pondělí, 3. září 2018

Innsbruck překvapil vtipným Cavallim

Napsal(a) 

 , foto Innsbrucker Festwochen/Rupert Larl foto: Innsbrucker Festwochen/Rupert Larl

Rakousko je zemí hudebních festivalů a slavností, kromě Salzburgu, Vídně a Bregenze patří ke čtveřici velkých festivalů také hlavní město Tyrolska Innsbruck. Jeho Innsbrucker Festwochen der Alten Musik trval tři poslední týdny v srpnu a 21 koncertů, tří operních inscenací a dalších aktivit se tento rok zúčastnil rekordní počet návštěvníků, kolem 28 000. Na festivalovém programu byla zejména stará hudba z různých období a různých forem. Největší pozornost byla věnována inscenacím barokních oper v Tyrolském zemském divadle, v posledních letech se jedná o tři nové produkce. Tentokrát byly uvedeny opery z téměř dvou století: Didone Saveria Mercadante, Apollo e Dafne Francesca Cavalliho a Semele Johanna Adolfa Hasseho.

Innsbruck má nepochybně svoje místo mezi evropskými festivaly, přesto si lze položit několik otázek. Před několika roky převzal umělecké vedení od Belgičana René Jacobse Ital Alessandro De Marchi a od té doby se festival až příliš silně orientuje na italské opery. Jistě, Italové zaujímají v operních dějinách důležité místo a De Marchi má mnoho zkušeností s italským repertoárem, ale německé barokní opery v čele s Händlem nelze opomenout. Příští rok mají být uvedeny opery Broschiho, Cestiho a Händla, tak uvidíme.

 , foto Innsbrucker Festwochen/Rupert Larl foto: Innsbrucker Festwochen/Rupert Larl

Mercadante

Kde končí stará hudba? Odpověď je obtížná, střídmý posluchač by asi odpověděl v období baroka, ale určitě ne v roce 1823. Tehdy byla v Janově poprvé představena Giuseppe Saverio Mercadante Didone abbandonata. Bohatě melodický Mercadante, dnes téměř zcela zapomenutý skladatel stojí někde mezi Donizettim a mladým Verdim. Očekávání byla velká, režie se ujal Jürgen Flimm, dříve pravá ruka Harnocourta, zklamání bylo o to větší, a to nejen u recenzentů, z publika se ozývalo silné bučení, o které se zasloužila rovněž návrhářka výpravy Magdalena Gut. Alessandro De Marchi řídil svoji Academii Montis Regalis s prvním hornistou, který svůj part vůbec nezvládl. Důležitou roli měl italský mužský sbor Coro Maghini a skvěle se jí zhostil. Slušné bylo pěvecké obsazení v čele s Katrin Wundsam (Enea), opera vyjde příští rok na CD a DVD, doufejme v lepším provedení, než bylo to premiérové.

Cavalli

Stalo se dobrou tradicí, že se na inscenaci na nádvoří teologické fakulty místní univerzity podílejí mladí talentovaní pěvci, částečně finalisté soutěže barokního zpěvu. Operou Francesca Cavalliho Gli Amori d’Apollo e di Dafne, poprvé provedenou během benátského karnevalu v roce 1640 se vracíme o dvě století dříve. Projekt Barockoper:Jung je stálé populárnější, tři představení Cavalliho vynikající opery byla beznadějně vyprodaná, pomáhala tomu určitě skvělá, na první pohled bezstarostná atmosféra opery v interpretaci mladých talentovaných pěvců a hudebníků. Hraje se na nádvoří pod širým nebem a pokud je pěkné počasí a málo přistávajících letadel – obě podmínky byly tentokrát splněny – nelze se divit velkému zájmu. A úspěch byl zasloužený, postarala se o něj v první řadě velmi mladá italská režisérka Alessandra Premoli a také stínové divadlo alTREtracce, všichni zainteresovaní dali svými originálními nápady milostnému příběhu potřebnou jiskru. Pěvci byli (zatím) neznámí, to ale nebude trvat dlouho, například v Evropě vystudovaný Venezuelský kontratenor Rodrigo Sosa Dal Pozzo byl plnohodnotný Apollo a nebyl sám. Všech třináct sólistů a vzorně doprovázející orchestr Accademia La Chimera (opět mladí instrumentalisté) pod vedením Massimiliana Toniho, se postarali o jeden z největších úspěchů letošního festivalu.

 , foto Innsbrucker Festwochen/Rupert Larl foto: Innsbrucker Festwochen/Rupert Larl

Hasse

Na závěr připravil festival také něco neitalského, v roce 1726 představil Johann Adolf Hasse v Neapoli svou komorní operu La Semele, o sia la richiesta fatale. Dirigent Claudio Osele našel partituru ve vídeňském Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde, ta ovšem pochází ze sbírky hraběte Questenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou. Libretista Ricciardo si vzal za předlohu Ovidiovo zpracování nemanželského poměru. Semele se řadí mezi komorní díla, ale jen podle barokních představ, opera trvá dvě a půl hodiny. Jako většina děl z té doby upadla do zapomenutí, asi ji ale znají návštěvníci Olomouckých barokních slavností, kde byla uvedena v režii a hudebním nastudování Tomáše Hanzlíka nebo ještě dříve v sále vranovského zámku v nastudování Ondřeje Macka. Faktem je, že Hasseho rané dílo má všechny mistrovské atributy a musí potěšit jak profesionální hudebníky, tak laiky. Oselemu a jeho souboru Le Musiche Nove se podařilo celou operu vhodně zvukově diferencovat v semi-scénickém provedení Veroniky Stemberger. Stačil na to malý komorní soubor a jen tři pěvkyně. Své velké zkušenosti s interpretací barokní opery uplatnila italská sopranistka Roberta Invernizzi (Giunone), Invernizzi má krásně zbarvený a jasný hlas. Pozadu nezůstaly ani Sonia Prina (Giove) a Francesca Aspromonte v titulní roli, teprve vycházející hvězda na barokním operním firmamentu. Hasse se postaral o pěkný závěr festivalu a spolu s Cavallim odčinil nepovedený úvod s Mercadantem.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.