Duch, jenž stále popírá, ve Státní opeře

S určitým zjednodušením můžeme říci, že na operní představení se dá jít v principu ze dvou důvodů či pohnutek: buďto nás zajímá „dílo“ samo – přesněji vyjádřeno: hudebně-dramatický text, jehož autory jsou libretista a skladatel a jenž stojí v základu operní inscenace, která je režisérovou interpretací  tohoto díla –, nebo ovšem inscenace sama, tedy především režijní, hudební, herecké, atd. ztvárnění dané látky. (Upusťme na tomto místě od filosoficko-estetických sporů o tom, zda operní partitura nepředstavuje pouhou „předlohu“ pro režisérskou „realizaci“ a zda teprve výsledný tvar, empiricky hmatatelný na jevišti, není oním dílem, jež je potom dílem režisérovým v nemenší míře než skladatelovým či libretistovým podobně jako je film v nemenší míře dílem režisérovým než scénáristovým.) Zřejmě netřeba dodávat, že první případ – kdy nám jde o dílo samo – bude převažovat u oper divákům neznámých a je motivován snahou poznávat nové, dosud neznámé operní vody; zatímco případ druhý – kdy v centru našeho zájmu stojí nikoliv dílo, nýbrž jeho interpretace – se týká hlavně oper často důvěrně známých, nezřídka doslova hitů repertoáru, a je motivován snahou vidět staré známé v novém světle, v nové (režisérské) perspektivě.

Štefan Kocán a Sbor Státní opery, foto Hana Smejkalová

Opera Mefistofeles italského libretisty a skladatele v jedné osobě Arriga Boita (1842 – 1918), jenž je hudebnímu světu znám především jako libretista některých oper Giuseppe Verdiho (např. Falstaffa), spadá jednoznačně do první kategorie: kvůli své (přinejmenším v českých kruzích) relativní neznámosti je pro diváka atraktivním titulem především z hlediska poznávání nového. A premiéra této Boitovy opery dne 22. ledna t. r. na scéně Státní opery v Praze budí dojem – a musíme říci: bohužel –, že to hlavní a zajímavé, co diváka očekává, je právě Boitovo neznámé (a rozhodně v žádném případě nekvalitní či „ploché“, jak se lze leckde dočíst) dílo, jež poutá naši pozornost, zatímco inscenace jako taková za dílem samým pokulhává.

Josef Moravec, Eva Urbanová a Sylva Čmugrová, foto Hana Smejkalová

Přesto by bylo přehnané tvrdit – abychom parafrázovali slavný Brahmsův výrok o Mozartově Donu Giovannim –, že nejlepší zážitek z opery je doma na gauči. Režie Ivana Krejčího sice dílo rozhodně nikterak nezabíjí, i když působí snad až příliš staticky. Na druhé straně určitá míra statičnosti je vlastní už dílu samotnému a některá nejpůsobivější hudebně-dramatická čísla – hlavně ta sborová (z prologu i epilogu) – tak díky této statičnosti nabírají zvláštně majestátní nádech. Některá místa ovšem svědčí o – z pohledu autora těchto řádků – necitlivém uplatnění postupů režisérského divadla, jež v poslední době válcuje české operní scény (proč se některé scény odehrávají v pitevně?). A kostýmy? – Skutečnost, že sbor – jemuž v této opeře připadá jedna z hlavních úloh (už v prologu symbolizuje Boží přítomnost, v čarodějnické scéně nastoluje děsivou atmosféru sabatu, atd.) – je oblečen po celou dobu stejně do indiferentních moderních obleků, už sice patří – ironicky řečeno – k „dobrým zvyklostem“ současného operního provozu, vykreslení rozdílných prostředí (andělé, čarodějnice nebo městské obyvatelstvo) však nikterak nepřispívá, jakkoliv jsou jeho výstupy většinou strhující. A že je titulní postava Mefistofela – ducha, jenž stále popírá, jak zpívá v zřejmě nejslavnější árii tohoto díla, Son lo spirito che nega sempre tutto – oblečena do černého lesklého pláště, snad nepřekvapí nikoho, kdo se jen letmo orientuje v současném operním světě. Nicméně zmíněná árie jakož i další pasáže svěřené hlavní postavě zněly v podání slovenského basisty Štefana Kocána, jenž ztělesnil Mefistofela na premiéře, jako solidně odvedená práce a ani charisma mu nechybělo.

V díle gigantických rozměrů – Boito ve své opeře spojil oba dva díly, či přesněji řečeno: části z obou dílů Goethova Fausta a představení tak trvá s přestávkami bezmála tři a půl hodiny – potom vynikla při premiéře pěvecky především Christina Vasileva v roli Markétky, jež dle našeho názoru zastínila ostatní hlavní i vedlejší postavy (snad kromě jednající kolektivní postavy: sboru). Přes všechny výše uvedené kritické výtky představuje Mefistofeles – dílo i jeho inscenace v pražské Státní opeře – podívanou, jež, sdělujíc velké Goethovo filosofické poselství působivou hudbou, připravuje divákům krásné okamžiky, že si tak mohou – spolu s Goethem, Boitem nebo Faustem – říci: Sacro attimo fuggente, arrestati, sei bello!

Sdílet článek: