Opera Engelberta Humperdincka Hänsel und Gretel – u nás uváděná většinou pod názvem Perníková chaloupka nebo při čerstvé premiéře Státní opery Jeníček a Mařenka – měla premiéru 23. prosince 1893 ve Výmaru pod taktovkou mladého Richarda Strausse a hned následující premiéru v Hamburku dirigoval Gustav Mahler, dva význační umělci, kteří shodou okolností působili v pražském Neues deutsches Theater, tedy v budově Státní opery.
Opera Hänsel und Gretel vznikla ve spolupráci dvou sourozenců – autorky libreta Adelheid Wette a jejího bratra skladatele Engelberta Humperdincka jako vánoční překvapení pro libretistčiny děti. Oba autoři si s chutí pohráli na téma pohádky bratří Grimmů s libretem, které obsahuje napínavý příběh s dobrým koncem, nezapomíná ani na skřítka Uspavače (Sandmänchen) a na skřítka, jenž německé děti budí (Taumänchen), které tvůrci inscenace Jeníček a Mařenka sjednotili do postavy Víly (dobře zazpívané Alžbětou Poláčkovou a Lucií Silkenovou). Autoři opery nezapomněli ani na modlitbu a na anděly a připojili také některá morální ponaučení, pochopitelně se všemi konotacemi souvisejícími s tehdejší dobou a s tehdejším uměleckým vkusem. Vzniklo dílo, které hudebně nezapře jak inspiraci dětsky prostými motivy, tak vyjadřovacími prostředky Richarda Wagnera, a s tím je třeba při jeho inscenování počítat. V Německu patří opera Hänsel und Gretel dodnes k nejčastěji hraným dílům. Proč se tedy nepokusit o její nové české uvedení ve Státní opeře, zvláště, když byla před lety v prosinci 1992 za ředitelování Karla Drgáče uvedena její doslova hororová inscenace (režisér Peter Lauscher – Rakušan, Němec?), zdůrazňující, pokud se dobře pamatuji, boj těch nebohých dětí dokonce s názvuky fašistických metod. Už tehdy účinkoval stejně jako teď Kühnův dětský sbor za vedení sbormistra Jiřího Chvály.
Tvůrci nové inscenace Státní opery chtěli své dílo věnovat opravdu dětem a došli tedy k jednoznačnému závěru, že je potřeba vytvořit novou českou variantu libreta, která by respektovala prostředí, v němž naše děti a my žijeme. Režie opery byla svěřena Matěji Formanovi, který spolu se svým bratrem Petrem vytvořil v poslední době pro Národní divadlo mj. Ivanovičův Čarokraj (v současnosti hraný v Brně). Na adaptaci původního libreta Humperdinckovy opery se kromě Matěje Formana spolupodílela Andrea Sodomková a Radek Malý, germanista, překladatel a spisovatel, který libreto přebásnil. Poněkud proměnili prostředí, v němž Jeníček a Mařenka se svými rodiči žijí, z Táty košťatáře se stal principál kočovného loutkového a cirkusového souboru Humperdinck. Hmotné podmínky postav zůstaly nepříliš radostné – někdy hlad a jindy hody, okolnosti vlastní toulavému životu. Rozčilená Matka vyžene Jeníčka a Mařenku do lesa na dříví.
Výtvarný rámec inscenaci dominuje, jak bývá ostatně u Formanů zvykem, scénografy tu jsou jako obvykle Matěj Forman s Andreou Sodomkovou, která také navrhla kostýmy. Loutkoví dvojníci Jeníčka a Mařenky jako by přímo navazovali na ty dva rozjívené loutkové kluky, kteří nás kdysi provázeli Barokní operou bratří Formanů. Tím vzniká možnost hravého přenášení, létání těchto postaviček a toho tvůrci inscenace bohatě využívají. Živí herci jsou zde použiti spíše ve významu hereckých typů, jakýchsi oživlých loutek.
