Premiéra v režijním provedení Dmitrije Čerňakova se v New Yorku konala počátkem tohoto roku (6. ledna) a byla přijata s nadšením; dirigentem byl Ital Gianandrea Noseda. Borodinova opera v ruském originále, stejně jako i další operní představení přenášená z MET, je zaznamenána a šířena na DVD.
Alexandr Borodin (1833–1897)
Alexandra Borodina, který byl jak vynikajícím vědcem, přednášejícím v Petrohradě chemii na Vojenské lékařské akademii i Lesnické akademii, tak geniálním skladatelem symfonií, instrumentální i vokální komorní hudby, často trápily výčitky svědomí, že nedělá to, co se od něho očekává. Před kolegy vědci a svými studenty se cítil provinile, že z času, který jim a vědě patří, odebírá část pro hudbu. Jeho hudební souputníci, především z Mocné hrstky, ho zase tlačili k tomu, aby už konečně dotvořil alespoň operu Kníže Igor, jež zůstávala torzem. Borodin si proti těmto výčitkám nakonec vybudoval jakýsi psychický obranný mechanismus – před svými hudebními přáteli nemluvil o chemii a kolegům vědcům naopak nevyjevoval své hudební názory, i když se mezi nimi nacházeli takoví milovníci a znalci hudby, jakým byl Borodinův přítel, chemik Dmitrij Mendělejev.
Ani pro jednoho z členů Mocné hrstky nebylo hudební povolání tím původním. Každý z nich se v určité životní fázi musel rozhodnout mezi svojí profesí a hudbou (zvlášť těžké to bylo pro námořního důstojníka Rimského-Korsakova, jenž moře miloval). Jediný Borodin tuto jednoznačnou volbu neučinil – a tak pro kolegy vědce byl tím, kdo by dokázal daleko víc, kdyby se nevěnoval hudbě, a pro kolegy hudebníky někým, kdo by napsal mnohem víc, kdyby se rozhodl výhradně pro kariéru hudebního skladatele.
Alexandr Borodin však rozhodně nebyl hudebním diletantem; byl nejen muzikálně nadaný, ale absolvoval i hudební teoretickou i praktickou průpravu (hrál na klavír, flétnu a violoncello). Borodinův talent rozpoznala i jeho budoucí manželka, klavíristka Jekatěrina Protopopová, jež měla na skladatelovo další hudební směřování zřejmě největší vliv. Z Borodinovy obšírné korespondence se dá vypozorovat i jeho literární talent; nejenom libreto (na základě scénáře Vladimíra Stasova) ke Knížeti Igorovi, ale také mnohá skladatelova vokální díla byla napsána na podkladě jeho vlastních básní.
Slovo o pluku Igorově a Kníže Igor
Literární památku Slovo o pluku Igorově z období Kyjevské Rusi již dnes považuje za svoji jak ruská, tak ukrajinská, ale i běloruská literatura.
V dubnu roku 1185 započal kníže Igor sídlící v Novgorodu-Severském (či v Novhorodu-Siverském, v souladu s transkripcí z ukrajinštiny), ležícím asi tři sta kilometrů severovýchodně od Kyjeva, bez domluvy s velkoknížetem kyjevským, tedy na vlastní pěst, válečné tažení proti polonomádskému pohanskému národu Polovců. Polovci obývali asi čtyři sta kilometrů široké stepní pásmo severně od Černého moře a proti východoslovanskému obyvatelstvu kyjevskoruské říše, sídlícímu převážně na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, podnikali časté výboje. Válečné tažení Igora skončilo 12. května 1185 katastrofou. Jeho vojsko bylo početnějším nepřítelem obklíčeno a rozdrceno. Téměř všichni Igorovi vojáci, kteří přežili, upadli do zajetí, mezi nimi i kníže a jeho teprve patnáctiletý syn Vladimír z prvního manželství. Igorovi se podařilo ze zajetí uprchnout a vrací se k manželce Jaroslavně, jež ho přivolávala svým pláčem; Vladimír se oženil s dcerou poloveckého chána Končaka a za několik let byl ze zajetí propuštěn. Toto nepodařené vojenské tažení ctižádostivého oblastního knížete Igora toužícího po vojenské slávě bylo předzvěstí masivních nájezdů tatarských hord vedoucím k rozpadu Kyjevské Rusi a ovládnutí jejího území.
