pátek, 2. únor 2018

I Figaro má nárok na odpočinek

Napsal(a) 

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Co dnes přiměje diváka k tomu, aby usedl na tři hodiny do divadelních sedadel a sledoval stokrát oslavenou Figarovu svatbu, není-li to „pouze“ touha po opakovaném poslechu Amadeovy geniální čtyřaktové buffy? Je to zvědavost, zda je ještě možné vyabstrahovat z Beaumarchaisovy dramatické estetiky (založené mimo jiné na mistrném zvládnutí tzv. coupe de théâtre, neočekávaných zvratů) aspoň špetku nového, objevného? Nebo zda hraběnka i tentokrát velkoryse svému záletnému hraběti po třikrát odpustí? Zda bude mít orchestr dostatečně „lehkou ruku“?

„Má se o mně dětinsky psát, že vracím umění do doby, kdy bylo ještě v plenkách, když se snažím razit novou stezku tomuto umění, jehož prvním a snad jediným zákonem je bavit a zároveň poučovat?“ píše Pierre Augustin Caron de Beaumarchais v předmluvě k jedné z nejpopulárnějších komedií francouzského osvícenství s titulem Bláznivý den aneb Figarova svatba.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Zdá se, že bavit a poučovat zároveň měla v úmyslu při práci na nové inscenaci, která měla první únorový den premiéru v pražském Stavovském divadle, i její režisérka Magdalena Švecová. Vytvořila inscenaci, ze které čiší touha posloužit dílu v jeho nejčistší podobě, buffu jemně a decentně okořeněnou noblesním situačním humorem, který nikdy nesklouzne k laciným efektům. Pomáhá jí v tom dobově stylizovaná scéna Andreje Ďuríka, která se občas stává další jednající postavou, jako například v momentě, v němž se ve většině inscenací více či méně důvtipně za jednou lenoškou ukrývá střídavě hrabě a Cherubín. V tomhle případě se první jmenovaný jednoduše „skryje“ za prázdným rámem obrazu na jednom z pohyblivých panelů a stane se tak sám živým obrazem, zatímco druhý z nich se stane živým trupem vystavené busty. Takových kouzelných vtípků ale neuvidíte za večer mnoho, Švecová s nápady šetří a nesnaží se diváka přesvědčit o své bohaté fantazii a jasném názoru za každou cenu. Vypráví svůj příběh o Figarovi s velkou oddaností libretu, která většinu času těší a naprosto uspokojuje.

Jenomže najdou se i momenty, ve kterých máte pocit, že byste jako divák snesli víc, což je ale nedostatek, který jde na vrub hudebnímu provedení. To mě bohužel znovu přivedlo k myšlence, jak by vypadaly a především zněly operní inscenace Národního divadla, kdyby se jeho vedení zachovalo stejně jako Jiří Bělohlávek před opětovným nástupem k České filharmonii, a sice kdyby zajistilo či vymohlo u ministerstva kultury pro své zaměstnance lepší podmínky.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Vrcholné pěvecké výkony totiž Národní divadlo nemůže po svých sólistech vyžadovat, pokud jim nezajistí dostatečné podmínky na to, aby se zpěváci mohli soustředit v klidu na práci a ne na hostování v dalších divadlech nebo na koncerty pro turisty. Pokud není schopné nebo ochotné s touto situací odpovědně naložit, pak se bohužel na scéně objevují unavené hlasy, jejichž barva i flexibilita se ztrácí v nenávratnu. A co hůř, demotivovaní zpěváci, kteří pozbývají chuť do muzicírování.

Po tomto úsudku, kterého se bohužel nemůžu po včerejší premiéře zbavit, by bylo nefér analyzovat jednotlivé výkony, vyzdvihnu tedy hraběnku Jany Šrejma Kačírkové, která se se svými áriemi Porgi amor a Dove sono i biei momenti zasloužila o nejlepší chvíle večera a také Kristýnu Vylíčilovou, jejíž Barbarina zpívala zdravým, dobře vedeným sopránem, který vzbuzuje očekávání jejích příštích muzikantských cest (Jaroslav Březina bývá oporou a jistotou většiny představení a tak tomu bylo i včera).

Tedy, milé vedení opery, pečuj prosím o své zpěváky, zaslouží si to.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.