čtvrtek, 14. srpen 2014

Gent: Don Giovanni v pražské verzi

Napsal(a) 

Vlaamse Opera: Don Giovanni, foto Annemie Augustijns Vlaamse Opera: Don Giovannifoto: Annemie Augustijns

Vlámská opera zakončila svou sezonu v Gen­tu novým nastudováním Dona Giovan­niho v režii Guy Joostena. Joosten je momentálně největším belgickým operním režisérem. Mozartovu operu poprvé představil před 20 lety a už tehdy měla jeho podoba dost pochmurný nádech. Nová představa je ještě více zvýrazněna a odehrává se většinou za nočního světla. Don Giovanni bývá inscenován ve dvou verzích, pražské z roku 1787 a vídeňské (1788), obohacené dvěma novými áriemi a recitativy. Často se jedná o kombinaci obou, Vlámská opera zvolila rezolutně verzi pražskou. Joosten oslaví příští sezonu 30. výročí své režisérské práce a Vlámská opera to náležitě připomene retrospektivou mozartovských inscenací, které zde vytvořil. Jedná se o slavná díla na libreta Lorenza Da Ponte a v této trojici chyběl jen Don Giovanni. Joosten zde sice režíroval Dona Giovanniho před 20 lety, to ale bylo ještě mladistvé pojetí. Později vytvořil vtipnou Figarovu svatbu, ale na mne udělala velký dojem zrcadlová inscenace Così fan tutte, kterou dodnes považuji za jednu z nejzdařilejších, které jsem kdy viděl. Reprízy všech tří oper mohou tedy návštěvníci shlédnout příští sezonu v Gentu nebo Antverpách s dirigenty zvučných jmen (Paul McCreesh, Umberto Benedetti Michelangeli a Alexander Joel).

Vlaamse Opera: Don Giovanni, foto Annemie Augustijns Vlaamse Opera: Don Giovannifoto: Annemie Augustijns

Očekávání bylo velké, ale možná i proto jsem byl trochu zklamán. Joosten má jistě řadu nápadů, některé byly zdařilé, jako poslední scéna komtur/Don Giovanni, ale celek mně připadal, jako by byl nedotažen do konce, a to i přestože režisér spolupracoval se svým dvorním dekoratérem Johannesem Leiackerem. Neporozuměl jsem ani „převlékacím“ scénám různých postav. Eva Krämer měnila kostýmy ze starých na soudobé celkem bezdůvodně. Joosten změnil zdařile Dona Giovanniho z jen ženského svůdníka na někoho, kdo má vše pod kontrolou a beze zbytku ovlivňuje chování ostatních postav děje. Také Zerlina není jen naivní vesnická dívka, ale emancipovaná žena, která dokáže usměrnit i Dona Giovanniho.

Vlaamse Opera: Don Giovanni, foto Annemie Augustijns Vlaamse Opera: Don Giovannifoto: Annemie Augustijns

Hudebního nastudování se ujal Rakušan Alexander Joel, ale protože jsem se v době premiéry procházel kolem opery, kde měl Don Giovanni úspěšnou světovou premiéru, tedy kolem pražského Stavovského divadla, shlédl jsem představení, kdy orchestr Vlámské opery řídil Yannis Pouspourikas, bývalý asistent Simona Rattla v Glyndebourne a současný šéf Aalto-Musiktheatru v Essenu. Zvuk pravého mozartovského orchestru sice nedocílil, ale provedení bylo homogenní. V titulní roli se představil skotský barytonista Iain Paterson, hlasově sice celkem uspokojil, ale svou poněkud silnější postavou vůbec nepřipomínal ženského svůdníka. V reprízách na podzim ho nahradí Josef Wagner, nepochybně lepší volba. Největším jménem v této inscenaci byl určitě Alastair Miles jako Leporello. Miles sice trochu ztratil ze svého hlasového lesku, ale jeho pojetí má charakter. Problémovou postavu dona Ottavia ztělesnil norský tenorista Magnus Staveland a ani on zdaleka nebyl ideální, pěvecky ani herecky. Ani Burcu Uyar z Turecka se svým silným vibratem nehodila pro donnu Annu, lépe se uplatnila Arménka Karine Bakajanyan jako donna Elvíra a Holanďan Jaco Huijpen má krásný znělý bas pro komtura. Největším překvapením tak byla mladá belgická sopranistka Tineke Van Ingelgem, hlasově i herecky vyspělá Zerlina. Potvrdila nevyvážené hlasové obsazení této inscenace.

Psáno pro: HARMONIE 8/2014

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.