Je Nápoj lásky ve Státní opeře kouzelný?

Opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky, jím samotným označená jako „melodramma giocoso“, je psána na libreto Felice Romaniho podle libreta Eugena Scriba pro Auberovu operu Lektvar (Le philtre). Ve víceméně lidové komedii najdeme typy postav známých z italské commedie dell’arte, mastičkář Dulcamara je ve své podstatě typický Dottore, Belcore je Miles gloriosus (chvástavý voják), Nemorino sentimentální Pierot, Adina – Kolombina. A ti všichni mají před sebou pěvecké party plné náročného bel canta.

Dvě po sobě následující premiéry představily všechny vybrané sólisty. Premiéra první, 22. září: Adina Very Talerko, Nemorino Petra Nekorance, seržant Belcore Pavola Kubáně, Dulcamaru představoval Vincenzo Taormina, Giannettu Magdaléna Hebousse. Všichni kromě pana Taorminy poprvé v roli, on sám poprvé na jevišti Státní opery. Přesto v programu nejsou žádné informace o sólistech, což není zrovna vstřícné k divákům, kteří je mohou najít jen na internetových stránkách k inscenaci. Neznalost zázemí pěvců může být ovšem i výhodou. Pokud si divák přečte, že má sólista za sebou značné úspěchy, klade na něj automaticky vyšší nároky. A přece je vždy určující sólistův výkon na konkrétním představení, tedy tady a teď. A tak nás Vera Talerko (Adina) okouzlila svou mladostí a svěžestí hlasu, s nímž však zachází zatím spíš spontánně. Pěvkyni ještě čeká cesta za technickou dokonalostí, je na jejím začátku.

Petr Nekoranec, Vera Talerko, Balet Opery Národního divadla, foto Zdeněk Sokol

Petr Nekoranec (Nemorino) je známý svými mezinárodními úspěchy. Oblíbenou árii „Una furtiva lagrima“ zazpíval brilantně, jindy však zněl jeho hlas poněkud zastřeně, bez lesku. Jeho Nemorino je „ostýchavý jako panenka“. Adina Very Talerko si Nemorina, toho nenápadného človíčka, příliš nevšímá, jako by ji nezajímal a když jej potom vyplatí z vojny, aby zůstal v její blízkosti, je to jaksi nečekané. Když spolu odbíhají z jeviště, táhne Adina pasivního Nemorina za sebou jako pejska. Nemorino, jakýsi údržbář v Adinině venkovském hotýlku, je oblečený do nevýrazné modré pracovní kombinézy, nepřitahuje příliš oči diváků, byť se téměř nepustí svých vysokých aluminiových štaflí. Ještě větší překvapení nás čeká s příchodem mastičkáře Dulcamary (Vincenzo Taormina), který „vynalezl“ onen „kouzelný nápoj lásky“. Měl by upoutat diváky svým zjevem a pochopitelně také zpěvem a hereckým projevem. Ale jeho nepříliš průrazný baryton jako by nebyl (alespoň na premiéře) pro tuto postavu vhodný a pod náporem orchestrálního zvuku občas dokonce chvílemi zanikal. Jenomže orchestr přehlušoval i jindy zvučný hlas Pavola Kubáně (Belcore). Možná však, že tyto akustické disproporce jsou závislé na umístění konkrétního diváka v hledišti.

Matteo Desole, Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla, foto Zdeněk Sokol

Orchestr Státní opery pod vedením svého hudebního ředitele Andrije Jurkevyče (druhou dirigentkou je Anna Novotná Pešková) zazníval po celou dobu představení až halasně a při převážně rychlých tempech se představil v jednotném celkovém pojetí bez zbytečných(?) detailů a proměn. Ženský sbor v kostýmech pokojských, jindy v květovaných šatech (jak se do toho hotelu ty venkovanky dostaly?), pánové posléze ve světle modrých téměř socialistických vojenských uniformách s typickými čepicemi se štítkem. Také Adina měla květované šaty – jak divák pozná, že je bohatou majitelkou hotýlku? Autor kostýmů a scénografie Herbert Murauer se jistě, jak je jeho povinností, přizpůsobil koncepci režisérky Julie Burbach, nepřinesl však takové ozvláštnění kostýmů, které by divákům pomohlo orientovat se v dění na jevišti.

