Národní muzeum vystavuje od 24. června v Muzeu Bedřicha Smetany unikátní celek scénických a kostýmních návrhů výtvarníka Františka Kysely k osmi Smetanovým operám, které Národní divadlo v Praze uvedlo v rámci smetanovských oslav v roce 1924. Kysela jako jediný výtvarník v dosavadních dějinách Národního divadla získal možnost vytvořit takto rozsáhlý ucelený výtvarný projekt.
Dnes již legendární oslavy stého výročí narození Bedřicha Smetany v roce 1924 byly projevem úcty národa ke svému géniu, související do jisté míry i s vlastenectvím příznačným pro počáteční období první republiky. Šíře spektra oslavných akcí, které zasahovaly do všech oborů umění, dokládá, že se jubileum nepřehlédnutelně zapsalo do celorepublikového kulturního dění. Oslavy řídil Sbor pro postavení Smetanova pomníku, založený v roce 1909. Jeho původní záměr – realizace pomníku – paradoxně nebyl navzdory uskutečněné soutěži ani u příležitosti jubilejního roku, realizován. Všechny tyto aktivity zůstávají pro dnešek svědectvím o uznání, jakého se hudebnímu skladateli s odstupem mnoha let ve své vlasti dostalo. Největší pozornost se upínala k jádru oslav – slavnostnímu provedení všech Smetanových oper v Národním divadle, které měli možnost diváci shlédnout v chronologickém pořadí mezi 23. dubnem a 12. květnem 1924. Zmíněnou posloupnost nedodržela jen opera Libuše, jejíž premiérou v den čtyřicátého výročí skladatelova úmrtí, slavnostní cyklus vrcholil. Inscenace byly dílem tvůrčí trojice Otakar Ostrčil – Ferdinand Pujman – František Kysela (i když na Tajemství a Hubičce spolupracoval jako režisér ještě Robert Polák), a iniciovaly moderní spolupráci dirigenta, režiséra a výtvarníka, v níž všechny složky tvořivě spolupracují, a jedna ovlivňuje druhou.
Ostrčil do Národního divadla nastoupil v roce 1919 nejprve jako dramaturg, kam jej po zrušení zpěvohry na Vinohradech povolal tehdejší šéf opery Karel Kovařovic. Po jeho smrti v r. 1920 se stal novým šéfem opery a současně vykonával i funkci dirigenta. Časový rámec oslavných akcí předpokládal uvedení většiny Smetanových oper v reprízách, a tak se Ostrčil mohl při přípravách opřít o několik vlastních nastudování z předchozích divadelních sezón, neboť počínaje sezónou 1921/22 tvořily Smetanovy opery pevnou součást Ostrčilova dramaturgického plánu. Do závěru roku 1923 byly realizovány: Tajemství (prem. 12. 5. 1922), Hubička (prem. 9. 2. 1923), Prodaná nevěsta (prem. 27. 5. 1923) a Dvě vdovy (prem. 2. 10. 1923). Premiéry oper Braniboři v Čechách, Dalibor, Čertova stěna a Libuše spadaly podle plánu do prvních měsíců roku 1924: Dalibor (prem 9. 1. 1924), Čertova stěna (prem. 2. 2. 1924), Braniboři v Čechách (prem. 2 3. 1924). V rámci jubilejních oslav byl v premiéře uveden pouze operní fragment Viola (prem. 11. 5. 1924) a Libuše (prem. 12. 5. 1924). Výpravu všech oper navrhl výtvarník František Kysela (své návrhy tehdy podali kromě Kysely také Bedřich Feuerstein a Vratislav Hofman).
Scénografie má interpretovat hudební předlohu pomocí obrazu. Měla by posluchači přiblížit dílo prostřednictvím výtvarné stránky, dokreslit obsah, vystihnout charakteristiku a podpořit emoci. Ještě na přelomu století však nebyla zcela integrální součástí divadelní inscenace. Byla podceňována a autoři výtvarné složky zůstávali často v anonymitě a to i v Národním divadle. V historii výprav Smetanových oper se jen zřídka objevovalo jméno výtvarníka. Celou výtvarnou tradici je možno shrnout na několik následujících řádek: existovaly ojedinělé návrhy Huga Ullíka k Tajemství, plenérová krajina k Prodané nevěstě Aloise Kalvody a Alšovy kresby jen některých krojů pro Libuši (záměr byl patrně navržení všech kostýmů, ovšem zůstal nezrealizován).
Výstava představuje Smetanovy opery v díle výtvarníka, malíře, grafika, dekoratéra a ilustrátora Františka Kysely (1881 Kouřim – 1941 Praha; absolvoval studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. K. V. Maška /1908/ a na AVU u prof. H. Schweigera /1905/; od 1917 byl profesorem na UPŠ v Praze). Vzhledem ke Kyselově široké a mnohostranné produkci není jeho jevištní dílo rozsáhlé. Vynikne to, poměříme-li jej divadelní tvorbou jeho současných jevištních kolegů, kteří navrhovali nesrovnatelně více scén. Pro profesionální divadlo pracoval jako jevištní, a vždy také současně kostýmní výtvarník, celkem 41krát a to, až na několik výjimek, převážně pro Národní divadlo v Praze. Své jevištní dílo vytvořil v rozmezí let 1914, kdy poprvé spolupracoval na inscenaci Dykova Zmoudření Dona Quijota, a 1939, kdy jako poslední práci pro divadlo upravoval svou scénu k opeře Dvě vdovy od B. Smetany. Po inscenaci Zmoudření Dona Quijota se Kyselova práce přiklonila téměř výlučně k hudebnímu divadlu. Po realizaci této výpravy si jej vybral za spolupracovníka šéf vinohradské opery Otakar Ostrčil spolu s K. H. Hilarem pro uvedení Prodané nevěsty a poté Hubičky operou Vinohradského divadla v r. 1915. Volba Kysely tak byla prostá, protože již svou minulou prací na Smetanových výpravách byl přímo předurčen k jubilejnímu cyklu.
Hlavními rysy, které Kysela vnesl do své výtvarné interpretace Smetanový oper pro Ostrčilovský cyklus 1924, jsou úspornost, soustředěnost a jasnost. Jeho návrhy jsou harmonické kompozice. Celkovou náladu oper celého cyklu Kysela uvádí jakousi výtvarnou ouverturou – malovanou oponou, do které pomocí barev a symbolů přetavuje hudební úvod díla, nejcharakterističtějším příkladem je opona ke Smetanově Hubičce. Při jejich tvorbě vycházel z vlastních malířských a dekorativních prací. Opona je v jeho podání výtvarnou esencí celé opery. Ve scénických koncepcích uplatňoval svůj osobitý smysl pro dekorativnost – oživoval je zdobnými detaily. Příkladem je barevná girlanda nad scénou v úvodu opery Dalibor i motiv dekorativní tkaniny s iniciálou „W“; sloupoví hradní síně v proměně 2. jednání Čertovy stěny s ornamenty v živých barvách, nebo dekorativní řezba na povrchu masivních pilířů architektury bájného Vyšehradu a tkanina s červeno-modro-bílým geometrickým ornamentem na oltáři v Libuši. Důležitou a významově rozlišenou je u Kysely barva, která mu sloužila jako symbol – svým základním tónem vystihuje náladu i charakter hudby. K barvě se Kysela vyjádřil ve svých vzpomínkách: „A na mysli jsem měl i základní barvu jednotlivých oper, kterou jsem se snažil přepsati ve výpravě: Branibory jsem viděl v barvách časného jara, Prodanou nevěstu jako bohatou škálu barev v jasném slunci, Dalibora jako mocný a hrdý akord symbolických barev, Libuši vznešeně bílou a zlatou, ve Dvou vdovách jsem vnímal zabarvení lehkého letního dne, v Hubičce vonnou barvitost rozkvetlého jara, v Tajemství podzimní zářivost žlutí a červení, v Čertově stěně snové, takřka měsíční světélkování…“ (F. Kysela: Má spolupráce při inscenaci Smetanových oper, časopisu Lumír, ročník 60/1933-1934, č. 7). Kyselův styl je charakteristický jednoduchostí a čistotou scén, přehledností a promyšleností půdorysu. Kyselovy scény jsou mnohdy zjednodušeny do té míry, že můžeme mluvit o pouhém náznaku. Přitom charakteristika jde do subtilních detailů. Např. v 1. jednání Hubičky je nad dveřmi, jimiž vchází Vendulka, nejčistší žena-světice, pověšen obraz Madony. Na finální návrhy scén používal většinou techniku akvarelu či tempery.
Vedle opon a scén je další výtvarnou složkou kostým, který svou jemnou promyšleností vnímavě doplňuje hudební charakteristiku. Východiskem pro Kyselu byla historická a národopisná skutečnost, umělecky přetvořená v kostým téměř vždy barevně symbolický. Jeho kostýmní návrhy jsou zároveň vynikající kreslířské práce, naznačující i svým technickým provedením, jak hluboko zde Kysela pronikl do jednotlivých postav. Například jak jemně vystihl rozdíly mezi jednotlivými postavami Prodané nevěsty, zejména odlišnost obou dvojic rodičů, rozdílnost povahovou i sociální. Stejně tak různost Jeníka a Vaška, jehož kresba patří k nejlepším. Mařenka je pro Kyselu krásnou žádoucí dívkou oděnou do svátečních šatů. Proti ní Vendulka z Hubičky je prostší. Mezi Jeníkem a Lukášem (Hubička) je znatelný také rozdíl. Jeník je hoch s šaty podle módy, upnutou vestou, vyšívanými výložkami u kabátu i vyšívanými kalhotami. Lukáš, mladý vdovec, se také vystrojil na námluvy k Palouckým. Oblékl si květovanou vestu, pěknou vázanku a zpívá pod oknem Vendulčiny světnice „Hrajte mi tu nejskočnější“. Jeho oděv je ale jiné usedlejší barvy. I návrhy pro ostatní opery jsou korunovány tímto mistrovským charakterizačním citem. Například vyjádření rozdílného charakteru veselé a rozmarné Karoliny vedle citově vroucí a něžné Anežky ve Dvou vdovách nebo v Tajemství upoutá charakteristika obou konšelů, příznivců dvou odlišných světů. Pokrokový Kalina a tradiční, na starých pořádcích lpící Malina. V jeho pojetí kostýmů je zřetelná odezva malby 19. století. Kyselovy výsledné kostýmní návrhy jsou jemně vykresleny tužkou a většinou zdůrazněny pastelem. Při svých přípravách Kysela studoval etnografii, ovšem ne proto, aby zkopíroval vesnické kroje či architekturu, ale aby nasbíral znalosti lidových motivů a jimi se nechal inspirovat. Pro opery s historickými náměty se zamýšlel nad českým dávnověkem, aby mohl z různých pramenů, zdrojem mu byla díla Josefa Mánesa a Mikoláše Alše, zrekonstruovat jeho obraz.
Přes dobové výhrady (zaznamenat je můžeme mj. v Humoristických listech z r. 1924, které věnovaly stému výročí narození Smetany celé číslo, a neopomněly reagovat na diskutovanou scénografii smetanovského cyklu) otvírá soubor Kyselových návrhů jedinečnou možnost k pochopení vzniku moderní smetanovské scénografie. Kolekce vypovídá o vývoji jevištního výtvarnictví v počáteční etapě samostatné Československé republiky a je dodnes pro mnoho následujících výtvarníků základem a inspirací ve scénování Smetanových oper. Jedná se o mozaiku rysů výtvarného zpracování jednoho uměleckého úkolu, pro který je v tomto ohledu charakteristické pozvolné prolínání modernějších scénických postupů do inscenační tradice. Kysela inscenoval ještě celou řadu český oper. Díla Škroupa, Dvořáka, Fibicha, Foerstera, Nováka i Ostrčila, také některé klasické opery (Orfeus a Eurydika, Kouzelná flétna), a časem se obrátil i k dílům činoherním. Bedřichu Smetanovi byl věrný celý život. Kromě grafických úprav vydání souborného Smetanova díla a libret jeho oper nebo práci v soutěži na Smetanův pomník se také osobně podílel na výtvarné podobě expozice Smetanova muzea, které bylo po letech usilování několika generací slavnostně otevřeno v novorenesančním domě na Novotného lávce na Starém Městě pražském v r. 1936, kde sídlí do dnešních dnů. „Tím, že jsem byl pověřen výpravou oper Smetanových, byl jsem postaven před nejčestnější úkol, jakého se mi mohlo dostat, neboť tvorba tohoto mistra, s jehož dílem jsem žil od dětství, je mi s tvorbou Mánesovou a Alšovou nejvzácnějším, nejdražším projevem našeho národního genia.“ (František Kysela: Má spolupráce při inscenaci Smetanových oper, časopisu Lumír, ročník 60/1933-1934, č. 7).
Výstava je přístupná v prostorách stálé expozice Muzea Bedřicha Smetany, Novotného lávka 1, Praha 1, a potrvá do 28. února 2016.