První část operního představení probíhá víc než zdárně – během předehry se odehraje příběh Perníkové chaloupky v malém – na jevišti cestujícího loutkového divadla Humperdinck, ke komediantské rodině patří také čiperný pes, obývající svou malou maringotku. Škoda, že zpívajícím většinou není rozumět – s výjimkou Svatopluka Sema, jehož hlas a impozantní tátovský vzhled vévodí jevišti Státní opery. Podstatně méně výraznou postavou je v opeře Maminka – na premiéře v provedení Jany Sýkorové. Spolu s Mařenkou Jany Sibery neměla po pěvecké stránce svůj den – snad proto, že je part Maminky pro ni dost vysoko položen? Jana Sibera se plně rozezpívala až po přestávce. Druhá premiéra potěšila bezproblémovým lahodným zpěvem i milou hrou Yukiko Šrejmové Kinjo jako Mařenky, oba Jeníčkové nezklamali (Michaela Kapustová a Jana Horáková Levicová), Mamince Veroniky Hajnové z druhé premiéry bych dala přednost po pěvecké stránce, leč rozumět jí nebylo vůbec. Pánové tenoři v roli Ježibab neuspěli tak zcela (Jaroslav Březina a Martin Šrejma), jejich hlasy příliš nezněly nad bohatým orchestrem a také se, myslím si, nepodařilo výtvarně vytvořit Ježibabu, která by byla jak nestvůrná, tak komická a svým způsobem i roztomilá …
Domnívám se, že handicapem této výtvarně působivé inscenace je faktická nepřítomnost perníkové chaloupky jako objektu. Hned trojí či dokonce čtverá varianta téhož – Ježibabin zmrzlinářský vozík, průchozí „mycí stůl“, jakýsi milíř, na který se promítá podoba obřího pamlsku a pootevřený interiér babiny chýšky nějak neumí chaloupku nahradit. Obří perníčky jsou donášeny, později se objeví jako jezdící objekty perníkových dětí, všeho je hodně (lízátka, cukrová vata), ale podstata proklouzává mezi prsty.
A tak v mysli nejsugestivněji zůstává kouzelný les z umně propletených kořenů, poeticky umístěná Víla, která nahradila spací skřítky, lesní zvířata a nadzemští snoví „andělé“ (naštěstí v podobě jakýchsi půvabných bílých čtyřrukých duchů, kteří tak obratně v rámci snu přenesou Jeníčka a Mařenku do náruče jejich rodičů) a také svižná přestávková produkce komediantů cirkusu Humperdinck před budovou Státní opery na předpřipravenou břesknou reprodukovanou Humperdinckovu hudbu (choreografie Veronika Švábová).
Hudební podoba Humperdinckovy pohádkové opery má v podstatě na výběr, zda bude až velkooperně vypulírovaná a půjde vznešeně víceméně mimo jevištní dění, nebo se stane jeho nedílnou součástí. Dirigent Martin Leginus projevil velký smysl pro dětské vnímání hudby – nepodlehl virtuóznosti orchestrálního partu, ale kráčel ruku v ruce s děním na jevišti. V lyrických místech ztlumil orchestr tak, aby vyzněly líbezné promluvy (něžná modlitba Jeníčka a Mařenky nebo první zpěv Víly), jinak povětšině usiloval o veselé, svěží a rytmické doprovázení akcí, vrcholící případně úderem činelů tak, aby neztratil dětskou pozornost.
Na inscenaci je znát, že ji tvůrci dělali se zaujetím a že si spolu rozuměli. Dirigent Martin Leginus je autorem hudebního nastudování a také dohlédl na zpívatelnost básnického překladu Radka Malého. Z mého hlediska je Jeníček a Mařenka inscenací povedenou, až na tu nešťastnou neexistující perníkovou chaloupku a na tu nepříliš průraznou tenorovou Ježibabu, která by byla možná přecejenom lépe vyzněla ve své mezzosopránové verzi. Přes jisté výhrady lze dětem a jejich rodičům Jeníčka a Mařenku doporučit. Octnou se v pohádkové a cirkusové produkci, která je určitě potěší.