Záhy po prvním vydání Slova (1800) podle rukopisné kopie z 15. století jejím „objevitelem“ O. I. Musinem-Puškinem se ozvali skeptici pochybující o starobylosti tohoto literárního díla. Již v našem tisíciletí vzbudila pozornost obsáhlá a pečlivým studiem doložená monografie amerického literárního badatele Edwarda L. Keenana (Josef Dobrovský and the Origins of the Igor´ Tale, 2003), jenž za tvůrce Slova považuje Josefa Dobrovského, který v letech 1792 a 1793 studoval rukopisné sbírky v Petrohradě a v Moskvě včetně pramenů, u nichž se objevují některé shodné rysy s textem Slova. Avšak tím, že údajná rukopisná kopie z 15. století shořela v době Napoleonova vpádu do Moskvy roku 1812 (i když i tento údaj je zpochybňován s tím, že kopie nikdy neexistovala), odpadla možnost prokázat exaktními vědeckými metodami dobu jejího pořízení. Přes usilovné filologické studium se vědcům nepodařilo doložit, že je Slovo původní literární památkou, ale ani že je falzem. Současný převažující pohled především ruských vědců zasazuje Slovo jako autentickou památku do konce 12. století či samého počátku 13. století; přičleňuje tak kulturu Kyjevské Rusi k evropské křesťanské kultuře a staví její středověké písemnictví na úroveň celoevropského.
Alexandra Borodina námět Slova zaujal – jsou zde široké epické motivy, národní kultura, rozdílnost charakterů, vášeň, dramatičnost, orient v jeho rozmanitých podobách. Na práci na opeře se skladatel důkladně připravoval; studoval uměleckou i odbornou literaturu vztahující se ke Slovu i dějiny a kulturu Kyjevské Rusi, ale i historické a kulturní prostředí Polovců. Verše libreta si psal sám, kromě Slova vycházel z Ipatějevského letopisu, Zadonštiny, Pověsti o Mamájově velké bitvě, bylin aj. O jedněch svých prázdninách navštívil i Novgorod-Severskij, Putivl (ukr. Putyvl) i povolžské stepi.
Partitura, na které pracoval s přestávkami 18 let, zůstala torzem, když Borodin náhle, zřejmě v důsledku přepracování, v 53 letech zemřel. Dílo pak na základě Borodinova celkového plánu opery i jeho poznámek dopsal Nikolaj Rimskij-Korsakov s Alexandrem Glazunovem.
První uvedení opery Kníže Igor se konalo 23. října 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě; opera měla úspěch a hned v první sezóně byla uvedena třináctkrát.
V Praze vzbudila česká premiéra v Národním divadle 8. června 1899 v režii Adolfa Krössinga (dirigentem byl Adolf Čech) značný ohlas, hudební kritik Boleslav Kalenský o ní psal jako „vynikajícím díle ryzího ruského ducha“ (Dalibor 1899, roč. 21). Ve stejném roce vyšel překlad libreta pod názvem Kníže Igor: velká opera o čtyřech jednáních s předehrou v překladu Augustina Eugena Mužika.
Kníže Igor v Metropolitní opeře
Dmitrij Čerňakov (narozen r. 1970) je režisér, který je v Rusku často považován za bořitele národní tradice i nepřítele klasiky a jeho inscenace vyvolávají diskuze. Avšak už ta skutečnost, že mu byla svěřena režie Glinkovy opery Ruslan a Ludmila při slavnostním otevření moskevského Velkého divadla (2011) po několikaleté rekonstrukci, svědčí o tom, že jeho režijní koncepce mají svou uměleckou váhu a přitahují pozornost. Mezi inscenacemi, jimiž zaujal západní Evropu, je Boris Godunov (Berlín 2005) i Chovanština (Mnichov 2007) Modesta Musorgského, v Paříži to byly opery Evžen Oněgin (2008) Petra Iljiče Čajkovského a Macbeth (2009) Giuseppe Verdiho, milánská La Scala uvedla jeho verzi Verdiho Traviaty (2013).
Dmitrij Čerňakov pojal režii ruské opery s historickou látkou zasazenou do 12. století opět novátorsky. Jeho Kníže Igor se stává svěžím hudebním dramatem, některé výstupy jsou vynechány, jiné naopak přidány a objevují v jiném pořadí, čímž opera získává spád.
