Liberecká Bystrouška – pokus o pochopení

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky je pro mnohé z nás srdeční záležitostí a provází nás téměř od narození. Nelze ji pouze racionálně vykalkulovat, musíte ji prožít. Ať už v kontrastu světa lidí a zvířat nebo v jejich prolínání. Režisérka Linda Keprtová inscenovala Bystroušku ve svém domovském Divadle F. X. Šaldy v Liberci jako svou devátou inscenaci ve spolupráci s dirigentem Martinem Doubravským. Bystroušku chápe jako pestrou cestu lidským životem, která je patřičně klikatá a plná jednotlivých zastavení. V jejím pojetí jsou zvířata pouhou odlikou lidí a jejich chování. Proto kostýmy zvířat nemají zvířecí podobu, jsou lidskou variací na zvířecí téma. Tomáš Kypta si opravdu pohrál a vytvořil naprosto bezkonkurenční kostýmy. Bez problémů respektoval inscenační řešení – žádná ouška, žádné ocásky, lidské typy nezařazené do konkrétní doby. Bystrouška jako spontánní půvabná dívčina, Lišák – její chlapecký mužný protějšek. Žádná mezzosopranistka převlečená za mužského, ale pořádný puberťák, se kterým setkání s tou liščí krasavicí pořádně zamává. Jejich společné výstupy patří k vrcholům inscenace. Linda Keprtová umí zacházet s operními herci a pokud už s nimi v předchozích inscenacích spolupracovala, je to opravdu znát. Scény Lišky a Lišáka jsou neuvěřitelně spontánní, plné hravého citu. Liščata se z jejich kouzelného vzájemného vztahu rodí jako na běžícím pásu a jsou to Severáčková liščata, která jsou na jevišti jako doma (děti ze známého dětského sboru řízeného v současné chvíli paní sbormistryní Silvií Pálkovou). Pokud zpívají sólově, pak mají mikroporty, aby je bylo slyšet. (Škoda jen, že na premiéře pan zvukař nezvládl své technické zařízení a při předehře se jeho pazvuk opakovaně přidal k měkkému zvuku nástrojů v orchestru.)

Pochopitelně, že inscenátoři vždy hledají k této originální Janáčkově opeře svou vlastní cestu. Míří k závěrečnému Revírníkovu monologu, který je klíčem k opeře. Tam Janáček uložil své credo. A teď – jak se k němu propracovat. Existuje taková nesmyslná pře, zda je Bystrouška pro děti, nebo vůbec ne. Osobně jsem přesvědčená, že Bystrouška je podobojí. Pokud má inscenace v libereckém divadelním programu poznámku, že je vhodná jen pro děti starší dvanácti let, pak je to špatně. Bystrouška jde s námi doslova odmalička. Copak lze ta rozjívená liščata vynechat? V jejich výstupech spočívá jeden ze základů Janáčkovy milované opery. Koloběh života, k němuž děti (liščata) nebo děti v rolích liščat neodmyslitelně patří. Linda Keprtová umí vytvořit dramatické situace a dokáže více než obratně pracovat s herci, zvláště s těmi, kteří už jsou na ni zvyklí. Bytrouška a Zlatohřbítek jsou mistrnou kreací Livie Obručník Vénosové a Alžběty Vomáčkové. Svou spontánní bezprostřednost projeví ve vztahu, který zraje s časem. Sedmnáct liščat, to už je slušný počet. „Kolik jsme to měli dětí. Stará, nevíš? Nevím kolik. A kolik jich ještě budeme míti? Stará, nevíš?“ Role Bystroušky je určitým „odlehčením“ v repertoáru Lívie Vénosové, má pro ni znělý soprán a je jí dobře rozumět, Alžběta Vomáčková pokračuje ve svých rolích na pomezí mezzosopránu a sopránu (pozor na vypjaté výšky).

 , foto Karel Kašák

Základem je liščí rodinka a Revírníkův život. Ostatní je pěna dní. Ovšem nezanedbatelná. Šest baletních vstupů (choreografka Ladislava Košíková) – tady jsou to jepice a jejich superkrátký, prý intenzivní průběh života včetně smrti. O nich sní Bysrouška také svůj bůh ví proč takto zatěžkaný sen. Tři smutní funebráčci s nástroji, proč ne, ale proč ano? Vynikající kreace Dušana Růžičky jako Rechtora totálně propadlého alkoholu. Až tak, že se jím polije a snaží se podpálit. Nějak mi ten Jan Palach nedovoluje, aby mi to připadalo vtipné. Sexy Harašta jako národovec? Nebo se jen snaží jít s dobou? Rudá vlajka, pak česká nebo československá, jíž Lišák pokryje Bystroušku a pak nad ní až do konce zdrceně bdí. A vzápětí se u společného stolu smíří s Revírníkem. Hm.

