středa, 20. únor 2013

Festival Opera 2013

Napsal(a) 

Mezi 3. lednem a 3. únorem 2013 proběhlo v Praze už jedenácté bienále, festival s názvem Opera 2013. Tento festival pořádá Jednota hudebního divadla od roku 1993 a setkávají se na něm operní soubory České republiky, aby vzájemně porovnaly aktuální výsledky své umělecké práce. Většina představení se tradičně odehraje na jevištích Národního divadla (Státní opera, historická budova ND, Divadlo Kolowrat). Osm mimopražských souborů z oblastních divadel a dva soubory pražské doplnily také malé operní soubory, věnující se také vlastní skladatelské tvorbě. Dlouho dopředu oznámený program se změnil jen ve dvou případech. Pro nemoc se festivalu nezúčastnilo Národní divadlo Brno s inscenací komorní opery Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara La Dafne a další změnu ohlásilo liberecké Divadlo F. X. Šaldy, které přijelo místo s Weberovým Čarostřelcem, s Massenetovým Donem Quichottem.

Festival Opera, dříve Festival českého hudebního divadla, zachovává svůj původní statut, podle něhož vedení jednotlivých divadel a jejich operních souborů samo rozhoduje o inscenaci, s níž do Prahy přijede. Účast na festivalu je dobrovolná a divadla přijíždějí za nekomerčních podmínek, aby umožnila jeho konání. Zúčastnit se festivalu se však stalo jakousi výjimečnou profesní zvyklostí, neboť ač není festival soutěžní, přece odměňuje zúčastněné umělce čestnými cenami, zvanými Libušky. Proč Libušky? Připomeňme pouze, že pořadatel festivalu, Jednota hudebního divadla, má ve znaku známou figurku zpívající „kněžny Libuše“ od nyní už, bohužel, zvěčnělého Vladimíra Jiránka. Také cena festivalu měla původně podobu této zpívající děvy, ale později ji nahradil dnešní skleněný objekt. Udělení Libušky souboru nebo jednotlivci má svou, nyní již i historicky cennou symbolickou hodnotu. Festivalová představení v současné době hodnotí dvě komise, komise kritiků (letos Věra Drápelová, Josef Herman, Radmila Hrdinová, Olga Janáčková, Ivan Žáček) a také diváci (inscenace) a komise emeritních sólistů Národního divadla (letos Eva Děpoltová, Magdaléna Hajóssyová /Libuše Márová/, Zora Jehličková, Brigita Šulcová, Leo Marian Vodička) - umělecké výkony sólistů. Další cenu uděluje podle svého uvážení ředitelka festivalu Lenka Šaldová a také výbor Jednoty hudebního divadla může odměnit Libuškou mimořádný počin v operní oblasti.

Libuška od kritiků poputuje do Liberce za inscenaci Dona Quichotta, Libuška od diváků do Českých Budějovic za Rigoletta a za svou Gildu získala cenu od emeritních sólistů ND Jana Šrejma Kačírková. Ředitelka festivalu věnovala svou cenu opernímu sdružení Ensemble Damian z Olomouce za komorní inscenaci opery Voda a vzduch od Tomáše Hanzlíka na libreto Huberta Krejčího. Cenu výboru JHD získal Vít Dvořák za internetový portál Opera plus, který pro jeho aktuálnost a pružnost sleduje stále více zájemců.

Předností festivalu Opera je pestrost dramaturgické nabídky, která často uvádí opery, které jsou na repertoáru divadel velmi zřídka, případně seznamuje diváky s odlišnými pohledy na díla známá. Tento ročník začal méně výraznými inscenacemi - Lucií di Lammermoor Gaetana Donizettiho v provedení Moravského divadla Olomouc (dirigent Miloslav Oswald, režie Martin Otava) s mimořádným pěveckým výkonem Olgy Jelínkové v titulní roli, který patřil do širšího výběru na cenu komise emeritních umělců ND, Bizetovi Lovci perel Slezského divadla Opava (dirigent Damiano Binetti, režie, scéna a kostýmy Zdeněk Černín) a Ponchielliho La gioconda z Divadla J. K. Tyla Plzeň (dirigent Tomáš Brauner, režie Oldřich Kříž, Ivana Veberová v titulní roli rovněž v širším výběru). K nim můžeme přiřadit také dramaturgickou zvláštnost, operu La Wally od Alfreda Catalaniho, dirigent Robert Jindra, režie Václav Klemens, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, a Verdiho Nabucca Severočeského divadla Ústí nad Labem (dirigent Milan Kaňák, režie Martin Dubovic). I tyto inscenace spojuje více či méně obdivuhodný výkon souborů, tj. většiny sólistů, orchestrů a sborů, v nichž počet angažovaných členů stále klesá.

