neděle, 28. prosinec 2014

Legenda o Kateřině z Redernu

Napsal(a) 

Lívia Obručník Vénosová a Martin Otava Lívia Obručník Vénosová a Martin Otava

Premiéra nového soudobého operního díla na regionální scéně je sama o sobě událostí. Legenda o Kateřině z Redernu od Sylvie Bodorové, hraná od předvánočního týdne v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, pro tento soubor navíc přímo vznikla. Dokonce se odehrává v tomto regionu. A přičte-li se ještě skutečnost, že inscenace měla u premiérového publika (19. 12.) víc než srdečný ohlas, vychází nám z toho, že se podařila opravdu výjimečná věc: dramaturgii, autorce i realizátorům.

Historická Katharina von Rädern byla protestantská šlechtična, jako vdova správkyně frýdlantského panství, které pak po Bílé hoře v rámci konfiskací při násilné rekatolizaci země získal Albrecht z Valdštejna. Iniciátor divadelního projektu a autor předlohy Martin Otava spolu se skladatelkou a autorkou libreta k historickému základu přidali lidskou a osobní rovinu příběhu - spor a v závěru opětovné usmíření matky a jejího syna Kryštofa, přechodně podlehnuvšího vlivu bezskrupulózního Valdštejna, který z vypočítavosti a prospěchářství konvertoval ke katolicismu. Přidali rovněž pár let samotné Kateřině, která se ve skutečnosti Bílé hory a nuceného odchodu do exilu nedožila. Víra hraje v námětu a v ději značnou roli, opera přivádí na jeviště témata v české hudbě příliš nereflektovaná a patos stranící nikoli tragické habsburské katolické pobělohorské normalizaci, ale těm, kteří přišli o svobodu vyznání i o majetek a museli odejít. Jak už jsme u Sylvie Bodorové zvyklí, vtěluje do díla silné poselství, včetně upozornění a zřejmě i varování, že dějinné situace se opakují a že určité hodnoty mají stálou platnost, a výzvy, abychom se nad svými životy zamýšleli a stáli v nich na straně pravdy a spravedlnosti. Tomu odpovídá i její hudební jazyk – moderní a závažný, ale vědomě si hlídající i svou komunikační způsobilost, jazyk inspirovaný hudební kulturou minulosti a zároveň současně komplikovaný, lapidární i přímočarý, sloužící umělecké naléhavosti. Text, jak si ho připravila, vedl skladatelku spíše ke kratším hudebním frázím, které se většinou nerozezpívají do zvýrazněných a stupňovaných kantilén. Přestože k tomuto dílu a jeho stylu nepatří romanticky klenuté árie, je vokálně výrazné. Dalším charakteristickým rysem opery a její hudební řeči je opakování vět, potvrzující již vyřčené. Slovo získává na důležitosti, sdělení a emoce na jednoznačnosti.  

Sylvie Bodorová Sylvie Bodorová

Sopranistka Lívia Obručník Vénosová, která je oporou libereckého souboru a je v dobré paměti z poslední doby například jako vynikající Eva ve Foersterově stejnojmenné opeře, vytvořila v hlavní roli Legendy o Kateřině z Redernu svou další velkou postavu. Má dostatek schopností vystihnout psychologické momenty úlohy a přesvědčivě hrát a má v hlase dostatek krásy i pevnosti, aby jím vyjádřila škálu citů a postojů sahajících od nesmlouvavé, statečné a zdatné vládkyně po milující matku. Její náročná, pěvecky často vypjatá úloha má výrazné dramatické akcenty a sólistka v ní obstála impozantním způsobem. Vášnivě vystupujícího Kryštofa Rederna výrazně zpívá a hraje mladý tenorista Michal Bragagnolo, jehož je možné slyšet jak v opeře, tak v muzikálech. Jednoznačně zápornou postavu samolibého a krutého Valdštejna ztvárňuje přesvědčivě barytonista Luboš Skala.

Děj opery dává nahlédnout do privátního prostředí i do sporů Kateřiny s měšťany a s představitelem její vlastní, tedy luterské církve, zavádí diváka na dvůr Rudolfa II. a ve výrazně koncipované scéně Kateřininy apokalyptické vidiny zpřítomňuje nejen třicetiletou válku, ale i hrůzy dvou totalitních režimů dvacátého století. Působivým a operně neotřelým momentem jsou chvíle, kdy zděšení lidé naslouchají autentickým tvrdým slovům z Obnoveného zřízení zemského a Rekatolizačního patentu, zaznívajícím hlasitě z prostoru nad scénou. Že pak opera končí ve zdůraznění věrnosti vlastní víře - šťastným „návratem ztraceného syna“ a současně hluboce tragickým, neodvratným odchodem všech do vyhnanství, je v logice věci a dává to dílu střízlivou, ale přesto dostatečně dramatickou a působivou korunu. Jen Kateřina symbolicky zůstává.

Operu nastudoval na scéně Aleše Valáška režisér Martin Otava, donedávna ještě ředitel divadla v Liberci a nyní ředitel divadla plzeňského. Pohybuje se v rozmezí mezi realistickými obrazy a stylizací pomocí jednoduchých prostředků, výrazně zapojuje tanečníky, dosahuje velké působivosti. Hudební nastudování je dílem Marka Štilce, autorčina syna. Výrazně symfonická partitura obsahuje nejednu složitou situaci, nelehké nástupy v sólech, hodně exponuje sbor, vyžaduje patos i přesnost. Premiéra v tomto směru dopadla zcela přesvědčivě. Dílo přináší do libereckého divadla regionální tematiku a posluchačsky náročnější, ale ve výsledku přesto až překvapivě přehlednou hudbu, která nepřesahuje možnosti souboru a snad ani hranice ochoty a vstřícnosti potenciálního publika.        

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.