pátek, 24. květen 2019

Karlínské Zlato Rýna uspělo, hlavně díky Gazhelimu a Margitovi

Napsal(a) 

Andreas Sebastian Weiser a Štefan Margita, foto Národní divadlo Andreas Sebastian Weiser a Štefan Margitafoto: Národní divadlo

Z karlínského sálu Forum se Bayreuth udělat asi nepodaří, ale třeba uznat, že některé wagnerovské projekty v produkci pražského Národního divadla se zde vysloveně vydařily. Po loňské trochu příliš komerčně laděné Fascinaci Wagnerem se k těm úspěšným přiřadilo i Zlato Rýna, předvečer tetralogie Richarda Wagnera, což lze prohlásit už teď po prvé premiéře, byť bude následovat ještě repríza 26.5.

Šlo samozřejmě o koncertní provedení, a tak bylo možno se soustředit na čistý hudební proud, v jediném nepřerušeném toku čtyř prokomponovaných dějství. Velká zátěž pro všechny, snad nejvíce pro orchestr, jenž musí obstát v jediné dvouapůlhodinové performanci a nepolevit v koncentraci ani na okamžik. To se samozřejmě ne zcela podařilo, zvláště ze začátku, přesto výkon orchestru příjemně překvapil, uvážíme-li, že Rheingold nepatří ke kmenovým repertoárovým kusům Orchestru Státní opery. Mám dlouhodobé výhrady vůči suché akustice karlínského sálu, jejíž přetlumená charakteristika může být na překážku plnému vyznění orchestrálního pléna, a tedy plnému emocionálnímu dopadu, vyvolanému šťavnatými, sensuálně podmanivými tóny. Analytický detail, který umožňuje z některých míst sálu slyšet orchestru až do střev, navíc může, pokud orchestr nehraje perfektně (a to očekávat u takto náročné živé produkce by nebylo úplně fér) vyvolávat pocity jisté rozpačitosti. Každá nepřesnost je tu pod lupou. Tak některé gradační vrcholy se rytmicky opakovaně nesešly, i celkově souhra sekcí nebyla stoprocentní – i když právě toto se v průběhu večera znatelně zlepšovalo. Možným výkladem je, že ani hudebníkům se zde nehraje nejlépe. Příchod Obrů jako by poznamenal hru orchestru jistou těžkopádností, i když bych váhal příčíst to pomalejším tempům, které zvolil Andreas Sebastian Weiser, spíše celkově zatěžkanější dikci a nedostatku rytmické pregnance. Přesto nelze rozhodně hovořit o zklamání, byl to vcelku sympatický, solidní, přijatelný výkon, který neobstojí jen ve srovnání s těmi nejlepšími orchestry.

Egils Silins, Štefan Margita a Andreas Sebastian Weiser, foto Národní divadlo Egils Silins, Štefan Margita a Andreas Sebastian Weiserfoto: Národní divadlo

Z pěvců, vesměs výborně připravených, zaujali nejvíce muži. Začneme-li abecedně, tedy od a, pak je první na řadě výborný, rtuťovitě slizký Alberich v podání Thomase Gazheliho ze Štýrského Hradce, jehož basbaryton je mocný dramatických proměn a velmi dobré deklamace, a který vhodně naznačil i hereckou akci. Stejně jako suverénní Štefan Margita, jehož Loge od první chvíle opanoval pódium coby poťouchlý rádce a komentátor děje, neváhající občas i vrhat své ironické glosy přímo do publika. Margita má roli skvěle zažitou a může se mezi pulty promenovat zcela samozřejmě. Jeho Loge není z rodu oněch skřehotajících komických tenorů (jako v minulosti Gerhard Stolze či Heinz Zednik), spíše jej vytváří sladkým témbrem svého lyrického tenoru jako úlisného chytráka. Z obrů působil o poznání lépe jadrný Fasolt, v podání zaskakujícího Karl-Heinze Lehnera z dortmundské opery. Lotyšský barytonista Egils Silins nevládne velkoobjemovým hlasem, nicméně jeho Wotan působil i tak důstojným dojmem, jako nelomeným způsobem tvarovaný charakter. To již úplně neplatí o Ursule Hesse von Steinen, jejíž Fricka střídala dobré okamžiky s horšími, trochu vadila nepříliš vkusná portamenta. Její v zásadě téměř rovný tón ostře kontrastoval s velkým vibratem a ostrým tónem Freiy v podání Marie Kobielské. A protože ani třetí žena v pořadí, mystická Erda v podání Renée Morloc nepředvedla kromě falešných tónů (cis v úvodu!) nic mimořádného, tak nezbývá než konstatovat, že pánové včera přezpívali dámy na celé čáře.

Thomas Gazheli, foto Národní divadlo Thomas Gazhelifoto: Národní divadlo

Včerejší večer znovu ukázal, že koncertní provedení má své specifické přednosti, a je-li na takové úrovni jako včera, může poskytnout plnohodnotný zážitek, byť možná jen posluchačům s fantazií. Jen se mne v průběhu večera začala zmocňovat obava, aby snad někoho nenapadlo natočit celý Wagnerův Prsten ve stylu fantasy. Taková Hra o trůny, pro lidi bez fantazie.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.