úterý, 6. květen 2014

Infuze Polské krve brněnskému publiku

Napsal(a) 

Nedbal: Polská Krev, foto Patrik Borecký / Národní divadlo Brno Nedbal: Polská Krevfoto: Patrik Borecký / Národní divadlo Brno
Slavná opereta, uvedená k narozeninám Oskara Nedbala (1874–1930), se konečně po letech v opeře Národního divadla Brno dočkala vkusného provedení. Mladý tandem Tomáš Pilař (režie) – Aleš Valášek (scéna, kostýmy) dostal svým představením Janáčkovo divadlo ke kýženému „vyprodáno“ a „pro velký úspěch přidáváme představení“. Vedení brněnské opery si nechávalo po několik let utéct operetní diváky mezi prsty, nebo spíše do jiných operních domů a především do Městského divadla Brno. Odlehčenější operetní žánr v minulých letech totiž nabízelo jenom v podobě „Batman“-Netopýra (prem. 2010, režie On­dřej Havelka) a nepříliš zdařilé Perikoly (prem. 2012, režie Tomáš Studený). Není tedy až takovým překvapením, že novou inscenaci, která byla navíc v médiích hojně prezentována, navštívilo tolik „vyhladovělých“ milovníků operety a také nadšených čtenářů vtipného Manuálu úspěšného diváka NdB (diskutován mezi studenty na sociální síti Facebook). Dobře zvládnutá marketingová propagace ale nezaručovala reálný úspěch inscenace, který se nicméně především díky zdravému perfekcionismu a workoholismu režiséra a více jak půlroční práci na 200 autorských kostýmech dostavil.

Nedbal: Polská Krev, foto Patrik Borecký / Národní divadlo Brno Nedbal: Polská Krevfoto: Patrik Borecký / Národní divadlo Brno
Opereta Polská krev (Polenblut) vznikla v letech 1910–1912, kdy Nedbal po úspěchu s Českým kvartetem (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Otto Berger) přesídlil do Vídně. Byla komponována na rakouské libreto Lea Steina (předlohou Puškinova povídka Slečna selka) a její děj se odehrává v ruské části Polska na začátku 20. století. Pro brněnské představení byl použit český překlad Iva Osolsobě a citlivě byly provedeny větší škrty hlavně v závěru operety. Hlavní předností inscenace se stala viditelná symbióza režijní a výtvarné stránky, která se s četnými tanečními scénami (Hana Litterová, balet Taneční konzervatoře Brno) spojila v jeden vzdušně se pohybující celek. Skvostné večerní róby byly odlehčeny tylem a ze zjednodušené světlé scény zmizely jakékoli zbytečné prvky, které by narušily jejich vyniknutí. Míra stylizace dovolila sofistikovaně pracovat s proměnami kulečníku v jídelní stůl, stejně jako projekčními změnami prostředí. Především v plesové scéně prvního dějství bylo čitelné, jak inscenátoři divadlo důvěrně znají po technické stránce v práci s točnou a bočními kulisami. Každá scéna byla barevně typizována kostýmy, z nichž nejvýraznějšími se staly dámské plesové róby pastelových barev (v baletních scénách připomínajících slavné obrazy tanečnic Edgara Degase konce 19. století) a také kostým, inspirovaný Labutím jezerem, jasně identifikující tanečnici Wandu Kwasiňskou (Andrea Široká). Po výtvarné stránce se dá nesouhlasit pouze s kostýmem pro Helenu Zarembovou, kdy Valášek příliš nereagoval na nejdůležitější proměnu z vysoce postavené dámy v hospodyni.

Nedbal: Polská Krev, foto Patrik Borecký / Národní divadlo Brno Nedbal: Polská Krevfoto: Patrik Borecký / Národní divadlo Brno
Režírovat operetu s operním souborem nikdy nebude jednoduché. Citelnou indis­pozicí operních pěvců totiž bývá pohyb a mluvené slovo, jak bylo nejvíce patrné u představitelky hlavní role Heleny (Pavla Vykopalová), podobně jako u Wandy (Andrea Široká). Z mého pohledu byla Helena, energická, temperamentní a tvrdohlavá komická postava, obsazena typem spíše lyrickým, a tudíž pro jednání mírně iritujícím (srovnejme obsazení filmu Polská krev z roku 1934). Kdo ovšem překvapil, nebyl hostující Marian Vojtko (hrabě Boleslav Baraňski), ale mladý představitel nejstaršího muže, a to Jan Šťáva v roli statkáře Zaremby. Na jevišti se pohyboval naprosto přirozeně, stejně jako z kapsy tahal typické operetní sarkasmy komentující společenské dění, ovšem inteligentní a nevulgární, což bylo velice osvěžující. Jak uvedl režisér Pilař k inscenaci: „Absence pointy hned křičí, špatné aranžmá je hned vidět, a čím více rozpracováváme motivaci a plastičnost psychologie postav, tím hůře se to pojí s hudbou.“ Svůj výrok potvrdil na konci druhého jednání, kdy nechal vyznít v naprostém tichu a v dýmu cigaretového kouře psychiku hraběte Baraňského, což způsobilo nečekaný a silný operní efekt. Po hudební stránce byl výkon orchestru a sboru opery znamenitý a bylo naprosto viditelné, že tyto dvě složky provedení milé, vkusné a nadmíru chytře provedené operety upřímně těší. 


Psáno pro: HARMONIE 05/2014

Eva Františáková

Od roku 2015 působila jako dramaturgyně opery NDM, vytvořila projekty Operní sirény nebo Životní pouť Leoše Janáčka aneb Od lišky k Lišce. Externě vyučovala od roku 2016 na Slezské univerzitě a také na Fakultě umění Ostravské univerzity. Od roku 2017 působí také jako editorka pro Svatováclavský hudební festival.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.