pátek, 9. březen 2018

Lady Macbeth Mcenského újezdu, hodně ruská opera

Napsal(a) 

 , foto Martin Popelář foto: Martin Popelář

Národní divadlo moravskoslezské našlo mezi operami autorů dvacátého století další velké dílo. Nastudovalo Lady Macbeth Mcenského újezdu od Dmitrije Šostakoviče, mistrovský kus skladatele tehdy ani ne třicetiletého.

Katěrina Lvovna Izmajlova je vražedkyně, ale ještě víc je obětí světa ovládaného nedobrými muži. Ostravská inscenace, která měla, asi kouzlem nechtěného, premiéru na Mezinárodní den žen, vystihuje tragiku jejího osudu, ale i obecněji život za cara a dokonce také možné paralely se životem za Stalina. Režisér Jiří Nekvasil v příběhu zkušeně vyhmátl nejen prázdnotu, bezútěšnost a současně naturalistickou vášnivost, ale také satirický sarkasmus. Stejně uvažoval i scénograf Daniel Dvořák. A dirigent Jakub Klecker v jasném souznění podpořil v orchestru brutální expresivitu, groteskní nadsázku i lyriku a melancholii. Šostakovičova hudba je do krajností kontrastní, postavy dramaticky vyhrocené. Ve výsledku strhující dílo ve velmi působivé jevištní podobě.

Pěvecké obsazení první premiéry bylo mimořádně vyrovnané. Iordanka Derilova, bulharská sopranistka působící v Německu a známá i z českých divadel, má pro titulní roli temperament a potřebnou míru herecké přirozenosti, ale hlavně velký hlas bezpečně usazený na hranici mezi ženskostí a dramatickým patosem. Žena dobře situovaného kupce, znuděná, trvale neuspokojovaná, snadno podlehnuvší bezcharakternímu svůdci, je okolnostmi dohnána k odstranění tchána i svého muže. Zdá se, že s milencem v roli nového manžela bude vše krásné. Až sem sahají první dvě dějství, která se v Ostravě zcela logicky hrají bez pauzy, víc než hodinu a půl, jako jedno strhující drama. Příběh se ovšem potom neodvíjí takto idylicky. Přijdou výčitky. Třetí dějství, burleskní zkratkovité intermezzo, je parodickou scénou s policisty a opilcem a s náhodným objevením mrtvoly a nevydařenou svatbou. Finále pak zachycuje důsledky - deportaci na Sibiř. Otvírá a uzavírá je nádherný ztišený sbor vyjadřující utrpení bez konce. Přes celou scénu sněží. Milenec, vyčítající teď Katěrině zničený život, si v lágru najde jinou. Izmajlova končí sebevraždou.

Iordanka Derilova, foto Martin Popelář Iordanka Derilovafoto: Martin Popelář

Tímto hlavním protihráčem hrdinky je Sergej, kterého ve čtvrtek živočišně, sebevědomě a vokálně suverénně ztvárnil moldavský tenorista Vadim Zaplechny. A skvělí byli i další mužští představitelé – tenorista Josef Moravec jako slabošský Zinovij Borisovič Izmajlov a především bohatýrsky zpívající a autenticky hrající barytonista Martin Bárta jako jeho tvrdý otec, ztělesnění mužské panovačnosti i pokrytecké morálky. Martin Gurbaľ coby opilý pop a víc než desítka dalších sólistů v epizodních rolích i výborně sezpívaný sbor dotvořili obrázky z Rusi, které tragikomicky i fatálně ukazují malost a bídu prostředí, sílu sexuality i moc režimu. Snad jen v parodické scéně s policisty Jiří Nekvasil dosáhl k hranicím vyváženého stylu.     

Jeviště, orchestřiště ani hlediště ostravského Divadla Antonína Dvořáka není příliš velké, expresivně rozehrané drama se však přesto vešlo. Scéna zaplněná mnoha dřevěnými stavebními prvky působila stísněně určitě záměrně. Podobně jako kostýmy Marty Roszkopfové se nesnažila o aktualizaci, ani o realismus, ale ruské zázemí příběhu vystihovala přesně.

Dva roky po premiéře, v roce 1936, přišel na Šostakovičovu operu Stalin, ideologicky orientovaný k proletářskému umění, což Lady Macbeth Mcenského újezdu opravdu nebyla a není. Přestože by se mohlo zdát, že by ale tato opera mohla nahrávat tažení proti kulakům, tak Stalina – vlastně asi logicky – naopak popudila. Článek Chaos místo hudby, který o dva dny později vyšel ve stranickém deníku a jehož formulace a záměr se připisují přímo jemu, byl jedním z prvních signálů, že totalitní teror zavládne i v kultuře. Je dodnes s podivem, že Šostakovič – na rozdíl od mnoha jiných intelektuálů a umělců, kteří v těch letech zmizeli, byli popraveni nebo deportováni – fyzicky přežil…    

Námětem a některými dějovými momenty typickými pro Rusko devatenáctého století by mohla Lady Macbeth Mcenského újezdu připomenout příběh Káti Kabanové, který se odehrává ve stejném prostředí a také v bezvýchodnosti končí skokem do vody. Autor předlohy Šostakovičovy opery Nikolaj Leskov je však realističtější a ruský skladatel v hudbě avantgardnější, věcnější, nemilosrdnější, ať už jde o násilí, nebo sex. I Šostakovič straní ženě, jako ve své o pár let starší opeře český klasik. Ostrovskij nicméně zůstává u nevěry, nikdo není zavražděn, stranit jeho Kátě je snazší. A Janáček je nesrovnatelně lyričtější, empatičtější, soucitnější. Patří přes veškeré své novátorství ještě starému světu. Trefil ruské momenty dobře, ale opravdu ruská opera, hodně ruská, mrazivě ruská, je teprve ta Šostakovičova.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.