetka zpíval znělým barytonem bez problémů, totéž lze říci i o Svatopluku Semovi, který chvílemi hodně deklamoval. Oběma bylo společné prkenné pojetí postavy. Na Přemyslovi, ale i na jiných postavách, bylo jasně patrné, nakolik byli pěvci v této inscenaci ponecháni sami sobě, aniž by jim režisér nebo jeho režijní spolupracovník podali pomocnou ruku.  Chrudoš od Otavy v podání Františka Zahradníčka splnil svou roli víc po pěvecké stránce než po stránce představitelské, Miloš Horák měl potíže s výškami a podal velmi bezbarvý výkon. Šťáhlav Jaroslava Březiny svůj part odzpíval, Aleš Briscein naplnil svou roli přesvědčivěji. Národní divadlo nemá vhodného představitele Lutobora – bas Jiřího Sulženka v hluboké poloze nezní. Maria Kobielska byla až kupodivu málo výraznou Krasavou, zatímco Petra Alvarez Šimková oživila druhou premiéru barevným a dramatickým, ba dá se říci smetanovským hlasovým projevem a emotivním hereckým výrazem. Janálův Radovan od Kamena mosta zpíval ze všech svých současných sil, Jiří Brückler hledal svou pěveckou cestu ke Smetanově hudbě. Oba byli podivnými figurami nezřetelného postavení (Janál jako jediný bez paruky). Malou úlohu Radmily zvládla Kateřina Jalovcová po hlasové stránce přesvědčivěji než premiérová Stanislava Jirků.

Co říci závěrem? Možná, že jsem v Národním divadle neviděla dvojí slavnostní premiéru Libuše, ale variaci na téma divadlo Járy Cimrmana. Pokud ta toporná ironizace našeho národního mýtu nebyla záměrná, pak se omlouvám za to, že jsem nepochopila.

Sdílet článek: