čtvrtek, 22. září 2022

Efektní Ples v hotelu Savoy

Napsal(a) 

, foto Zdeněk Sokol foto: Zdeněk Sokol

Cyklus Musica non grata pokračoval na scéně Státní opery, svého času Nového německého divadla, další inscenací, revuální operetou maďarského skladatele Paula Abrahama (1892–1960) Ples v hotelu Savoy, kterou zmíněné německé divadlo uvedlo v září roku 1933. Je první inscenací tohoto cyklu, která se zařadí do repertoáru Státní opery, tedy i Národního divadla. V této sezóně ji čeká dalších osmnáct repríz. Libreto k ní vytvořili Alfred Grünwald a Fritz Löhner-Beda, český překlad pořídila Vlasta Reittererová.

Bylo nesmírně zajímavé navštívit obě premiéry 16. a 18. září (jako ostatně téměř vždy), protože všechny velké role mají dvojí obsazení. Večer je důsledně prokomponovaný, jeho tvůrci usilovali o co nejužší vazbu mezi jednotlivými složkami inscenace, což je nejlépe patrné na její pohybové a hudební struktuře. Režisér Martin Čičvák si přizval k opakované spolupráci rakouského scénografa Hanse Hoffera, kostýmy navrhl Georges Vafias, autorem světelného designu je Jan Dörner, choreografy byli Laco Cmorej a Silvia Beláková (spolupracovala dámská a pánská company, spoluúčinkoval Balet Opery Národního divadla). Hudebně inscenaci nastudoval a dirigoval ji Jan Kučera, dramaturgyní byla Jitka Slavíková.

Cyklus Musica non grata přináší díla většinou pozapomenutých skladatelů, jejichž svět se zhroutil vlivem německého národního socialismu a druhé světové války. Paul Abraham patří mezi ně. Ve třicátých letech byl na vrcholu své kariéry, jeho operety ovlivněné jazzem a taneční hudbou měly velký úspěch. Ples v hotelu Savoy patří k jeho nejlepším a nejznámějším operetám. Původně čtyřhodinové dílo zkrátili inscenátoři k jeho prospěchu na zhruba tři hodiny a hodně si pohráli se snahou provázat hudební pasáže s mluvenými dialogy. Velmi se jim to podařilo také díky pohybovým spolupracovníkům, kteří oživili party jednotlivých sólových postav o taneční rozpohybování, které bezešvě procházelo celým večerem. Za největší přínos této inscenace považuji právě rozhýbání operních sólistů, kteří ve svých operních rolích nemívají možnost projevit své pohybové nadání. Zároveň velmi kladně oceňuji jejich schopnost přizpůsobit se mluvené próze natolik, že po stránce intonační nepůsobila vůbec uměle a nepatřičně.

Doubravka Součková, Jiří Hájek, foto Zdeněk Sokol Doubravka Součková, Jiří Hájekfoto: Zdeněk Sokol

Po pěvecké stránce dominovala prvnímu obsazení Doubravka Součková jako Madeleine de Faublas, avšak zároveň musím s politováním říci, že právě jí nejvíce uškodilo nazvučení inscenace. Jejímu čistému, jiskřivému, lehkému sopránu dodalo hodně zvukové špíny. Byly snad příliš vyjeté výšky? Chápu, že tvůrci inscenace museli překonávat řadu obtíží právě po zvukové stránce a patrně volba nazvučení všeho co je na jevišti byla nejlepší z daných možností. Zvukový servis Státní opery však není, zdá se, příliš kvalitní. Zvuk byl zejména u zpěvních částí značně zkreslen a navíc nedoputoval nikdy do určitého mikroportu, takže divák musel hledat osobu, která právě mluví (nebo zpívá). A navíc to „nazvučení“ obnášelo tolik decibelů, že diváky a posluchače až ohlušovalo svou prvoplánovostí. Copak v hledišti Státní opery není osoba, která by průběžně korigovala byť i nekvalitní, ale aspoň dynamicky únosnou sílu zvuku?

Doubravka Součková byla přesvědčivou lehce naivní novomanželkou, vedle ní Jiří Hájek jako Markýz Aristide de Faublas za ní nezůstal ani o krok pozadu a odvedl svou roli po všech stránkách výborně. Jako Daisy Parker se představila Barbora Řeřichová, která své roli americké divy nezůstala nic dlužná, podobně jako Lucie Hájková při druhé premiéře (ne jejich vinou je však kostýmy navržené panem Georgem Vafiasem spíše hendikepovaly). Mustafa Bej v podání Daniela Matouška byl osvěžením inscenace a upozornil na to, že vycházející tenorová hvězdička může být na jevišti využita po všech stránkách. Jako tanečnice Tangolita uspěla Linda Caridad Fernandez Saez na rozdíl od Angely Nwagbo ve druhé premiéře. Komorníci Archibaldové (mluvená role) se od sebe, kupodivu, příliš nelišili (ne právě výrazný Vladimír Kratina a naopak překvapivě dobře mluvící Richard Haan). Célestin Formant vyšel tak na stejno – Jakub Svojanovský, Viktor Javořík. Vyloženě roztomilá byla baculatá Bébé v podání Eleny Trčkové.

Linda Caridad Fernandez Saez, foto Zdeněk Sokol Linda Caridad Fernandez Saezfoto: Zdeněk Sokol

Při druhé premiéře trošku znevýhodnila Vandu Šípovou její vysoká štíhlá postava. Suverénní nepříliš emocionální projev i průraznější soprán ani v nejmenším nepodporoval zdání, že jde o nezkušenou novomanželku. Také její manžel Markýz v interpretaci Csaby Kotlára vzbuzoval dojem, že je jeho rádoby solidnost poněkud nepřesvědčivá. Ač po pěvecké stránce zvládl svou roli velmi dobře, poněkud mu ublížila jeho slovensky mluvená próza. Turecký atašé Mustafa Bej tu byl lehce komickou figurkou a Tomáš Kořínek si s rolí poradil bez problémů.

Dirigent Jan Kučera neměl při své známé mnohostrannosti sebemenší problém s pestrou a efektní operetní sazbou a vedl představení s přehledem. Režisérovi Martinu Čičvákovi lze jen poděkovat za společnou práci s operními sólisty a za vstřícnou spolupráci s choreografy. Oběma hlavním tvůrcům inscenace se podařilo vyladit první část inscenace do příjemné a vtipné podívané, druhá část už tolik štěstí neměla, protože je po stránce dramaturgické méně povedená a delší. Nejslabším místem inscenace byl po stránce scénografické i režijní „dvojdomek“ chambre séparée, stísněný přesvětlený prostor, v němž se neodehrálo téměř nic. Ať je to tak či onak, obecenstvu Státní opery se nabízí koukatelná lehká múza, která ostatně bývala přítomna na jejím jevišti i za časů Velké opery 5. května (Radokova Veselá vdova). Uvidíme, nakolik tento Ples v hotelu Savoy u diváků uspěje – přejeme mu mnoho repríz už kvůli nadšenému ohlasu u premiérového obecenstva.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.