čtvrtek, 14. březen 2019

Dva Tannhäuserové na jevišti a jiné dojmy z Drážďan

Napsal(a) 

Tannhäuser, foto Semperoper Dresden/Klaus Gigga Tannhäuserfoto: Semperoper Dresden/Klaus Gigga

Tannhäuser v drážďanské Semperově opeře? Sen operního fanouška. Lazebník sevillský tamtéž? No dobře, když je čas… Takhle odhadovat předem však není radno. Divadlo umí být nevyzpytatelné.

Ani jedna z obou drážďanských produkcí už nepatří k nejnovějším. Rossiniho Lazebník sevillský měl premiéru roku 2008, ale už předtím se inscenace, kterou vytvořil Grischa Asagaroff, hrála v Curychu. Děj přenáší někam do prvních desetiletí dvacátého století, ale jak bývá nedobrým zvykem, časový posun se do děje nijak zvlášť nepromítá, tedy snad s výjimkou motocyklu s postranním vozíkem, na němž v úvodu přijede Figaro (Almavivovi musí stačit koloběžka).

Po spíše nenápadité úvodní scéně před domem doktora Bartola se ale během večera v - někdy až příliš – rychlém sledu prostřídají na točně tři docela půvabné interiéry, pokoj Rosiny, Bartolův lékařský kabinet a hudební salón. Při představení 9. března se na jevišti navíc hrálo bez úporné snahy o humor, představení působilo svižně a přirozeně. Za dirigentským pultem stál Alessandro De Marchi, jenž je známý především jako specialista na hudbu 18. století (naše publikum si ho může pamatovat z inscenace Mozartovy opery La clemenza di Tito ve Stavovském divadle). Orchestr, jenž je světová extratřída, hrál lehce, perlivě a s krásným měkkým zvukem.

Il barbiere di Siviglia, foto Semperoper Dresden/Matthias Creutziger Il barbiere di Sivigliafoto: Semperoper Dresden/Matthias Creutziger

Nuda se nedostavovala ani při poslechu zpěváků. Představitelka Rosiny, chorvatská mezzosopranistka Diana Haller, byla roku 2013 v anketě časopisu Opernwelt vybrána jako „talent roku“. Na první poslech zaujme jedinečným, tmavě svítivým témbrem hlasu, rozpoznatelným mezi jinými. Určité rezervy má ještě v technice, zvláště ve výškách.

Na světových scénách lze potkat pěvce mnoha národností, Turky však ne zrovna často. Tenorista Mert Süngü patří k těmto výjimkám. Hraběte Almavivu zpíval velmi dobře, s příkladným legatem, jistými koloraturami a výškami, jen střední poloha je méně pevná. Velká árie z druhého dějství je ovšem v této inscenaci vypuštěna. Figara zvládl od velké vstupní árie technicky spolehlivě a efektně německý barytonista Christoph Pohl. Obě basové role byly obsazeny Italy, a jak Renato Girolami (Bartolo), tak Roberto Scandiuzzi (Basilio) v nich propojili slova s hlasovou měkkostí a kantabilitou. Jistě, nebyl to životní zážitek, ale přesto příjemný.

Il barbiere di Siviglia, foto Semperoper Dresden/Matthias Creutziger Il barbiere di Sivigliafoto: Semperoper Dresden/Matthias Creutziger

Tím víc se člověk těšil na Wagnerova Tannhäusera, dílo, které mělo v Semperově opeře roku 1845 světovou premiéru pod skladatelovou taktovkou. Současná inscenace je ještě staršího data než Lazebník, poprvé byla uvedena roku 1997. Diváka možná zarazí, že právě v Drážďanech se jako základ bere takzvaná pařížská verze, v níž po předehře následuje poněkud zdlouhavý balet. Nicméně v inscenaci Petra Konwitschného to má své opodstatnění. Taneční výjevy ve Venušině sluji u něj nejsou žádnou trapnou erotickou gymnastikou, nýbrž bravurně vystavěnou divadelní scénou, v níž bakchantky, oděné do kostýmů a paruk v různých odstínech teplé červené barvy, klouzají po stěnách obří prohlubně připomínající nádobu či snad květinu a jako dravá zvěř si pohrávají s loutkami představujícími Tannhäusera.