Operní soubory oblastních divadel jsou podporovány především městy, skandálně menší a menší částkou je podporuje ministerstvo kultury, které místo aby uvolňovalo finanční prostředky na tuto živou kulturu, nechá oblastní divadla žít už jen na hranici své existence (proto vzniklo celostátní hnutí Pomozte svému divadlu). Je opravdu nepochopitelné, do jaké míry utahujeme opasky tam, kde jsou divadla mnohdy jediným kulturním centrem města a jeho okolí. Nikdo, kdo nežil v menším městě, nemůže tušit, jak důležitým (historickým) střediskem místního kulturního života tato divadla jsou. Jak si pod sebou podřezáváme větev, na níž sedíme, když necháváme na příslušníky naší občanské společnosti působit jen a jen co nejpovrchnější a nejlíbivější „ratolesti“ popkultury.

Součástí festivalu byla světová premiéra opery Vladimíra Franze Válka s mloky nastudovaná ve Státní opeře Praha (nyní součást Národního divadla), jejíž základní téma je vlastně totožné. Lépe řečeno mělo by být totožné, pokud by bylo nastudováno tak, jak je autory (libretistou je Rostislav Křivánek) napsáno. Nic proti interpretaci hudební složky díla, jíž se plně věnoval dirigent Marko Ivanovič, který má nejen dirigentské, ale také skladatelské zkušenosti se soudobou hudbou konkrétně v Národním divadle (Dobře placená procházka, Čarokraj), nutno však poznamenat, že hudební podobu opery poznamenala zastaralá zvuková technika Státní opery, která neumožnila patřičně vyladit zpěv sólistů, zpívajících na mikroporty, se zvukem orchestru. Právem se však domnívám, že dramatik a činoherní režisér David Drábek, pro něhož byla světová premiéra Války s mloky jeho první operní inscenací (nic těžšího si pro debut činoherního režiséra nedokážu představit), se ve spolupráci se scénografem Šimonem Cabanem a výtvarnicí kostýmů Simonou Rybákovou vydal velmi povrchní inscenační cestou. A tak se stalo, že právě popkultura a kýč ovládly jeviště SOP, zatímco Franzova opera (hudba jako celek včetně libreta) zůstala nepochopena a nerespektována. Jinak by se přece nemohlo například stát, že se obávaný Chief Salamander (vůdce mloků) po masakru lidí objeví na scéně v podobě statické nafukovací stély s lidským hlasem, místo aby bylo respektováno libreto, které obsahuje šokující konec: Chief Salamander je ČLOVĚK!

Vraťme se však alespoň několika poznámkami k již zmíněným festivalovým inscenacím. Každé z oblastních divadel bojuje jako sám voják v poli - v čele se svým ředitelem, který je více či méně závislý na politice svého městského zřizovatele (všichni víme, do jak velké míry závisí vzájemná komunikace na lidech, kteří v těchto funkcích jsou). Všichni šetří na inscenacích a nemusí být výhodou, je-li režisér sám sobě výtvarníkem (Opava). Vyčítáme-li operním souborům, že si mezi sebou půjčují sólisty, musíme pochopit, že jim nic jiného nezbývá, musí-li počty svých sólistů omezovat na minimum. To, že Opava má svého tenoristu Michala P. Vojtu, který se právě tady vyzpíval ke značné spolehlivosti svých výkonů, lze Slezskému divadlu přičíst k dobru. A pokud pro nemoc nepřijela na festival Katarína Jorda Kramolišová (Lejla) a zastoupila ji slibná mladá zpěvačka Agneša Vráblová, nemusíme být nespokojení. Mexického tenoristu Rafaela Alvareze jsme viděli a slyšeli ve dvou respektuhodných postavách - jako Edgarda v olomoucké Lucii di Lammermoor a jako Enza v plzeňské Giocondě. Titulní role byla svěřena Ivaně Veberové, nedomnívám se však, že s jejím talentem zacházejí v Plzni tak, jak si zasluhuje. Zhostila se sice obtížné role se ctí, avšak s vypětím všech svých pěveckých sil.

V mnohem horší situaci se však octla ostravská opera, která přijela na festival s Ponchielliho La Wally. Režie Václava Klemense se se skladatelovou operou jaksi minula a nezachránilo ji ani velmi kvalitní hudební nastudování Roberta Jindry. Inscenace navíc vstoupila do historické budovy ND se značným akustickým i scénografickým handicapem - orchestr zněl příliš dominantně a odhaleně, zatímco pěvci byli utopeni za portálem a snažili se zpívat silou (i představitel Hagenbacha Gianluca Zampieri a Svatopluk Sem). Hlavní roli Wally zpívala Eva Urbanová na hranici svých současných možností (nedotažené výšky zpívané s námahou). Její obsazení do této role je jednou z tzv. medvědích služeb, ať už vzešla z její vlastní vůle nebo z vůle vedení ostravské opery. Výlety Evy Urbanové do mladodramatických rolí (Rusalka) i do oblasti mezzosopránové (Amneris, v budoucnu Eboli) považuji za nezodpovědnost k hřivně, která jí byla svěřena.

