Infuze Polské krve brněnskému publiku

Nedbal: Polská Krev, foto Patrik Borecký / Národní divadlo BrnoOpereta Polská krev (Polenblut) vznikla v letech 1910–1912, kdy Nedbal po úspěchu s Českým kvartetem (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Otto Berger) přesídlil do Vídně. Byla komponována na rakouské libreto Lea Steina (předlohou Puškinova povídka Slečna selka) a její děj se odehrává v ruské části Polska na začátku 20. století. Pro brněnské představení byl použit český překlad Iva Osolsobě a citlivě byly provedeny větší škrty hlavně v závěru operety. Hlavní předností inscenace se stala viditelná symbióza režijní a výtvarné stránky, která se s četnými tanečními scénami (Hana Litterová, balet Taneční konzervatoře Brno) spojila v jeden vzdušně se pohybující celek. Skvostné večerní róby byly odlehčeny tylem a ze zjednodušené světlé scény zmizely jakékoli zbytečné prvky, které by narušily jejich vyniknutí. Míra stylizace dovolila sofistikovaně pracovat s proměnami kulečníku v jídelní stůl, stejně jako projekčními změnami prostředí. Především v plesové scéně prvního dějství bylo čitelné, jak inscenátoři divadlo důvěrně znají po technické stránce v práci s točnou a bočními kulisami. Každá scéna byla barevně typizována kostýmy, z nichž nejvýraznějšími se staly dámské plesové róby pastelových barev (v baletních scénách připomínajících slavné obrazy tanečnic Edgara Degase konce 19. století) a také kostým, inspirovaný Labutím jezerem, jasně identifikující tanečnici Wandu Kwasiňskou (Andrea Široká). Po výtvarné stránce se dá nesouhlasit pouze s kostýmem pro Helenu Zarembovou, kdy Valášek příliš nereagoval na nejdůležitější proměnu z vysoce postavené dámy v hospodyni.

Nedbal: Polská Krev, foto Patrik Borecký / Národní divadlo BrnoRežírovat operetu s operním souborem nikdy nebude jednoduché. Citelnou indis­pozicí operních pěvců totiž bývá pohyb a mluvené slovo, jak bylo nejvíce patrné u představitelky hlavní role Heleny (Pavla Vykopalová), podobně jako u Wandy (Andrea Široká). Z mého pohledu byla Helena, energická, temperamentní a tvrdohlavá komická postava, obsazena typem spíše lyrickým, a tudíž pro jednání mírně iritujícím (srovnejme obsazení filmu Polská krev z roku 1934). Kdo ovšem překvapil, nebyl hostující Marian Vojtko (hrabě Boleslav Baraňski), ale mladý představitel nejstaršího muže, a to Jan Šťáva v roli statkáře Zaremby. Na jevišti se pohyboval naprosto přirozeně, stejně jako z kapsy tahal typické operetní sarkasmy komentující společenské dění, ovšem inteligentní a nevulgární, což bylo velice osvěžující. Jak uvedl režisér Pilař k inscenaci: „Absence pointy hned křičí, špatné aranžmá je hned vidět, a čím více rozpracováváme motivaci a plastičnost psychologie postav, tím hůře se to pojí s hudbou.“ Svůj výrok potvrdil na konci druhého jednání, kdy nechal vyznít v naprostém tichu a v dýmu cigaretového kouře psychiku hraběte Baraňského, což způsobilo nečekaný a silný operní efekt. Po hudební stránce byl výkon orchestru a sboru opery znamenitý a bylo naprosto viditelné, že tyto dvě složky provedení milé, vkusné a nadmíru chytře provedené operety upřímně těší. 


Psáno pro: HARMONIE 05/2014

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější