pondělí, 14. únor 2022

Kouzelný svět Händelovy Alciny v Národním divadle Brno

Napsal(a) 

, foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Barokní Händelova opera je fenomén sám o sobě. Není divu, že se mu výhradně věnuje Händelův každoroční festival v Halle pravidelně už od roku 1952. Je to supertěžká disciplína. Základním kamenem inscenace musí být v každém případě její hudební složka, už kvůli technicky náročnému zadání orchestrálních a pěveckých partů. Brněnské Národní divadlo získalo podruhé ke spolupráci dirigenta Václava Lukse, specialistu na tzv. poučenou interpretaci staré hudby. Poprvé účinkoval v Brně jako dirigent při dvouvečeru Purcellovy opery Dido a Aeneas a Martinů Epos o Gilgamešovi, 2016, podruhé se už zúčastnil přípravy inscenace se svým orchestrem a sborem Collegium 1704 a Collegium vocale 1704. Po pěti letech tak navázal na součinnost s ansámblem bratislavského Štátneho národneho divadla, na jehož jevišti připravil s režisérem Davidem Radokem krásnou inscenaci Vivaldiho opery Arsilda (2017).

„Ostrov uprostřed oceánu… na pláži stojí dům. Do písku se snáší hipogryf s rytířem Ruggierem. Kde se to ocitl a co skrývá dům, v jehož okně vidí stát krásnou ženu?“

Brněnské Alciny se ujal jako režisér šéf zdejší opery Jiří Heřman a pozval si k ní své časté spolupracovníky – scénografa Dragana Stojčevskiho, autorku kostýmů Alexandru Gruskovou, pro světelný design Daniela Tesaře a choreografa Jana Kodeta. Scénografická složka inscenace se projevila v nejužší možné symbióze s režijním řešením celku jako složka dominantní. Tím posílila úzkou souvislost s hudební složkou opery, která je pro barokní operu charakteristická. Společným východiskem scénografie je dům na poušti, který scénograf dále porcuje do úžasných scénografických kombinací. Mohu-li si trošku postesknout (kéž je mi to odpuštěno), právě onen dům má pro mě zvláštní podobu. Připadá mi totiž, že je jaksi severský a na poušti působí maličko cizorodě. Jeho členitá okna, která jsou občas zakryta nařasenými záclonkami, jež jsou i na dveřích, připomínají domáckou atmosféru. Scénické proměny jsou však fantastické. Přítomnost obřích zrcadel v „interiéru“ domu, která relativizují prostor a naopak zpřesňují vnější i vnitřní podobu postav, projekce, které s pomocí kouzelného světelného rastru naplňují okolí pěvců fantazijními obrazy. Dokonalé propojení scénografie s light designem Daniela Tesaře dovede vykouzlit barokizující a zároveň ryze současnou řeč inscenace. Scénografie se průběžně mění, otevírají se nové a nové prostory pro hru a pro její konfrontaci a součinnost s krásou Händelovy hudby. Úspěšně posunuje děj rozlehlé opery svými dalšími a dalšími variantami. V řešení těchto častých scénografických proměn inscenace hraje velkou roli matematická přesnost, dokonalá souhra všech složek, fantazijní přesah umělecké výpovědi.

, foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Především ve scénografické složce je pomocí zcela současných technických prostředků zpodoben či připomenut princip barokní inscenace. K němu se přibližují některé výstupy Alciny, sedící jako na svém trůně na zázračné perle v mušli a obklopené okřídlenými dvořany. Vedle Alciny upoutává pozornost její sestra Morgana (Doubravka Součková), která by s ní tak ráda soupeřila, ale musí se časem spokojit s Orontem (Ondřej Koplík), který jí není společensky roven. Kouzelnice Alcina své bývalé milence proměňuje ve zvířata – jedním z nich, lvem, je také otec malého Oberta (Andrea Široká), který jej marně hledá. Na Alcinin kouzelný ostrov přichází bojovnice Bradamante (Václava Krejčí Housková) spolu s vychovatelem Melissem (Roman Hoza). Je snoubenkou Ruggiera (Ray Chenez), kterého k sobě Alcina citově připoutala, V převleku za Bradamantina bratra ji Alcinina sestra Morgana považuje za muže a zamiluje se do ní. Alcina (Pavla Vykopalová) právě Bradamantina snoubence Ruggiera opravdu (ale o-prav-du) miluje. Díky tomu zpívá ve druhém dějství snad nejkrásnější árii celého díla „Ó mio cor“. Ruggiero zbaven svým vychovatelem Melissem díky kouzelnému prstenu „růžových brýlí“ vidí najednou kouzelný Alcinin ostrov jako poušť a vrací se ke své nevěstě Bradamante. Alcina zůstává patrně úplně poprvé sama. Klučík Oberto vysvobodí ze lví kůže svého otce a všichni Alcinu opouštějí.

Hlubinou bezpečnosti je Luksův orchestr a sbor (šest plus šest). Pavla Vykopalová obdivuhodně zvládla tu překrásnou, dlouhou a těžkou árii „O mio cor“, v další ještě obtížnější ji na chvíli zradila orientace v nekonečných koloraturních pasážích. Její výkon v této roli byl obdivuhodný. Stejně se lze po technické stránce vyjádřit o postavě Ruggiera/Bradamante v podání Václavy Krejčí Houskové a Orlanda Ondřeje Koplíka, byť obě tyto role byly chvílemi mimo jejich nejznělejší hlasové možnosti. Větší štěstí měla Doubravka Součková, která jako Morgana byla ve svém partu doma. Kontratenor Ray Chenez neměl, zdá se, svůj den, občas se i šetřil. Jeho výkon postrádal onu samozřejmou bezrejstříkovou znělost, jaká bývá velkým kontratenoristům vlastní.

, foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Čtyřhodinový večer se dvěma přestávkami si získával víc a víc svých fanoušků. Závěr doplněný ještě o temperamentní tanec osvobozených Alcininých milenců zakončil krásný zážitek, v němž poslech hudby a pěveckých a hereckých výkonů operních herců potencovala vynikající scénografická složka. Bylo by žádoucí vidět také druhé obsazení opery v čele s Karinou Gauvin jako Alcinou a Ruggierem Kangmina Justina Kima. Poslední představení v Brně je 18. února, pak následují představení v Théâtre de Caen a v rámci Royal Opéra – Château de Versailles Spectacles, s nimiž brněnské Národní divadlo operu koprodukovalo.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.