Auditorium pro necelé tři stovky diváků a tomu odpovídající malé jeviště a malé orchestřiště umožňují a dovolují v Bielu z diváckého hlediska pouze velmi kontaktní a prvoplánovou scénickou realizaci, která nemůže nabídnout příliš iluzivnosti a kouzel. Zpěváci jsou doslova pouhých pár metrů od publika, vše je zřetelné. V tomto konkrétním případě je to spíše výhodou, využitelné prostředky se potkávají s uměleckým úmyslem dobře. Výprava s režií jsou v jednotě. Lyrickou pohádku vizuálně přiměřeně konkretizují, na divadelní fantazii přesto úplně nerezignují. Kostýmy odkazují kamsi k folklóru, švýcarskému samozřejmě: Vodník je lesním mužem z prostředí masopustních figur, Rusalka s neživě modrým obličejem ani ženou, ani rybou. Na jednoduché scéně hodně pomáhají světla, ale impresionismu či symbolismu v tomto pojetí mnoho není, být nemůže. Je to nicméně řešení legitimní. 
Režisér Daniel Pfluger v něm, nezatížen tradicemi, nachází pro vedení postav dostatek reálného i dostatek stylizovaného, vyrovnaně svým výkladem osciluje mezi příběhem, pohádkou a podobenstvím. Prince podává rozervaně, spíše než slabošsky, a propojuje prostřednictvím jediné představitelky Ježibabu s Cizí kněžnou, aniž by to ovšem zřetelně zdůvodnil a vypointoval. Druhé dějství, v němž je Rusalka nešťastná, přehlížená a dokonce hosty na zámku s úsměšky postrkovaná a šikanovaná, přináší zajímavý detail, zřejmě také původně folklórní motiv – její oněmění, tedy nemožnost v lidském světě mluvit, je vyjádřeno bílou růží stisknutou mezi rty. Závěr třetího jednání s Rusalkou jako bludičkou je pak světelně, hudebně i čistě emocionálně velmi působivý.
Inscenace, kterou by bylo nespravedlivé a pošetilé kvůli velikosti divadla s předsudkem podceňovat, má skvělou představitelku Rusalky, švýcarskou sopranistku s mezinárodním renomé Brigitte Hool. Obstála by v jakékoli ambiciózní produkci stejné opery ve velkém divadle. Bez technických problémů, zajímavě, dobře česky a velmi příjemně zpívá a hodně dobře hraje, její postava je konzistentní a jímavá. Další tři hlavní sólisté jejího standardu při premiéře (31. 10.) plně nedosahovali. Britský tenorista Jonathan Stoughton jako princ měl problémy jak s češtinou, tak s některými tóny, částečně asi kvůli ohlášené indispozici. Blízkost jeviště a hlediště pro něj byla z pěveckého hlediska nevýhodou, ale vyrovnal se s úkolem obstojně. Pro part Vodníka je lepší barevnější, znělejší a hlubší hlas a charismatičtější projev, než jakými vládne Carlos Esquivel, ale ani v jeho případě netřeba příkrého odsudku. Čtveřici, jejíž hlasový projev byl vzhledem ke kubatuře divadla možná až předimenzovaný, výrazně doplňuje Jordanka Milkova ve zmíněné záporné dvojroli. Osvěžením – díky výbornému nezkaženému zpěvu a nefalšovaně zábavnému herectví – byli Kuchtík a Hajný, mladí studenti bernské Hochschule der Künste, operního studia v Bielu: Češka Lucie Kaňková a Armén Aram Ohanian.
Dirigentem inscenace je Kaspar Zehnder, někdejší šéf orchestru PKF a nyní umělecký šéf orchestru v Bielu. Partituru nastudoval a představení vedl nesmírně pečlivě a detailně, s empatií a znalostí věci, v hudbě podržel hodně odstínů a nálad. Dal vlastně docela zapomenout, že jde o zvukově upravenou, tedy menší verzi, a bezděky ve výsledku plně podpořil vyjádření Mariána Lejavy, že jeho aranžmá nesahá k žádným svévolnostem ani k výrazně soudobému vyhrocení. Úprava řeší alternativně hlavně party dechových nástrojů a jediné, čím celkový výsledek vybočuje z klasického dvořákovského zvuku, je – ovšem velmi decentní – uplatnění akordeonu v orchestru. Komorní verze není nijak překvapivá ani kontroverzní, zcela funguje. Po uvedení Rusalky v Bielu následovala a následují další – v druhém sídle souboru, v Solothurnu, a později, až do dubna 2015, opakovaně v obou městech i na několika jiných místech ve Švýcarsku. Plán hovoří o více než dvou desítkách představení.