pondělí, 5. únor 2018

Figarova svatba ve Stavovském divadle podruhé

Napsal(a) 

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Na druhé premiéře Figarovy svatby nás čekalo kompletně jiné obsazení. Figaro Františka Zahradníčka sice nebyl o mnoho charismatičtější než Miloš Horák, ale pěvecky se vzepjal patrně téměř ke svému maximu. Usiloval o stylovost, pečlivě intonačně dokončoval pěvecké fráze. Zuzanka Yukiko Kinjo podala pěvecky vyrovnaný výkon, jen škoda, že se více nesoustředí na kantilénu. Často jí znějí jednotlivé tóny takřka izolovaně, jako by tvořila každý zvlášť. Alžběta Poláčková zpívá svou Hraběnku se značným respektem k této roli, která je snad až příliš prudkým kontrastem k její Jenůfce z Janáčkovy Její pastorkyně, do níž vstoupila před nedávnem na začátku prosince minulého roku. Zatím její zpěv nezní uvolněně. Hraběte má Roman Janál zažitého z předchozích inscenací, byť se i nějaká ta chybička vyskytla. Jeho hlasový projev zabíhá nečekaně až do sforzatových forte v souvislosti s nápadným zesměšňováním postavy. Kateřina Jalovcová je roztomilým Cherubínem, zpívá ho téměř sopránově světlým vyrovnaným hlasem, jen škoda, že ji v některých scénách zastupuje mužský představitel (Cherubín II.), který ze sebe, bohužel, vyloudí i něco podobného zpěvu. Bartolo Jiřího Sulženka má pěvecký a herecký půvab komické figurky z opery buffy, což se jeho partnerce Marcellině v podání Jany Horákové Levicové příliš nedařilo. Basilio Ondřeje Koplíka v elegantním kostýmu je kompaktní komická figurka vypracovaná pěvecky i herecky, Mlejnkův zahradník Antonio je jako vystřižený ze starých buff, notáře Dona Curzia zazpíval a zahrál Václav Lemberk zněle a vkusně, Barbarina Evy Kývalové si své splnila.

Nejnápadnějším rozdílem oproti premiéře byla stylová nejednotnost jednotlivých postav, a to především herecká a pohybová. Co postava, to jiný herecký, ale i pěvecký styl. Figaro – poklidný, pomalu už stárnoucí muž, kterému chybí bezprostřednost a temperament, také Zuzanka je ve výraze hodně rezervovaná, vztah mezi nimi jako by nebyl, chemie nefunguje. Hraběnce schází vřelost a jímavost, Hrabě krutě přehrává svou postavu až do karikatury. Pak je ovšem těžko pochopitelné, že tomu trapnému kašparovi Hraběnka nejen odpustí, ale šťastně se k němu tulí se závěrečným odpouštějícím polibkem. Každá z postav je osamělým běžcem, vztahy mezi nimi nejsou vytvořené a kouzelné partie Mozartovy opery upadají do nepříliš odstiňované šedi.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Tuto Figarovu svatbu bych rozhodně nenazvala tradiční inscenací. Scénografie, podle mého úsudku, nepodporuje tvorbu dramatických situací s výjimkou prvního obrazu, kdy otočné segmenty scény umožňují vytvářet určitou poetizační rovinu (hezký nápad s vplynutím Cherubína do barokní busty a Hraběte do obrazového rámu). Poté už vágní scénografie neumožňuje například vytvoření opravdového střetu Marcelliny a Zuzanky, které si podle libreta výsměšně dávají přednost ve dveřích. Hraběnčin budoár postrádá intimitu. Tu nevytvoří recitativ a árie toporně zpívaná ve vaně. Ve čtvrtém závěrečném dějství dokresluje scénografe málo invenčně prostředí parku pomocí jezdících stromů. Inovací jsou scénky s maketami pávů, které je nutno vždycky znovu odklidit. Jsou většinou jen povrchní ilustrací a divadelnost vskutku nepodpoří (navíc jejich hyperrealistický nepříjemný křik ruší diváky i o přestávce). Zdvojení Cherubína nepovažuji za šťastný nápad, protože půvab této postavy spočívá právě v tom, že je to role kalhotková a obsahuje převlek „chlapce“ do dívčího kostýmu a zpět. Pro představitelku Cherubína jsou scénky, v nichž nezpívá, vděčným hereckým úkolem. V této inscenaci se naznačuje možný flirt Hraběnky s Cherubínem II. (hereckým dublem mužského rodu) a vtipné má být finální vyndání dvou pomerančů z jeho živůtku. Co však už podle mého názoru přesahuje hranici vkusu, jsou dvě supernaivní pantomimická intermezza, v nichž se před oponou nadbytečně shrnuje a karikuje předchozí průběh děje. První z nich zakončuje hurónský smích, druhé je naaranžováno do lóží, v nichž mimové na sebe za zády diváků pokřikují do nekonečna se opakující „Padre!“ a „Madre!“, což zakončí před oponou položením prstů na ústa.

Kostýmy Kateřiny Štefkové, které vycházejí z rokokové módy osmnáctého století, sluší Zuzance a jejím stejně oděným kolegyním služtičkám, Hraběnce, Marcellině, Basiliovi. Proč však má svatební sbor na sobě jakési cizokrajné kroje s výraznými černými prvky? Figarovi doslova ubližuje černá paruka, černý svatební oblek a bílé líčení. Působí tak trochu mrtvolně, zatímco výrazně přemalované dámy vypadají ve světle proscéniové barokizující světelné rampy téměř jako voskové figuríny. Názvuky na barokní divadlo spíše oslabují působivost inscenace.

Velmi mne překvapila nevýrazná postava Figara, který by přece měl být v centru dění jako ten, kdo usiluje o svou svobodu s velkou dávkou chytrosti až vychytralosti a v neposlední řadě také značné nechuti ke svému konkrétnímu pánovi. Domnívám se, že tuto inscenaci Figarovy svatby nemůžeme nazvat inscenací v tradičním slova smyslu, protože přehlednost a dramatičnost dokonalé symbiózy Mozartovy hudby s libretem Lorenza da Ponte rozřeďuje a zbavuje napětí. Ostatně ani dirigent Enrico Dovico není mozartovským specialistou a na hudební podobě inscenace je to znát. Orchestr nehraje s mozartovskou lehkostí a hravostí, zní mnohdy jen přibližně, jindy zatěžkaně až do tragična a často tak pomalu, že mají pěvci co dělat, aby svůj zpěv udýchali. Je pravda, že druhá premiéra působila poněkud živěji, alespoň zpočátku, později sklouzla do svého málo výrazného stereotypu. Uvidíme, co s hudební stránkou produkce udělá změna dirigenta (alternuje Zbyněk Müller).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.