Figaro mezi kaktusy

Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

Lazebník má znaky commedie dell’arte a snesl by až improvizovanou inscenační strukturu, ale v opeře se na tento tenký led můžeme stěží pustit, když i v činohře patří improvizace k těm nejtěžším disciplínám. Zhudebněné libreto a pěvecké nároky s sebou přináší určitá omezení pro podobu herectví i dramatických situací.

Je 7. října, premiéra v Národním divadle. Otevírá se opona – blízko proscénia dům s oknem a naznačeným balkónem. Před ním řada truhlíků s kaktusy. Schůdky do orchestřiště a dva můstky po stranách nad ním. Prostoru pro akce bude dost (režie Magdalena Švecová, scénograf David Janošek). Překvapení – sbor a nástrojoví hráči jsou při pouliční serenádě ve fracích, ostatní v téměř současných kostýmech (autorka kostýmů Kateřina Štefková) a hraje se na začátku i s tím, kdo další se z orchestřiště přidá k této bandě, když si jde k Hraběti Almavivovi pro peníze. Ještě předtím však jevištní účinkující nelogicky poodejdou husím pochodem do zákulisí, aby se zbavili nástrojů…

Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir a Petr Nekoranec, foto Zděnek Sokol

Kaktusy používají Almaviva a Figaro jako „zástěnu“ – k tomuto účelu přiveze Figaro ještě i pomerančový stromek. Později veškeré rostlinstvo spíš překáží. Scéna v Bartolově domě – nad přízemím je další patro, Rosinina ložnice s postelí s nebesy. Vedle ní zboku masivní schodiště. Rosina v černém jako jeptiška. Když jí přístup po schodech Bartolo zamezí, zaleze si do postele a obklopí se závěsy. Trochu málo odvážné na tak podnikavou dívku. Scénografie je nepříliš funkční a po mém soudu zbytečně těžkopádná. Ve druhém jednání se prostor v trojúhelníkovém schodišti odhalí a je tam jakási minikomůrka se dvěma velkými loutkami, s níž se však nehraje… Typická rossiniovská bouřka jako by se vytratila – Rosina v záchvatu vzteku cupuje polštáře plné peněz. Orientace v prostoru byla divákům chvílemi nejasná – vojáci ve druhém jednání vnikali na scénu odkudkoli.

Figarem byl Adam Plachetka, užíval si svou roli s plným nasazením, hlas zněl plně, ne však vycizelovaně. Petr Nekoranec (Hrabě Almaviva), nová posila operního souboru Národního divadla, neměl svůj den, jeho hlas nabyl více vibrata a zejména výšky spíš naznačoval. Arnheiður Eiríksdóttir v roli Rosiny zvládala svůj part s lehkostí, ale její hlas zněl poněkud suše. Basiliovi Romana Vocela chybělo ten večer všechno – znělý hlas, pěvecká technika, výraznější herecký projev. Bertu Lucie Hájkové hendikepovala režisérka rádoby vtipnou cvičební akcí. A tak nejuvolněnější ze všech zúčastněných byl Doktor Bartolo Jiřího Sulženka. A také Lukáš Bařák v drobné roli Fiorella.

Dirigentu Jaroslavu Kyzlinkovi se nepodařilo vtisknout orchestru samozřejmost svižného rossiniovského bria a dokonce docházelo v souhře jeviště s orchestřištěm k určitým kolizím, zejména v prvním finále. Režisérka Magdalena Švecová usiluje o spíše tradiční přístup k inscenacím. Přesto se v nich opakovaně objevují náhlé úkroky stranou (tady výstup Berty, bouřka). Jako by její tým přinášel jednotlivé nápady, pro které nenachází společnou řeč. Ovšem – mohlo by být také dovoleno cokoli, ale to jen v případě, že by na tomto principu byla inscenace založena a dokázala jej naplnit.

Nicméně, ať žije Lazebník, ten si své diváky vždycky najde. Na první premiéře diváci v přízemí při závěrečném potlesku vstávali a spokojeně hlasitě reagovali.

Sdílet článek: