pondělí, 25. září 2017

Kouzelná flétna ve znamení sexu a sebevražd na jevišti Theater an der Wien

Napsal(a) 

Theater an der Wien: Die Zauberflöte, foto Herwig Prammer Theater an der Wien: Die Zauberflötefoto: Herwig Prammer

Inscenovat Mozartovu Kouzelnou flétnu není vůbec jednoduché. Na první pohled pohádka, jednoduchá hra se zpěvy pro pobavení lidu, která je na druhou stranu plná šifer a symbolů s hlubšími významy. Mozart sám v jednom z posledních dopisů zmiňuje svou radost nad tím, že opera na jednu stranu baví tradiční singspielové publikum a současně osloví i ty, kteří v ní najdou její skrytý obsah. Ostatně Mozart i Schikaneder byli svobodní zednáři, kterým hudební forma singspielu posloužila jako zástěrka. Premiéra proběhla 30. září 1791 pod Mozartovou taktovkou v Theater auf der Wieden (nezaměňovat s Theater an der Wien!), kde se dočkala 268 repríz. Do jakých kulis zasadit dílo zabývající se nadčasovými tématy lásky, zasvěcení, moudrosti, lidskosti?

Režisér Torsten Fischer se rozhodl pro radikální interpretaci už od začátku; předehra je přerušena scénickou akcí, ve které Král dne rozhoduje před svou smrtí, že jeho žena Královna noci dostane vše, nikoliv však svou svobodu, neboť bude podřízena jeho příteli Sarastrovi, protože ženy přece nemají žádnou představu o světě. Režisér operu obohatil o další texty, které měly za úkol podpořit jeho režijní koncepci a ty původní, které se do ní nehodily, byly odstraněny (zejména mluvený text). Královna noci je v této inscenaci obětí, vězněm mužské společnosti, čemuž by odpovídal i její kostým v jedné ze scén druhého dějství – burka. Její dcera reprezentuje naopak bojovnici za svobodu. Velekněz Sarastro je jakýmsi učněm, který převzal moc po svém radikálně sexistickém, rasistickém příteli Králi dne a je možné, že Paminu unesl ze sexuálních důvodů. Na druhou stranu z ní ale může vychovat budoucí, chytrou královnu, které sám předá svou moc.

Theater an der Wien: Die Zauberflöte, foto Herwig Prammer Theater an der Wien: Die Zauberflötefoto: Herwig Prammer

První dějství se odehrává v pohádkovém, snovém světě. Scéně Herberta Schäfera a Vasilise Triantafillopoulose dominuje obrovská Luna v pozadí, vše je, až na ostře zelené Papagenovy ponožky a boty, v černobílé barvě. Po předehře upadá Tamino do mdlob vyčerpán strachem z žen/družiny Královny noci, které kolem něj krouží (jako Schikanedrův původní had), dotýkají se ho, svléknou ho. Využijí situace, kdy se objeví nový, k tomu mladý a pohledný muž. Pod vládou Královny noci totiž žijí jako v klášteře (rozuměj bez sexu), jediným mužským je Papageno a ten se nepočítá (přestože dle režijního výkladu v podstatě nehandluje s ptáčky, ale se ženami), takže je třeba využít každé příležitosti. Sexuálnímu pudu podlehnou nejen tři dámy, které rázem zapomenou na své ctnostné chování, ale i sama Královna noci, která dovolí Taminovi, aby ohmatal její tělo (jinak se onen výstup bohužel popsat nedá). Přes to všechno se díky nesčetným scénickým proměnám cítíme jako ve snu – např. dámy kroužící širokými sukněmi jako květy černých karafiátů nebo ometající sukněmi scénu, na které se díky tomu objeví Paminin nadčasový portrét.

Druhé dějství je inscenačně jako z jiného těsta. Režisér nás z pohádkového světa převede do veřejného prostoru, plného teroru a netolerance. Na scéně se objevují v patřičných kostýmech představitelé všech možných světových náboženství, aby před obrovskou Zdí nářků, která zakryje na dvě třetiny druhého dějství celou scénu, sedíce na nevkusných plastových zahradních židlích, rozhodli o tom, zda Tamino i Pamina, oblečeni nyní v bílém, mají podstoupit zkoušku ctnosti. Elegance prvního dějství je nenávratně pryč. Tři dámy jsou oblečeny do červených kožených kabátů a lodiček. Mužský sbor vypadá v bílých košilích a černých kravatách jako sjezd bankovních úředníků, ženská část sboru má na sobě modré šaty evokující pracovní oděv uklízeček. Neustálé sexuální návrhy a flirtování jsou ve druhém dějství ještě zesíleny, podobně jako násilí, či násilná smrt – sebevražda, o kterou se pokusí nejprve Monostatos, který se s kanystrem v ruce polije a následně chce skočit do ohně, ze kterého jej zachrání Pamina. Ta se zanedlouho nato sama pokusí o sebevraždu, poté co ji Tamino v průběhu zkoušky mlčenlivosti nevyslyší. Do třetice si chce vzít život i optimista Papageno, kterému se přes všechny zkoušky stále nedaří najít svou družku: role, kterou si Schikaneder napsal sám na tělo, aniž by tušil, že si jednou bude tato postava rozepínat poklopec kožených kalhot na scéně a souložit ve stanu způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, co se v něm děje. V závěru inscenace jdou Sarastro a Královna noci ruku v ruce vstříc slunci, střídajícímu Lunu. Oba páry (přidají se Pamina a Tamino) mají být symbolem naděje pro vyčerpanou společnost, rozuměj sbor.