Konwitschny inscenaci pojímá jako záměrný protiklad k romantickému patosu a historickému realismu, který často nahrazuje nadsázkou až ironií. Dalo by se jistě namítnout, že právě velké romantické emoce a historické prostředí jsou největší předností Wagnerových oper, a proč je tedy potlačovat a ironizovat. Naštěstí Konwitschny, při vší své nekonvenčnosti, byl vždycky příliš velkým divadelníkem na to, aby se mu vymyšlená koncepce na jevišti rozpadala či se omezovala na nesrozumitelné scénické výkřiky postrádající obrazotvornost. Tannhäusera prostě kreslí lehčí, ale jemnou rukou, postavy vede skoro jako rozpustilé teenagery (Alžběta) či bodré vousaté chlapíky, vybavené ovšem obrovskými meči (lovecká družina), ale nepřekračuje hranice povrchního zesměšnění ani kýče. V paměti utkví zvláště scéna příchodu hostů na zápas pěvců, v níž se sbor až dětsky raduje z připravených špičatých dámských klobouků a rytířských helmic. Ženy pak obdivně vztahují paže k Tannhäuserovi jako k rockové hvězdě.

Tannhäuser, foto Semperoper Dresden/Klaus Gigga Tannhäuserfoto: Semperoper Dresden/Klaus Gigga

Alžběta nakonec spáchá sebevraždu, umírá v náruči Wolframa během jeho árie o večernici. I to je přirozeně možný výklad. Snad jen závěrečné zjevení Venuše, která se připotácí s lahví v ruce, působí svévolně. Nicméně když se bohyně smyslné lásky sesune k mrtvé Alžbětě, symbolu čisté lásky, dostává tento výjev svou sílu – obě ženy Tannhäusera ztratily a tělo i duše sdílejí stejný osud.

Možná by tento režijní přístup chtěl i odlehčenější hudební pojetí. Izraelský dirigent Omer Meir Wellber, od letošní sezony první hostující dirigent Saské státní opery, spíš upřednostňuje hutný zvuk, romantickou rozevlátost a velebnost. Nicméně poslouchat v Semperově opeře orchestr, jak hraje Wagnera, je zážitek sám o sobě. Jedinečný je také zdejší sbor, určitě jeden z nejlepších na světě.

Tannhäuser, foto Semperoper Dresden/Klaus Gigga Tannhäuserfoto: Semperoper Dresden/Klaus Gigga

Představení 10. března však postihla nenadálá smůla. Ceněný představitel titulní role, americký tenorista Stephen Gould, na poslední chvíli odřekl. Divadlo tedy využilo toho, že v Drážďanech zrovna pobýval jiný wagnerovský tenor, Klaus Florian Vogt, který se roli narychlo uvolil odzpívat – ovšem pouze za pultem po straně jeviště. Tannhäusera nehrál indisponovaný pěvec (jak se to někdy dělá – ostatně představa, že by Gould „zpíval“ hlasem někoho jiného, je bizarní), nýbrž asistent režie, jenž pantomimicky naznačoval situace, ale neotvíral přitom ústa, protože nejspíš part neznal slovo od slova. Výkon Vogta, který se momentálně připravuje na roli Walthera Stolzinga v Mistrech pěvcích, jež zanedlouho uvede Salcburský velikonoční festival v koprodukci právě se Semperovou operou, za těchto okolností snad ani nelze hodnotit. Ostatně připomínal spíš bezobsažné markýrování.

Zklamáním byl výkon sopranistky Dorothey Röschmann v roli Alžběty. Pěvkyně, která v minulosti okouzlovala v Mozartových operách, si přirozeně chce rozšiřovat repertoár. Jenže pro takovouto wagnerovskou, byť ne vyloženě dramatickou roli, jí chybí větší zvuk, korunovaný průraznými, jásavými výškami. Tato manka se snaží nahrazovat či spíš zamaskovat až hysterickým přednesem, který ale působí chtěně a uměle, nemůže nahradit skutečnou niternost, a nutně vede k nepříjemnému forzírování.

Ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova roku 2016 zpívala v kinopřenosu z Metropolitní opery Brangänu v Tristanovi a Isoldě, a tehdy se zdálo, že tato wagnerovská role jí sedí docela dobře. O Venuši to však neplatí. Hlas jakoby se nechtěl rozeznít, zůstával zastřený a smysl zpívaných slov unikal. Christoph Pohl přes noc přepnul z Rossiniho na Wagnera a kultivovaně odzpíval Wolframa, Georg Zeppenfeld byl důstojným landkrabětem.

Nakonec tedy Tannhäuser zůstal ve stínu Lazebníka. Ale to je zkrátka divadlo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.