úterý, 7. červen 2016

Jana z Arku na hranici v Plzni

Napsal(a) 

Jana z Arku, foto DJKT Jana z Arkufoto: DJKT

Honeggerovo scénické oratorium o Janě z Arku mám spojeno s velkým zážitkem z Janáčkova divadla v Brně v červnu 1969 pod taktovkou Václava Noska, v režii Miloše Wasserbauera a choreografii Luboše Ogouna. Podařilo se tam vystavět dílo až  k závěrečné pasáži sboru: "Jen ten, kdo je život schopen dát za ty, které má rád, ví co je láska!" V hlavní roli byla tehdy herečka Jana Hlaváčková a její civilní, niterný výkon, který však nepostrádal emocionálně kolísající napětí a vrcholil závěrečnou katarzí spolu s výkonem sboru a orchestru, strhl diváky k opravdovému nadšení. Pod dojmem tohoto zážitku jsem se na plzeňské provedení doslova těšila.

Zážitek se, bohužel, nezopakoval. Z povrchního pohledu bylo všechno takzvaně na svém místě. Stosedmdesát lidí na jevišti a v orchestru, padesátá inscenace zdejšího šéfa opery Tomáše Pilaře, Oliver Dohnányi u dirigentského pultu, Daniel Dvořák jako scénograf,  Aleš Valášek autorem kostýmů. Sbor zpíval, orchestr hrál, balet baletil. Sólisté zpívali velmi dobře. A přece „přes rampu“ ke mně nešlo nic, jen plochý esteticky "vystajlovaný" obraz, který postrádal vášnivé napětí, bez něhož Johanka z Arku, postava tak vyjímečná ve své mladosti a ve svém nadzemském vytržení vůbec nemůže existovat. Promlouval ke mně z jeviště snad jen Bratr Dominik Jaroslava Someše, ten bosý, šedivý, opatrně ťapkající mnich, který Johance přináší svými promluvami úlevu a pochopení.

Nevyvážený zvukový obraz oratoria – všichni sólisté s mikroporty zvukově předimenzovanými, celek se rozbíjel na několik zvukových sfér, které se v akustice nového divadla neslévaly (seděla jsem v sedmnácté řadě). Postava Jany byla předsazena, ba uvězněna do obdélníku nad orchestrem v podání operní pěvkyně Ivany Klimentové, která roli zvládla spíše jen paměťově. Její výkon postrádal kontrastní detaily jak v intonaci, tak ve výrazu, byl monotónní intonačně i herecky, scházelo mu detailní propracování rytmické i tempové, nesměřoval k vyvrcholení v závěrečném obraze upálení, kdy Jana vítězí nad svým strachem ze smrti a dospěje k předsmrtnému smíření.

Sbory byly jako vždy pečlivě připraveny Zdeňkem Vimrem, s výjimkou dětského sboru je však umístili do „kapes“ mezi orchestřištěm a jevištěm, takže je téměř utopili akusticky i výrazově. Sólové výstupy vesměs zazpívané kvalitně, ale příliš zvukově zvýrazněny, narušovaly vyváženou plastičnost hudební složky, bez níž je Honeggerovo oratorium nemyslitelné.

Scénické řešení – jeviště vymeteno od sboru, dominuje balet, jehož choreografie víceméně otrocky ilustruje  Honeggerovu hudební řeč. Kostýmy Aleše Valáška, až příliš efektní s jedinou výjimkou, jíž jsou elegantní šaty bělostné Jany. Svatá Kateřina a Markéta zabalené do bílého a snad i šedého od hlavy až k patě, pánský balet v závěru v dlouhých červených sukních, s holými hrudníky a s červenými čepičkami. Dvořákova scéna v náznaku rytířské síně z typových dekorací s gotizujícími stylizovanými kulisami (doplněnými projekcí  architektury), které v závěru stoupají na tazích vzhůru. Hra světel, občas zvedání jevištních stolů, někdy siluety postav, stálá snaha o ladné „krásné obrazy“.

Dirigent Oliver Dohnányi podobně jako jeho kolegové kladl za sebe výjev za výjevem čistě aritmeticky, téměř nepracoval s napětím jednotlivých scén, jen je sčítal bez jakékoliv zřetelné tendence k rozpracování hudebního výraziva do kontrastních drobnějších ploch, které by vytvářely napětí. Hudební materiál pouze seřazen, postaven vedle sebe jako na samém začátku zkoušení. Teď by se s ním teprve mělo pracovat, formovat jeho temporytmus, postupně vytvářet složitou strukturu díla, vybalancovávat barvy, dynamiku a výraz instrumentálních skupin v orchestru. A architektonicky dílo vystavět tak, jak je skladatel napsal. Tedy jako probleskující světlo, které se teprve v závěru rozzáří doplna tak, aby dílo završila katarze. V této inscenaci jako by závěrečná slova oratoria spolu s vystupňovanou hudbou chyběla.

Ti, kteří slyšeli (i viděli) Honeggerovu Janu poprvé, byli možná spokojeni. Hodně lidí, hodně barev na jevišti, všechno hodně nahlas a na efekt. Bez agogiky, bez hierarchizace instrumentů v orchestru, bez pochopení pro téma večera, jen uspokojivě řemeslně oddirigováno a inscenováno. Večer „běžel“ bez zastavení, nudně a duchaprázdně. Ztracený večer.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.