Theater an der Wien: Die Zauberflöte, foto Herwig Prammer Theater an der Wien: Die Zauberflötefoto: Herwig Prammer

Nové nastudování Kouzelné flétny v Theater an der Wien se nepovedlo. Režijní koncepce přinesla tolik různých výkladů a tolik scénických proměn, že se v nich sama utopila. Těžištěm byl sex a násilí. Čím déle opera trvala, tím byli představitelé horší, jak pěvecky, tak herecky, právě díky zběsilými výklady přeplněné režijní koncepci, zejména druhé poloviny. To bohužel odnesla i koncentrace orchestru Akademie für Alte Musik Berlin pod taktovkou René Jacobse, který ze svého entuziasmu v první polovině notně slevil. Vynikající výkon herecký i pěvecký podala Nina Minasyan jako Královna noci, která se režisérskými excesy nedala rozhodit ze své role silné, hrdé ženy, trpící ztrátou milované dcery. Temperamentní a životaplný byl Papageno Daniela Schmutzharda, ke kterému se výborně hodila kouzelná, svěží, dívčím šarmem i humorem obdařená Papagena Kathariny Ruckgaber. Bohužel pár v závěru musel ukázat, jak je to dnes v operním světě bohužel již zvykem, svá obnažená vypracovaná štíhlá těla a sex na scéně. Pamina Sophie Karthäuser byla mladou, inteligentní, hledající se dívkou, zralejší, než spíše jako chlapec se chovající Tamino Sebastiana Kohlheppa. Sarastro Dimitrije Ivashchenka působil rozpačitě, do rozhodnosti a důstojnosti velekněze měl daleko, ale to bylo dáno patrně režijní koncepcí. Tři dámy – Birgitte Christensen, Kai Rüütel a Kathariny Magiery byly krásně sehraným týmem s jemným humorem a koketerií – opět škoda, že jejich role ve druhém dějství byla redukována na jakési levné prostitutky v červených kabátech. Tři chlapci – sólisté Sboru sv. Floriana ve Vídni – vnášely svými čistými hlasy a hereckým projevem do inscenace světlo a bezelstnost. Všem pěvcům, orchestru i dirigentovi patří velký dík za to, že i přes zoufalý, protiřečící si režijní výklad, dokázali kus udržet do konce a svými výkony jej tak povznést. I přes režijní excesy se nenechali ubít, vedeni krásou, čistotou a genialitou Mozartovy hudby a vnesli tak do temné a smysl postrádající inscenace světlo a skutečné umění.

Žijeme v době, která vědomě potlačuje jakékoliv duchovní hodnoty, klade důraz na okamžitý požitek a materiální blahobyt za každou cenu, tedy především za cenu ztráty sama sebe, což vede k emoční apatii a otupělosti. Tak nějak vyznělo i toto nastudování ignorující Mozartovo a Schikanedrovo poselství naděje, lidské svobody, s její plnou morální odpovědností a etikou, a bratrské lásky; poselství povznesení společnosti skrze tyto zásadní lidské hodnoty, společné všem náboženstvím. K tomu, abychom jich dosáhli, je třeba projít zkouškami a teprve podle toho, jak v nich obstojíme, budeme hodni odměny – v duchovním i hmotném světě. Abychom ve zkouškách obstáli, dostaneme vždy určitá znamení, ochránce či pomocníka (tři chlapci, kouzelná flétna), kteří nás na mnohdy strastiplné cestě plné odříkání (třeba i onoho všudypřítomného a zveličovaného sexu) vedou a chrání. Uchováme-li si naději a víru, pak dospějeme k cíli, nejen ve smyslu nalezení pozemské lásky, či v lepším případě universální všeobjímající bratrské lásky, ale především na této cestě najdeme sami sebe. Torsten Fischer ve zkoušce neobstál a na své cestě se ztratil veden špatnými rádci – sexem, násilím a neúctou k jedinečnosti života, přirozeně ústícího ve smrt, ale smrt přirozenou s vyrovnanou myslí danou vědomím splněného úkolu, tedy sebeuskutečnění ve světle nejvyšší pravdy. Za tento horizont nám nedostižitelná hudba Wolfganga Amadea Mozarta i přes zběsilé a zoufalé režijní pokusy dává nahlédnout a dává nám tak odvahu a sílu se na onu nelehkou cestu vydat.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.