čtvrtek, 4. říjen 2018

Hravá Popelka v Liberci

Napsal(a) 

, foto Divadlo F. X. Šaldy foto: Divadlo F. X. Šaldy

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Dirigentka Miriam Němcová vedla celý ansámbl s přehledem, klidnými širokými gesty, která střídala s rychlými a přesnými nástupy. Instrumentalisté si se svými sólovými vystoupeními pohráli, bylo jasně patrné, že je Rossiniho hudba baví, právě tak jako operní sólisty a pánský sbor. Michaela Zajmi má svou Popelku dobře zažitou (nastudovala ji už roku 2010 pro Janáčkovu operu v Brně), zpívá ji bez jakékoli námahy a s gustem. Stejnou pěveckou lehkost propůjčil Ondřej Koplík svému princi Donu Ramirovi. Jeho hlas se prozpívává, nabírá na síle a neztrácí pružnost. S přehledem zvládá výšky a koloraturní pasáže.

, foto Divadlo F. X. Šaldy foto: Divadlo F. X. Šaldy

Pro Jiřího Brücklera je role Ramirova sluhy Dandiniho zpestřením jeho repertoáru, poskytuje mu možnost rozpohybovat barevný baryton a pohrát si s jistě vítanou komediální rolí. Na jevišti nebyl jediný pěvec, který by neodvedl kvalitní výkon jak pěvecký, tak herecký. Komický a drsný Don Magnifico Andrije Shkurhana, roztančená Clorinda Miroslavy Časarové a nemotorná Tisbe Petry Vondrové byly až klaunskými protějšky jejich „služky“ Angeliny-Popelky. Počátek a konec operní pohádky patřil Jaroslavu Patočkovi jako moudrému Alidorovi, jeho znělému basu a respektu hodnému vystupování. Také mužský sbor odvedl dobrou pěveckou i hereckou práci (sbory připravila Miriam Němcová spolu s Annou Novotnou Peškovou).

Inscenační tým byl ryze ženský. Mladá francouzská režisérka Constance Larrieu u nás zazářila před čtyřmi lety při Hudebním festivalu Znojmo svou rozvernou inscenací Rameauovy opery Platée. Přicestovala do Liberce se svým asistentem Didierem Girauldonem a k pohybové spolupráci přizvala Šárku Brodaczovou. Na minimalistické scéně Marie Blažkové (paravány, barokizující prvky zavěšené na tazích, nejnutnější nábytek a pár scénických doplňků) a v pestrých kostýmech Renaty Slámkové, která hercům přidala výrazné divadelní paruky vyrobené z lesklých plastových stuh, vzniklo divadelní představení, které nás diváky ani trochu nezarmoutilo. Režisérka vtiskla každé z postav výrazný čitelný charakter, vybudovala jejich vzájemné vztahy, podpořila patrně i jejich vlastní kreativitu. Nepotřebovala žádné velké divadelní efekty, stačilo maličko dýmu při výstupech dobrého ducha Alidora a nějaké ty stříbrné konfety. Pohoda, lehkost, vtip.

, foto Divadlo F. X. Šaldy foto: Divadlo F. X. Šaldy

Mám pár drobných připomínek a dotazů. Možná, že Popelka, tady ne zcela pasivní, nemusela mít tak usedlý šedý kostým a proč jako jediná nemá nadreálnou paruku? Čtyři rozkošné „myšky“, upravovatelky scény, jako by sem zabloudily z jiné opery či spíš operety. Poněkud rušivě na mne působil také předvolební výstup Dona Magnifica. A proč má převlečený princ Ramiro na začátku panskou paruku, ale hned v dalším výstupu splyne s davem sluhů a vymění ji za jejich jednotný klobouček s oušky či peříčky?

Libereckou inscenaci Rossiniho Popelky velmi doporučuji dospělým i dětem. Je pro ty, kdo dokáží podlehnout hravosti, něžnému divadelnímu kouzlu a instinktivně pochopí, že se před nimi odehrává divadlo, jehož přípravě věnovali tvůrci nejen mnoho úsilí, ale také smyslu pro humor.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.