sobota, 15. listopad 2014

Dvořákova Rusalka v nové komorní verzi

Napsal(a) 

Brigitte Hool, foto Sabine Burger Brigitte Hoolfoto: Sabine Burger
Divadlo v Bielu na západě Švýcarska má od počátku listopadu na repertoáru Dvořákovu Rusalku. Iniciovalo ve spolupráci s organizací Dilia takovou úpravu partitury, aby vyhověla jeho prostorovým možnostem. Práce se zdařile zhostil mladý slovenský skladatel a dirigent Marián Lejava. Hovoří se o tom, že by jeho aranžmá mohlo pro dílo znamenat nové možnosti: podobných menších a malých divadel, která zatím na tuto operu právě z důvodů nutnosti velkého orchestru „nedosáhla“, je totiž po Evropě docela dost.

Auditorium pro necelé tři stovky diváků a tomu odpovídající malé jeviště a malé orchestřiště umožňují a dovolují v Bielu z diváckého hlediska pouze velmi kontaktní a prvoplánovou scénickou realizaci, která nemůže nabídnout příliš iluzivnosti a kouzel. Zpěváci jsou doslova pouhých pár metrů od publika, vše je zřetelné. V tomto konkrétním případě je to spíše výhodou, využitelné prostředky se potkávají s uměleckým úmyslem dobře. Výprava s režií jsou v jednotě. Lyrickou pohádku vizuálně přiměřeně konkretizují, na divadelní fantazii přesto úplně nerezignují. Kostýmy odkazují kamsi k folklóru, švýcarskému samozřejmě: Vodník je lesním mužem z prostředí masopustních figur, Rusalka s neživě modrým obličejem ani ženou, ani rybou. Na jednoduché scéně hodně pomáhají světla, ale impresionismu či symbolismu v tomto pojetí mnoho není, být nemůže. Je to nicméně řešení legitimní.

Lucie Kaňková a Aram Ohanian, foto Sabine Burger Lucie Kaňková a Aram Ohanianfoto: Sabine Burger

Režisér Daniel Pfluger v něm, nezatížen tradicemi, nachází pro vedení postav dostatek reálného i dostatek stylizovaného, vyrovnaně svým výkladem osciluje mezi příběhem, pohádkou a podobenstvím. Prince podává rozervaně, spíše než slabošsky, a propojuje prostřednictvím jediné představitelky Ježibabu s Cizí kněžnou, aniž by to ovšem zřetelně zdůvodnil a vypointoval. Druhé dějství, v němž je Rusalka nešťastná, přehlížená a dokonce hosty na zámku s úsměšky postrkovaná a šikanovaná, přináší zajímavý detail, zřejmě také původně folklórní motiv – její oněmění, tedy nemožnost v lidském světě mluvit, je vyjádřeno bílou růží stisknutou mezi rty. Závěr třetího jednání s Rusalkou jako bludičkou je pak světelně, hudebně i čistě emocionálně velmi působivý.

Brigitte Hool a Jonathan Stoughton, foto S.B. Brigitte Hool a Jonathan Stoughtonfoto: S.B.
Inscenace, kterou by bylo nespravedlivé a pošetilé kvůli velikosti divadla s předsudkem podceňovat, má skvělou představitelku Rusalky, švýcarskou sopranistku s mezinárodním renomé Brigitte Hool. Obstála by v jakékoli ambiciózní produkci stejné opery ve velkém divadle. Bez technických problémů, zajímavě, dobře česky a velmi příjemně zpívá a hodně dobře hraje, její postava je konzistentní a jímavá. Další tři hlavní sólisté jejího standardu při premiéře (31. 10.) plně nedosahovali. Britský tenorista Jonathan Stoughton jako princ měl problémy jak s češtinou, tak s některými tóny, částečně asi kvůli ohlášené indispozici. Blízkost jeviště a hlediště pro něj byla z pěveckého hlediska nevýhodou, ale vyrovnal se s úkolem obstojně. Pro part Vodníka je lepší barevnější, znělejší a hlubší hlas a charismatičtější projev, než jakými vládne Carlos Esquivel, ale ani v jeho případě netřeba příkrého odsudku. Čtveřici, jejíž hlasový projev byl vzhledem ke kubatuře divadla možná až předimenzovaný, výrazně doplňuje Jordanka Milkova ve zmíněné záporné dvojroli. Osvěžením – díky výbornému nezkaženému zpěvu a nefalšovaně zábavnému herectví - byli Kuchtík a Hajný, mladí studenti bernské Hochschule der Künste, operního studia v Bielu: Češka Lucie Kaňková a Armén Aram Ohanian.  

Komorní Rusalka v Bielu, foto Sabine Burger Komorní Rusalka v Bielufoto: Sabine Burger

Dirigentem inscenace je Kaspar Zehnder, někdejší šéf orchestru PKF a nyní umělecký šéf orchestru v Bielu. Partituru nastudoval a představení vedl nesmírně pečlivě a detailně, s empatií a znalostí věci, v hudbě podržel hodně odstínů a nálad. Dal vlastně docela zapomenout, že jde o zvukově upravenou, tedy menší verzi, a bezděky ve výsledku plně podpořil vyjádření Mariána Lejavy, že jeho aranžmá nesahá k žádným svévolnostem ani k výrazně soudobému vyhrocení. Úprava řeší alternativně hlavně party dechových nástrojů a jediné, čím celkový výsledek vybočuje z klasického dvořákovského zvuku, je – ovšem velmi decentní - uplatnění akordeonu v orchestru. Komorní verze není nijak překvapivá ani kontroverzní, zcela funguje. Po uvedení Rusalky v Bielu následovala a následují další - v druhém sídle souboru, v Solothurnu, a později, až do dubna 2015, opakovaně v obou městech i na několika jiných místech ve Švýcarsku. Plán hovoří o více než dvou desítkách představení.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.