Čerňakov obsadil do hlavní role knížete Igora hvězdu petrohradského Mariinského divadla basbarytonistu Ildara Abdrazakova, jenž zaujme nejen skvělým pěveckým, ale i hereckým výkonem. Vynikající jsou i další sólisté – Igorovu manželku Jaroslavnu zpívá ukrajinská sopranistka Oksana Dyka, jeho syna Vladimíra z prvního manželství ruský tenor Sergej Semiškur. Přesvědčivě prostopášného knížete Galického ztvárňuje ruský basista Michail Petrenko a poloveckého chána Končaka slovenský basista Štefan Kocán. Zvláště zaujme podmanivým mezzosopránem Gruzínka Anita Račvelišvili jako sebevědomá i lstivá a ve svém milostném vzplanutí až krutě neústupná Končakovna.
Na začátku operního představení se na oponě objeví nápis Nejjistější cestou, jak utéci sám před sebou, je rozpoutat válku. V duchu této věty pojímá režisér celou operu. V jeho snové a niterně dramatické režii nejde o zobrazení monumentálního historického eposu, neodkazuje se ani ke konkrétní historické epoše, zájem se soustředí na lidský příběh.
Čerňakov dává Borodinově opeře nový podtext. Igor je pro něj tragická postava, jež připomíná hrdinu ruské literatury 19. století. Hledá odpovědi na věčné otázky, chce pochopit svět, životní smysl, přemítá, trpí, trápí se pochybnostmi – a tím, jak na tyto otázky hledá odpovědi, mění se.
Děj jakoby volně přechází z jednoho historicko-politického období do dalšího, které však není nikdy přesně určeno a každá epocha má atributy odkazující k několika historickým souvislostem. Tak například prolog opery zasazený do města Putivlu se odehrává ve strohé, nezařízené a sporadicky osvětlené místnosti s gotickými okny a béžovými stěnami. Lidé se tu shromáždili, aby se rozloučili s Igorovou vojenskou družinou, oblečenou do červenohnědých uniforem, zřejmě mundúru příslušníků carské armády počátku 20. století. Abdrazakovův Igor vypadá poněkud nesvůj, prochází ve svém vínovém koženém plášti mezi vojáky, občas některému z nich poopraví stejnokroj, dává si hlavu do dlaní. Spíš než typického válečníka těšícího se na boj s Polovci připomíná rozervance, který neví, co sám se sebou a válečné tažení je mu příležitostí k pokusu dokázat si, že je schopen něčeho velkého.
Porážka Igorovy vojenské družiny je naznačena prostřednictvím filmové projekce; na plátně se objevují obličeje i těla zraněných či zabitých ve válkách, opět bez přesného časového zařazení. Tyto obrazy překrývá polovecká scenérie s téměř neskutečným polem rudých vlčích máků. Uprostřed makového pole se Igorův syn Vladimír setkává se svou pozdější milou, dcerou chána Končaka, Igor je tu pokřtěným Polovcem Ovlurem přemlouvám k útěku ze zajetí a pak se zde setkává i se samotným chánem oděným do světle žlutého stejnokroje ve stylu novodobých diktátorů. Některé scény jsou z reality přeneseny do snu, jako například nejznámější hudební část opery, Polovecké tance; mezi tanečníky vynořujícími se nad vzrostlými vlčími máky jsou i Afroameričané a dílo tak získává další rozměr, kulturní rozmanitost (http://www.youtube.com/watch?v=qT5nhpyEmrc).
Snový obraz východní stepi střídají ve druhém dějství opilecké a sexistické eskapády knížete Vladimíra Galického v Putivlu, jimž vytváří protipól čestné jednání jeho sestry, něžné a hrdé Jaroslavny. Ve třetím dějství přivolává Jaroslavna pláčem svého manžela; Igor, který se do Putivlu, zničeného a vyrabovaného Polovci, vrací, je zlomený člověk. Právě do posledního dějství umístil režisér druhou árii Igora (ve většině předchozích inscenací byla vynechávána), která vyjadřuje jeho vnitřní neklid a pochybnosti. Ztrápenému knížeti spíše než starost o budoucí znovusjednocení ruské země věříme jeho slova pokání a výčitek nad zmařenými životy vojáků, které má na svědomí.
Kníže Igor v Čerňakovově režii, podané nepatetickým způsobem, kladoucí důraz člověka, strádajícího právě v dobách, v nichž jsou „státní mocenské zájmy“ upřednostňovány před lidskými osudy, byl v době přenosu opery z Met do kin počátkem března, v době ukrajinsko-ruského kofliktu, nečekaně aktuální.
