Národní divadlo moravskoslezské chystá na Smetanův rok 2024 cyklus skladatelových oper. Sláva mu – je totiž jediné. Další položkou jeho cyklu jsou Dvě vdovy, jejichž premiéra se odehrála 9. června. Režií byl pověřen slovinský režisér Rocc, který je také autorem prosté scénografie, Belinda Radulović navrhla nepříliš nápadité kostýmy a operu hudebně nastudoval dirigent Marek Šedivý.
Režisér Rocc svá studentská léta prožil v Brně na JAMU ještě za pedagogického působení legendární učitelky operního pohybu i života docentky Marie Mrázkové. Naučil se krásně česky. V letech 2009–2011 byl uměleckým šéfem Janáčkovy opery Národního divadla Brno, potom do roku 2013 uměleckým šéfem Státní opery Praha a po návratu do Lublaně byl uměleckým šéfem Slovinského národního divadla (2013–2019). V roce 2013 inicioval a vedl soubor Concept operapovera, s nímž se letos zúčastnil Festivalu hudebního divadla Opera 2022 s působivou komorní inscenací opery soudobého skladatele Stephena McNeffa Beyond the Garden o vztazích Almy Mahlerové a její dcery. Pro cizince je opravdovou ctí, je-li zařazen jako režisér do Smetanovského cyklu. Dává se mu tím najevo, že je u nás vítán a že není zapomenut. V Ostravě Rocc režíroval a výtvarně vytvořil dvojinscenaci Janáčkovy opery Šárka a Ariadny od Bohuslava Martinů a později také Wagnerova Lohengrina (obojí 2013).
Režisér zahájil inscenaci Dvou vdov jako divadlo na divadle, s jednoduchým pódiem obklopeným líčícími stolky s žárovkami kolem zrcadel, u nichž občas seděli sólisté s klavírními výtahy. Lehkým přisvětlením hlediště vzal publikum chvílemi do hry a do hlediště také umístil některé výstupy, třeba setkání Ladislava Podhajského s Mumlalem nebo Lidky s Toníkem. Podhajského píseň Když zavítá máj… zněla odněkud z druhého balkónu a akusticky oživila inscenaci.
Ostravské Dvě vdovy začínají pod taktovkou Marka Šedivého zprudka, důrazně, předehra je jaksi břeskná bez momentů ztišení a téměř bez názvuků lyričnosti. Dobře připravený sbor má co dělat, aby se přizpůsobil (sbormistr Jurij Galatenko). Celkově měly Dvě vdovy na premiéře spíš tendenci ke světlému, říznému zvuku. Vdovy Karolina a Anežka jsou tu tak kontrastní, jak jen mohou být, jevišti vládne první z nich a rozehrává svou roli kupodivu se stálou pomocí divadelního „alkoholu“ až do rozpustilé hysterie. Ladě Bočkové (Karolina) se to velmi daří, zpívá výborně a herecká složka jejího výkonu je s tou zpěvní vzácně propojená. Veronika Rovná jako Anežka je jejím pravým opakem – je až studená, chová se opravdu upjatě, poměrně málo se rozehřívá i ve své velké árii. Zpívá Anežku dobře, ale tentokrát jako by postrádala větší měkkost zvuku a trošku jí přebývalo vibrato. Mumlal je už zažitou rolí Martina Gurbaľa a v této inscenaci mu byla svěřena role jakéhosi téměř opravdového ochránce domu a tomu také odpovídal jeho kostým, který byl spíše panský a po náznaku uniformy hajného nebylo ani vidu. Ladislav Podhajský je parádní rolí Martina Šrejmy, cítí se v něm jako doma. Lidku mile zazpívala a zahrála Karolína Levková, Toníka Václav Čížek.
Dvě vdovy, jejichž libreto Emanuela F. Züngela vzniklo podle jednoaktovky J. P. F. Mallefillea, má zejména v prvním jednání vtipné, strohé a zábavné dialogy, jejichž lehkost by mohl mnohý libretista a skladatel závidět. Kostýmy inspirované Smetanovou dobou, byť se u sboru spíše blížily soudobému oděvu, pomáhaly k samozřejmosti vztahů a situací. Problematika je to však také ve všem všudy současná. Emancipace a gender. Smutná a veselá vdova a jejich vztah ke vdovskému postavení. A tak se to vyvíjí a vyvíjí, až přijde pan farář a s úsměvem se ptá, koho že má vlastně oddat? Tyhle dvě ženy nebo tamty dva muže, koho s kým? Nakonec to jsou Lidka s Toníkem, kterým všichni na jevišti dělají svatebčany. Všichni s výjimkou obou vdov Karoliny a Anežky, které se konečně zase skamarádily díky tomu, že se Anežka vzdala náklonnosti Ladislava Podhajského, jenž nakonec dejme tomu po anglicku zmizel. Obě jsou vlastně v bílém „svatebním“ a uvolněně se chechtají skryty za veškerým tím svatebním mumrajem. Ladislav Podhajský a Anežka se tedy nevzali, ač to bývá podle libreta zvykem. Rocc si z nás trošku udělal dobrý den. Je už jiná doba, vztahy se komplikují (nebo snad zjednodušují?), radujme se. „Musí nás mít, musí nás mít Pán Bůh rád, že nás živí, že nás živí dosavad!“