Málo radosti přinesl ústecký Nabucco. Oproti ústecké premiéře bylo pražské představení naprostým pěveckým nezdarem ústeckých sólistů, kteří měli „černý den“. Neuspěli především po stránce pěvecké techniky (včetně intonačních problémů). Navíc si nejsem si vůbec jistá tím, že v Severočeském divadle nastoupili šťastnou cestu ke svým domácím divákům, když zařadili tuto Verdiho operu do dramaturgického plánu. Přestože chápu jejich marketingový tah, přece si nedovedu představit, jaká obecně známá díla podobného dramaturgického kalibru mají následovat. Navíc sázka na super konzervativní inscenační výklad opery, který se téměř rovná kostýmovanému koncertnímu provedení, se mi nezdá být dobrým vkladem do současného vývoje ústeckého operního souboru.

Dvě inscenace, které v konkurenci těch ostatních nejvíce uspěly, mají určité společné rysy. Nejpodstatnějším z nich je skutečná týmová spolupráce všech zúčastněných a to v podobě, která u nás vůbec není běžná. Jak liberecký tak českobudějovický soubor zvolil pro nastudování oper výrazný inscenační tým, v jehož čele byly dvě ženy - v Liberci začínající režisérka Linda Keprtová, v Budějovicích zkušená Jana Kališová, obě se spolupracovníky, s nimiž si skutečně rozumí. Podařilo se jim zapojit do společné práce celý tým včetně dirigenta (Martin Doubravský, Mario De Rose) a byla radost se dívat a poslouchat. Herecko pěvecké výkony Quichotta (Jiří Přibyl), Dulciney (Jana Wallingerová) i Sancha (Anatolij Orel) spolu s rozpohybovaným sborem - všechno jako součást maskovaného mumraje - se propojily do kompaktní inscenace, která splynula s Massenetovou operou v přesvědčivý nedílný celek. Totéž platí o Rigolettovi Jany Kališové, která za svou dosavadní kariéru ani jednu ze svých operních inscenací „nepokazila“. Schopnost nakazit všechny spolupracovníky svou chutí vytvářet umělecké dílo, které se neoddělitelně propojí se skladatelovou předlohou, u obou dam nemohu než obdivovat. A tady je na místě chvála ředitelů a šéfů těchto divadel, kteří dali prostor takovému inscenačnímu týmu, který opravdu dovede týmově pracovat. Nesmíme zapomenout na výkon již zmíněné pěvecky excelentní a herecky tvárné Jany Šrejma Kačírkové (Gilda), ale i Alexandra Beně v titulní roli a Kisun Kima jako Vévody a na cílevědomou práci orchestru a sboru obou divadel.

V oblasti věnované menším souborům jsme mohli na festivalu zastihnout olomoucký Ensemble Damian s operou-pásmem Tomáše Hanzlíka Voda a vzduch o malíři Jakubovi Obrovském, které v autorově režii upoutalo svou vtipnou a výstižnou intimní výpovědí o vítězstvích a prohrách umělcových. Z Brna přijelo sdružení VCHOD (Výzkumné centrum hudebního/operního divadla) s komickou Rossiniho operou Příležitost dělá zloděje a Ensemble Opera diversa se dvěma vtipnými malými operami, věnujícími se (nejen) našim obrozencům: Mluvící dobytek tvůrčí dvojice Pavla Drábka a Ondřeje Kyase a Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně na text Huberta Krejčího. Zejména druhá z nich zazněla (shodou okolností druhý den po dokonané volbě prezidenta) k pobavení publika víc než aktuálně.

Divadlo za bránou Bohuslava Martinů zapůsobilo v provedení NOS (Netradiční studio) HAMU na Nové scéně téměř jako varování. Nemáme-li vztah k této průzračné hudbě, raději ji snad nedirigujme (Valentina Shuklina) a nejsme-li dosti hraví, nezatěžkávejme tuto pantomimickou a operní hříčku zbytečnými frajkumšty. Režíruje-li divadelně zcela nezkušené operní pěvce Radim Vizváry, jehož doménou je pantomima, tanec, který místo aby od nich vyžadoval hereckou akci, svěří veškeré dění jejich mimickému dvojníkovi, nemůže to dopadnout jinak. Zpěváci zpívající do mikroportů zároveň nemohou vzbudit (v akusticky hluché Nové scéně) zdání, že se uplatní u větších souborů (byť se mezi nimi tací najdou). Tato jistě organizačně i jinak náročná, avšak nezvládnutá inscenace není chybou studentů (byť jejich výkony působí zcela vlažně), ale především jejich pedagogů, kteří jim v jejich úsilí nijak nepomohli. Divadlo za bránou je po stránce neujasněné dramaturgické a inscenační koncepce alarmujícím dokladem našeho bloudícího uměleckého školství.

Posledním představením festivalu opera byla druhá premiéra opery Christopha Wilibalda Glucka Orfeus a Eurydika (dirigent Jan Latham-Koenig, režie a scéna Hartmut Schörghofer) na jevišti Stavovského divadla. Režírující výtvarník nepřekročil svůj stín a ponechal hlavní roli především scéně.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.