Režisérka žije dneškem – bravo. Ale závěrečný Revírníkův monolog pozbývá své tak žádoucí moudrosti a smíření se životem a také smysl pro humor. Vpletou se mu do něj doslova všichni. Revírníková, jejíž „palička kaštanová jako děvčátko“ tu zastupuje hříbek, který Revírník našel. Ostatně Harašta nesl Terince něco „na zvostřenó“ a nebyla to po logice věci slivovice nebo snad režná, ale korále. Skokánek neskáče Revírníkovi na nos, neboť je z něj funebráček. Není škoda jít cestou, na níž je Skokánek zachumlaně smrtonosnou postavičkou? Revírníkův závěrečný monolog provází balábile všech všech všech. Nikdo tam nechybí. Ani Revírníkův Syn a Snacha, kteří jsou podle mého ryze osobního názoru v inscenaci zcela nadbyteční. Na závěr inscenace mnohomluvnost, ilustrativnost. Některé věci naopak pominuty – třeba právě ten zmíněný Skokánek, který způsobí vždycky potěšení a pohlazení v té disputaci o věčném koloběhu života, ne koloběhu smrti!? Ta je přece jeho pouhou součástí – jistotou, která je kořením života. Revírník vítá pokračující života běh – proč ten pesimismus? Ale to už by byl jiný výklad opery – omlouvám se.

 , foto Karel Kašák

Ano, u režijní práce je nejtěžší zbavit se nadbytečných nápadů. Drze si myslím, že by liberecké Bystroušce prospěla další postupná verze, v níž by Revírník měl čas a klid ke své meditaci o životě. Lehce dotáhnout, co bylo předvedeno. Těm výtečně vytvořeným situacím a charakterům vyčistit prostor. Sexy Harašta by nemusel mávat rudou či státní vlajkou a všichni relevantní účinkující by byli více vidět. Funkčnost scénografie Michala Syrového by nabyla větší prostorové plasticity, slepice s Kohótem by zůstaly tak, jak jsou, Datel s červenou rádiovkou by zůstal jednoduchý a úžasný, Jezevec by se vynořil se svou bustou Zdeňka Nejedlého a Bystrouška by se do jeho doupěte nastěhovala s Leošem Janáčkem. Linda Keprtová má spoustu nápadů a její Bystrouška by byla ještě výraznější, pokud by se některých z nich vzdala. Občas se ptávám, nakolik má režisér operního divadla svého sparringpartnera v dramaturgovi. Měla režisérka někoho, kdo by jí kladl otázky na tělo a působil na ni tak, aby pročistila svůj styl? Pokud ne, tak proč?

Hudební úroveň jde ruku v ruce s režijním výkladem opery. Tak tomu je u tvůrčího tandemu Keprtová-Doubravský vždy. Keprtová patří ke špičce české operní režie a Doubravský je jedním z vrcholových operních dirigentů. Liberecká opera je pak, zaplať pánbu, v podstatě divadlem souborovým. Vytváří umělecké příležitosti pro své zaměstnance. Jsou zvyklí na svůj inscenační tým a dokážou se mu přizpůsobit. Pěvecká úroveň sólistů je obdivuhodná. Pavel Vančura v roli Revírníka překročil po herecké stránce svůj stín – bravo Keprtová. Josef Kovačič je na Faráře ještě mladý, ale jeho slibný talent se postupně prosazuje (i v jiných divadlech). Přesně cítěná je paní Revírníková (Jaroslava Schillerová) a Pásková/Datel v podání Blanky Černé. Výrazný Sexy Harašta a odbojník Csaba Kotlár. Výborní dětští zpěváci-herci.

 , foto Karel Kašák

Orchestr hraje pod vedením svého šéfa opery Martina Doubravského pozorně a soustředěně, respektuje jeho hudební pojetí a i když nehraje bez chyb, celková stavba inscenace je přesvědčivá. Velký architektonický oblouk, který je naplněn živou dramatickou muzikou směřující neustále kupředu za živým dramatismem i lyrismem opery napsané s neobyčejným pochopením a láskou k lidem, zvířatům, přírodě. Jen to umět přečíst a přetavit do divadelního jazyka. Neobyčejně složitý úkol!

Rozšířením tématu na lidské pokolení všeho druhu vypadly některé milé logičnosti – již zmíněný Skokánek, mariáš v hospodě u Pásků, slunečnice a hůlka pro Rechtora, víceméně i „kleště“ (past na zajíce) včetně zajíce samotného, taky králík, jehož zastoupí košík plný červených jablek – takové drobnosti… Nahradilo je velké téma – vážné životní problémy viděné různými typy lidí (ty přepůvabné vtipné slepice!). Proč nebyly kostýmy časově blíže určené? Kam patřily ty vlajky? Do minula, do současnosti? Vida, nepochopila jsem.

Vypadla i přítomnost lesa „Jak je les divukrásný…“ zpívá Revírník ve svém závěrečném monologu. Jen jedna „ostrývka“ (uschlý strom) před šedavým panelem uzavírajícím zadní trakt jeviště s výjimkou kulatého otvoru pro zadní plán akcí. Kolik drobností bylo vypuzeno ve prospěch vážných témat, která v Janáčkově Bystroušce stejně nikdy nezanikají… Ale ovšem, takto lze samozřejmě také.

Už vím, co mi tam chybělo – ten specifický Janáčkovský nadhled a laskavý smysl pro humor.

Libreto Bystroušky končí takto:

Revírník: „ Eh, ty potvoro studená, kde se tu bereš?

Skokánek: „Totok nésu já, totok beli dědóšek! Oni mně o vás veveve- oni mně o vás vekládali.

A kde byl ten Skokánek („když hřmělo“)?

Sdílet článek: