úterý, 16. prosinec 2014

Dvě perly operního verismu v Radebeulu

Napsal(a) 

Gianni Schicchi, foto Landesbühnen Sachsen Gianni Schicchifoto: Landesbühnen Sachsen

Landesbühnen Sachsen se sídlem v Radebeulu, scéna spojující všechny divadelní žánry – operu, operetu, muzikál, balet i činohru, rozdělující svou uměleckou činnost mezi představení v Radebeulu, tedy dnes již zapomenutém českém ekvivalentu Radobýl, a zájezdovými štacemi po celém Sasku. Radebeul je městečko ležící těsně vedle Drážďan, samostatná obec, která je ovšem vnímána spíše jako drážďanské předměstí. Vždyť také od Semperoper sem dojedete tramvají č. 4 za pouhých 24 minut anebo S-Bahnem za ještě kratší dobu. Tato scéna má ovšem v operním provozu svou dlouholetou tradici. Přestože jeviště i hlediště jsou skromných rozměrů, nic to nebrání tomu, aby se tu provozovalo opravdu špičkové operní umění. Je to především dramaturgie, která neváhá uvádět pozapomenuté tituly, je to i kvalitní umělecký soubor se schopnými dirigenty, sólisty i kolektivními tělesy.

To vše se znovu potvrdilo na jejich poslední premiéře, kdy byly zařazeny na repertoár dvě jednoaktovky italských veristů, jejichž jména se trvale zapsala nejen do historie italské opery, ale která se stala i skutečnými pojmy ve vývojové etapě operního verismu, který se stal svým způsobem vyvrcholením italské opery na přelomu 19. a 20. století a který tvoří jakýsi most mezi novoromantismem a moderní operou dvacátého století.

Jedním z těchto autorů byl Ruggero Leoncavallo, který svými Komedianty (I pagliacci) se zasloužil o nebývalý sukces a odstartoval (spolu s Mascagniho operou Cavalleria rusticana) novou epochu ve vývoji italské opery. A druhým autorem večera byl Giacomo Puccini, po Giussepe Verdim dnes nejhranější italský operní skladatel. Z jejich díla byly vybrány dvě aktovky. Jako první byl zařazen Leoncavallův Král Oidipús (Edipe re) a z Pucciniho tvorby jeho jediná komická opera Gianni Schicchi, která tvoří poslední díl Pucciniho operního triptychu Il trittico, který měl svou premiéru v New Yorku roku 1918.

Není bez zajímavosti, že obě operní aktovky napsal jeden a tentýž libretista Giovaccino Forzano, který zde v obou případech projevil jedinečnou invenci a u Pucciniho opery Gianni Schicchi pak dokonale postihl tradici slavných italských buffo oper, pro něž jsou typické brilantní ansámblové scény.

Leoncavallův Král Oidipús se podobně jako většina Leoncavallových oper následujících Komedianty prakticky nehraje. Je to ke škodě, neboť jak La bohème, tak opera I Medici prokázaly v poslední době překvapivou životnost. Krále Oidipa vytvořil podle Sofoklova stejnojmenného dramatu a toto nové uvedení díla fascinovalo, s jakou erudicí byly zkomponovány především pěvecké party s vypjatou emocionalitou a typicky veristickým dramatismem, s jakou působivostí se Leoncavallova opera dokázala zmocnit jednoho z klíčových děl řecké tragédie. Libretista vhodně zařadil jako dramatický faktor i smíšený sbor, který tu nemá roli komentátora v čele se svým náčelníkem, jak tomu bylo v antickém dramatu, ale je zde plně zapojen do dramaticky vypjatého děje. Jeho těžištěm je pohnutý osud krále, který řeší krizovou situaci, jíž vyvolal podle věšteckého orakula nepotrestaný viník hrozných zločinů, žijící mezi hradbami Théb, a kdy Oidipús ve snaze odhalit totožnost tohoto člověka dospěje postupně ke krutému poznání, že oním zločincem je bezděky on sám. Opera kulminuje i ve filozoficky položené otázce: Doslova a do písmene se totiž naplnila věštba, před níž chtěl jak Oidipús, tak jeho skutečný otec Laios, kterého bezděky sám zabil a posléze se oženil se svou vlastní matkou, s níž zplodil čtyři děti. Kde je tedy prostor pro svobodné jednání člověka, který se marně snaží neblahému osudu uniknout? V takto nastíněné dramatické dimenzi se zmítá ve svých pochybnostech nejen samotný Oidipús, neméně vypjatou dramatickou polohu má i královna Iokasté a slepý věštec Teiresiás, kdy oba tak či tak přispějí k usvědčení Oidipových vin a k završení osobní tragédie krále, který se dobrovolně oslepí, zatímco jeho matka a zároveň i matka jeho dětí spáchá sebevraždu. Ruggero Leoncavallo nestačil svou operu dokončit, práci přerušily zdravotní potíže a posléze smrt. Dílo však zdárně dovedl do konce Giovanni Pennecchio. A opera měla roku 1920 úspěšnou premiéru v Chicagu a krátce nato i v New Yorku.

Gianni Schicchi, foto Landesbühnen Sachsen Gianni Schicchifoto: Landesbühnen Sachsen

V Radebeulu nastudoval Krále Oidipa dirigent Jan Michael Horstmann. Představení vtiskl patřičný dramatický rozměr a jistotu, a to jak ve strhujícím podání orchestru (Die Elbland Philharmonie Sachsen), tak i v propracovaných pěveckých výkonech sólistů i sboru. Klíčovou roli krále Oidipa sehrál Paul Gukhoe Song, jeho baryton má podmanivou barvu, pěvec zazářil i ve vypjatých polohách partu, ve spalující euforii, s kterou jsou prodchnuty zejména monologické pasáže. Také Kirsten Blanck jako Iokasté strhovala dramatickým podáním svého partu i tvárným pěveckým výrazem v širokém tónovém rozpětí. A do třetice to byl basista Hagen Erkrath , který vtiskl každé frázi věštce Teiresia urputnost i potřebnou sugestivnost. Tuto trojci vhodně doplňovali Christian S. Malchow jako mocichtivý Kreón, Kazuhisa Kurumada jako korinthský posel a Peter Diebschlag jako pastýř.

Rovněž Pucciniho operní buffa Gianni Schicchi našla v souboru radebeulské opery dokonale sehraný ansámbl. Dirigent Hans-Peter Preu uplatnil především Pucciniho staccata a bria, ale neváhal rozvést do šíře i lyrickou kantilénu dvojice mladých milenců v jejich áriích i v závěrečném duetu. Těžištěm byly detailně rozpracované ansámblové scény, kde se všichni plně zapojili do výrazové gradace i rytmické pregnantnosti, s níž Giacomo Puccini koncipoval dramaticky sevřený a přitom komediálně bujarý souběh všech situací, kde se nálada i pěvecký výraz mění každým okamžikem, kdy vzájemné hádky i rozpory na chvíli potlačí nadšené unisono a kde kulminovalo komediálně bravurní postižení celého komplexu reakcí jednotlivých postav na vývoj klíčové situace, tedy pokusu o změnu v závěti právě zemřelého jejich příbuzného jménem Buoso Donati.

Hlavní postavu vytvořil opět Paul Gukhoe Song, mladý milenecký pár podali lyricky procítěně Kay Frenzel (Rinuccio) a Iris Stefanie Maier(Lauretta), a v dalších postavách příbuzných doslova excelovali jak představitelky ženských rolí – Silke Richter (Zita), Antje Kahn (Nella) a Patrizia Häusermann (Ciesca), tak i jejich mužské protějšky. Vedle již zmíněného Rinuccia to byli Falk Hoffmann (Gherardo), Michael König (Betto di Signa), Hagen Erkrath (Simone) a Fred Bonitz (Marco). A jedinečný celek doplnili i Ho-Geun Lee jako energický notář a Stefan Glause jako ješitný lékař a také oba přivolaní svědkové – Hanefi Simnica (švec Pinellino) a Welfhard Bergelt (barvíř Guccio).

Kamenem úrazu však byla aktualizace, kterou režisér Holger Potocki a scénograf Stefan Wiel zvolili. Všichni byli v současných kostýmech: Oidipús v kravatě a s korunou na hlavě, Iokasté v černém kostýmu s krátkou sukní, Teiresiás ve svetru a na invalidním vozíku, sbor pak ve všedních oděvech dnešních dnů. Totéž plarilo i v Pucciniho aktovce, kde jedna postava jako druhá měla ryze soudobé kostýmy. Přitom režie v obou dílech přesně postihla v jednání proměnlivost nálad, dokázala gesticky podtrhnout naléhavost pěveckého výrazu a zejména pak v komediálně nadsazeném chování všech postav rozehrála akce v širokém prostoru. Samozřejmě že takovýto časový posun narušil jednotu obsahu a formy, rozbil dramatickou jednotu děje, místa a času, což právě Sofoklovo drama naprosto jednoznačně předpokládá.

V programu se bylo možno dočíst, že byl děj Krále Oidipa přesazen do prostředí mafie, že byl předobrazem krále Oidipa skutečný „boss mafie“ Bernardo Provenzano a že i Buoso Donati zde měl být jakožto zemřelý mafiánský předák. To všechno na jevišti čitelné nebylo a řada detailů v ději usvědčovala aktualizaci z naprosté pochybnosti. Kdo by si dnes asi tak vypichoval oči jako Oidipús, kdo by se bál utětí ruky při zjištění podílu na podvodu při pozůstalostním řízení, nehledě na to, že by dnes asi těžko předvolaný notář psal závěť latinsky. Docela zajímavým nápadem byla skutečnost, že Gianni Schicchi tu byl prezentován coby slepec s bílou holí, který ji teprve v závěru při své sentenci, dovolávaje se zmínky v Dantově Božské komedii, odložil spolu se svými černými brýlemi, a tak alespoň v samotném závěru, jsa už na scéně sám, opět nabyl zraku. Nebylo ovšem zcela jasné, zda po celou dobu Gianni Schicchi svou slepotu předstíral, anebo v samém konci opery představitel této role z postavy vystoupil a závěrečnou sentenci odzpíval sám za sebe. Ovšem i tady jako vždy se potvrdila stará pravda, že „ďábel je skryt v detailu“, protože byla zhola nemožná jedna z klíčových scén, kdy si chce Gianni Schicchi přečíst skutečnou závět. Zde ji sice nechal přečíst své dceři, ale ta mu nic nesdělila, protože s takovýmto nápadem pochopitelně libretista nepočítal.

Přes všechnu nesmyslnost a nelogičnost režisérovy snahy situovat obě aktovky do jednoho mafiánského hnízda, dýchalo představení jak dramatickou atmosférou u Krále Oidipa, tak komediálně bravurně rozehranou atmosférou Pucciniho aktovky. Aktualizaci se všemi jejími nelogičnostmi jsme prostě nesměli brát na vědomí a v duchu jsme si museli představovat, jak by asi představení mohlo vypadat, kdyby byli všichni oblečeni tak, jak to předpokládá doba, do které je děj obou oper zasazen. Přesto ovšem hudba obou geniálních autorů i vysoká profesionalita všech účinkujících nám připravily nevšední prožitek dvou operních děl důmyslně zasazených do jednoho operního večera a ve svém celku nápaditě traktovaných.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.