Scénografie Herberta Murauera obsahuje trojí portál lemovaný zářivkami a doplněný dvěma průhlednými oranžovými oponami, která vlastně nic nezastírají, spíš jen oddělují jednotlivé výstupy. Ta bílá oblaka, která se občas na velikém obraze v pozadí jeviště pohybovala, měla údajně vzbuzovat dojem nadreálného poetického milieu srovnatelného s obrazy Reného Magritta. Pro jistotu měl i hotelový „lustr“ tvar oblaku a několik členů a členek baletu oblékli do kostýmů ve tvaru bílých koulí, ze kterých jim trčela hlava a horní i dolní končetiny. Jejich existence na jevišti v choreografii Camerona McMillana byla mnohdy skoro nadbytečná. Aby diváci pochopili, o co se jedná, byla na jeviště hned na začátku přivezena (patrně Adina) v růžové vaně spolu s dalšími bílými nafukovacími balonky. Ta „jevištní metafora“ byla tedy tvůrci inscenace poněkud klopotně dovysvětlena. Režisérka Julia Burbach byla roku 2019 nominována v anketě International Opera Awards v kategorii „Best Newcomer“. S touto operní komedií měla plné ruce práce a přesvědčivý výsledek se dostavil jen zčásti.

Matteo Desole, Karolína Levková, Iurie Maimescu, Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla, foto Zdeněk Sokol

Premiéra druhá, 24. září: Vztah Adiny a Nemorina je tu jasně čitelný. Adina Jany Sibery z Nemorina téměř nespouští oči, zamilovává se do něho čím dál tím víc. Její hlasový projev je do detailu propracovaný, dostala v Národním divadle (na jevišti Státní opery) roli, která odpovídá jejímu dosavadnímu hlasovému typu. Uplatňuje se také v dramatičtějších rolích, v Národním divadle zpívá například Neddu v Leoncavallových Komediantech, byla však už také úspěšnou Mařenkou z Prodané nevěsty v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a ještě dřív ve Slezském divadle v Opavě. Nemorino v podání Mattea Desole je doslova roztomilý, jeho hlasový projev má italskou jiskru a postava Nemorina je v jeho podání milá, přirozená, vtipná. Belcore Lukáše Bařáka je velkým příslibem do budoucna. Ke svému hravému přístupu k herectví a uvolněnému zpěvu jistě v reprízách přidá výrazněji znějící výšky. Dulcamara pana Iurie Maimescu zněl důrazně, ale dost bezbarvě, jednostrunně. Mladé pěvkyně Karolína Levková a v první premiéře Magdaléna Hebousse byly jistě právem obsazeny do menší role Giannetty.

Donizettiho Nápoj lásky je ve Státní opeře běžnou repertoárovou inscenací, někteří pěvci jsou obdivuhodní, jiní nepříliš výrazní. Určitě najde své vděčné diváky. Nápoj lásky je možná bude svou nepříliš nápaditou obvyklostí lákat víc než Figarova svatba ve Stavovském divadle nebo Rigoletto ve Státní opeře. Tedy pokud se budoucí obecenstvo předem nějak zorientuje v nabídce, kterou jim Národní divadlo předkládá. Rozdílnost obou premiér Nápoje lásky, z nichž ta druhá předčila ve výkonech sólistů jednoznačně tu první, není v Národním divadle (ba i jinde) žádnou výjimkou. Co všechno hraje roli v obsazování premiér? Vedení operního souboru jako by bylo někdy samo proti sobě.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější