středa, 1. červen 2016

Julietta v Berlíně: Pohřbená, ale s nadšením

Napsal(a) 

Foto Monika Rittershaus Foto Monika Rittershaus

Fakt, že Julietta Bohuslava Martinů nese označení lyrická opera, nemusí mnohdy nic znamenat a pravdou je, že inscenační tým tohoto surrealistického kusu, který Juliettu uvedl v premiéře 28. května v berlínské Staatsoper im Schiller Theater, se s lyričností partitury ani námětu příliš neztotožnil. Informovaní a znalí diváci mohli být překvapeni večerem s krimi zápletkou, bouřícím orchestrem a zuřivě vášnivým Michelem, soudě dle nadšených ovací se ale tato verze Martinů v Berlíně líbila.

Režisér Claus Guth zvýraznil a mnohdy i domyslel dramatické momenty libreta a hru se symboly, kterou je celá opera protkaná, zredukoval do linie chtíč – výstřel – zbraň – smrt. Směr, kterým se režisérův výklad ubírá, napoví už první momenty Julietty, kdy se na jeviště vřítí Michel. V jedné ruce zbraň, druhá ruka od krve, zběsilost v srdci. Cestující obchodník s knihami a jeho pozvolné zneklidňování obyvateli města, kde existuje jenom teď, vzpomínka je drahé zboží a paměť prázdný pojem, se nekoná. Naopak, Michel do příběhu vstupuje rozrušen už předem, neboť zřejmě ví, jak velký průšvih ho čeká. Otázka je, jakou měrou se na pojetí Michela podílel režisér a jakou měrou jeho představitel Rolando Villazón, jehož neukočírovatelný temperament udusal specifickou martinůovskou poetiku a nenechával příliš prostoru pro nedořečenost a náznaky. A nejen, že se Michel většinu prvního a druhého dějství choval jako nevyzpytatelný psychotik, ale bohužel „obohacoval“ děj i zbytečnou a poměrně lacinou situační komikou. Obdivovatel Villazóna se pobaveně směje, milovník Martinů úpí. A žel Bohu, Villazón svůj kredit nezvýšil ani zpěvem, pateticky romantickým, nestylovým, plným vzrušených glissů a nájezdů na tóny.

Foto Monika Rittershaus Foto Monika Rittershaus

Jedním z hlavních lákadel inscenace bylo obsazení role Julietty Magdalenou Koženou, která si naopak s hudbou Martinů úžasně rozumí. Zpívala jako vždy s citem pro každý emoční odstín, omamně barevně, dráždivě, rafinovaně. A pod každou z těchto vrstev zněl přímý, rovný vokál, živá hudební materie, bez níž by Martinů ztrácel polovinu svého kouzla. Její Julietta byla příjemně rozmarná a provokující, což by dobře fungovalo jako kontrast v kontaktu s civilním Michelem zastupujícím „racionální druhý břeh“. Villazón ale nastavil laťku bizarnosti a nelogičnosti tak vysoko, že Juliettino fluidum nemělo šanci rozvinout se do podoby, jakou zamýšlel Martinů.

Podle režisérových slov stojí v centru opery druhé dějství s velkou milostnou scénou mezi Michelem a Juliettou a tady taky leží jádro Guthovy interpretace. Touha v různých podobách jako jeden ze stěžejních motivů Julietty se tu přetavuje ve fyzický chtíč. V momentě, kdy Julietta vyzývá Michela, aby jí vyprávěl jejich společnou, pravdivou historii, tzn. v jediném dotyku skutečnosti, se do středu pozornosti dostává svádění, odmítání a zase svádění, vrcholící výstřelem. A zatímco v předloze Michel neví, zda Juliettu zabil, či ne, v tomto případě se mu jeho vyvolená s hororovým výrazem zhroutí do náručí a zbytek dějství stráví Michel snahou zamaskovat mrtvolu ležící vedle něj. Prostor pro lacinou komiku se opět otevírá. Nakonec se Michelovi podaří Juliettu pohřbít a sebe zastřelí pro sichr taky. Objeví-li se na začátku příběhu pistole, musí se z ní nakonec vystřelit, jak říkal Čechov. Ideálně několikrát, jak říká Guth.

Třetí dějství je naštěstí režijně uměřené, kanceláří snů plují oblaka dýmu, nejdynamičtější prvek celého aktu (škoda vypuštěné scény s poslíčkem, který si objednal sen o indiánech). Trojroli muž v okně – trestanec – noční hlídač skvěle zpívá Jan Martiník, jistý, nenucený, přirozený. V hudebním nastudování šéfdirigenta Daniela Barenboima se z Julietty stala dramatická a dravá partitura. Velký prostor dostaly žestě a perkuse zejména v prvním dějství mě zarážela výrazně rychlá tempa, která na mě působila poměrně hystericky, což bych byla ochotná fantasticky barevně hrajícímu orchestru odpustit, pokud by se kvůli tomu  nerozpadala ansámblová čísla. Ačkoli však Barenboimova Julietta nevlála pod lyrickým závojem, jak by si „martinůofil“ představoval, nabídla robustní a šťavnatý proud, který vzbuzoval překvapení a hlavně požitek.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.