pátek, 4. prosinec 2015

Gent: Rossiniho Armida v ofsajdu

Napsal(a) 

Foto Annemie Augustijns Foto Annemie Augustijns

Opera Flandry uvedla inscenaci málo hrané opery Gioachina Rossiniho Armida. To by byl záslužný dramaturgický čin, Armida je jednou z nejdelších a nejnáročnějších oper Rosinniho, jenže to by muselo vedení opery pozvat jinou dvojici než Mariame Clémentovou (režie) a Julii Hansenovou (výprava a kostýmy). Jejich transpozice do sportovního prostředí se vůbec nepovedla a starý dobrý dirigent Alberto Zedda a výborní sólisté to nemohli zachránit.

Rossini komponoval Armidu podle Torquata Tassa pro neapolské Teatro San Carlo. Tam také bylo toto 'dramma per musica' poprvé uvedeno v listopadu 1817 k znovuotevření divadla po důkladné renovaci vzhledem k požáru. Titulní role se ujala sama Isabella Colbranová, pro snad největší operní pěvkyni všech dob napsal Rossini více oper. Opera se příliš neujala a byla jen velmi zřídka inscenována. Nelze se ani moc divit, je velmi náročná pro představitelku hlavní role a rovněž pro jejího partnera a Rossini ji také napsal pro čtyři tenory! Operní diva Colbranová musela udělat dojem krkolomnými koloraturami a její part a také ten Rinalda se hemží ultra vysokými tóny. Předvídatelné ozdobné partije působí na posluchače celkem dost rychle monotónně. A tak Armida povstala z mrtvých až zásluhou Marie Callasové v padesátých létech minulého století a rovněž v poslední době (2010) Renée Flemingovou v Metropolitan Opeře. Tassova epizoda z 'Gerusalemme liberata' (Osvobozený Jerusalem) posloužila jako předloha už před Rossinim Lullymu, Händlovi a Gluckovi a nezapomeňme také Antonína Dvořáka a jeho poslední operu Armida.

Foto Annemie Augustijns Foto Annemie Augustijns

Děj o lásce mezi syrskou princeznou a křižáckým vojevůdcem se stal v naší době až hrozivě aktuální. To také inspirovalo francouzskou režisérku Mariame Clément transponovat příběh do dnešní podoby a to ještě nevěděla co všechno se v její mateřské zemi 13. listopadu odehraje.  Proti transpozici nelze nic namítat, ale celé koncepci chybí konsekvence a tím i srozumitelnost. V prvním dějství, věnovaném mužům a boji, se na pozadí sportovního stadionu objeví fotbalové mužstvo a o chvíli později křižácké vojsko v bojovém stejnokroji. Posluchači uniká myšlenka a tak je tomu i v dalším ději, kde se vrací fotbalové mužstvo a i číslo 10 na zádech má představovat Zidana a jeho slavný úder hlavou, který na jevišti vypadal dost komicky. Z druhého dějství o ženách a lásce režisérka udělala scénicky vydařený kýč, ale zase nic víc. Až třetí dějství, rozchod Armidy a Rinalda, začíná být více srozumitelný, ale to je příliš pozdě. Stejně nevydařené jsou i kostýmy Julie Hansen.

Hudebního nastudování se ujal legendární Ital Alberto Zedda. Zedda, Rossiniho specialista "par excellence", si Operu Flandry očividně zalíbil a ta záliba je zjevně obojetná, jakmile se objevil v orchestřišti, vypuklo hlasité nadšení vyprodaného sálu. Zedda je v Antverpách a Gentu pravidelný host. Sledoval jsem dlouho jeho dirigentská gesta a přestože je mu již 87 let (!) neomezil se na poklidné udávání temp. On se přímo vžil do vervní interpretace partitury, která vyžaduje silnou fyzickou připravenost, vždyť Armida trvá téměř tři hodiny čistého času! Však mu operní orchestr a také sbor šly zřetelně na ruku, nádherná podívaná. Když k tomu přidáme perfektně disponované hlasy protagonistů, španělské sopranistky Carmen Romeu (Armida) a nádherně znějícího tenoristu Enea Scala ze Sicílie (Rinaldo) je jen škoda, že Clémentová neměla trochu více inspirace, jako třeba v její předešlé vtipné produkci Il Viaggio a Reims.

Zůstaňme na závěr ve fotbalové terminologii: Opera Vlaanderen sestavila silné mužstvo, které ale hrálo bez tahu na branku a vstřelených branek. Clémentová stála příliš často v ofsajdu, tedy v postavení mimo hru.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.