pondělí, 11. březen 2019

Drážďanská Prodaná nevěsta aneb Když v báru houstne dým

Napsal(a) 

 , foto Daniel Koch/Semperoper Dresden foto: Daniel Koch/Semperoper Dresden

Po pravdě řečeno, donekonečna se opakující retroinscenace vložené do druhé poloviny minulého století mi připadají už poněkud stereotypní. Prodanka s Jeníkem v džínovém oblečku a s Mařenkou v džínových lacláčích – no proč ne, kdyby to bylo k něčemu dobré. Prý jde o osmdesátá, devadesátá léta zřejmě v postkomunistické zemi. Drážďanská Die verkaufte Braut je hraná s jednou pauzou v baru nazvaném Kezals Village. Mařenka je tam servírkou ve stylizovaném lidovém kroji s barevnými teniskami na nohou, Kezal šéfuje v bleděmodrém obleku s černou košilí a žlutými brýlemi, balet v barevných krojích vystupuje na malém barovém jevišti. Paní režisérka Mariame Clément udělala všechno pro to, aby Prodance vytvořila pevné zázemí. Někdy trochu proti logice příběhu pravda, ale jde přece o komedii. Kromě barového koutku na pravé straně proscénia hraje svou nezastupitelnou roli vstup pro barový personál (dveře vlevo) a v pozadí čitelně označené WC pro dámy a pro pány, přičemž mnohá legrace spočívá v tom, že některý pán vstupuje omylem do dámských dveří. Je žádoucí, aby divák sledoval, jak dlouho se ta která postava na toaletě zdrží a s jakou vychází. Na jevišti nechybí uklízečka (bez koštěte a kbelíku není, jak známo, „moderní“ operní režie a zde přibyl i fungující vysavač).

 , foto Daniel Koch/Semperoper Dresden foto: Daniel Koch/Semperoper Dresden

Hraje se v překladu Kurta Honolky s použitím některých pasáží Carla Rihy a Winfrieda Höntsche. Interiér a kostýmy vytvořené paní Julií Hansen, která spolupracuje s režisérkou opakovaně, nepostrádá nic podstatného. Jsou tam balíky slámy, fototapeta stodoly v pozadí, umělohmotná kráva v životní velikosti, nad jevištěm barová zrcadlová koule, která ve vypjatých momentech vrhá barevná prasátka i do hlediště. To ve chvílích, kdy je na řadě lyrika. Jeník nasává často u baru, s Kecalem (Kezalem) ještě o to víc, že se spolu přetahují o své mužské ego, u baru vyzvedává Kezal pohoštění pro Mařenčiny rodiče, zatímco ze vchodu pro personál vychází s nezavřeným poklopcem následován zoufale plačící nedostrojenou servírkou. Takových minipříběhů je pro pobavení obecenstva v inscenaci mnoho. Vašek s Mařenkou zůstávají na scéně a pantomimicky vyhrávají svůj vztah, zatímco Jeník s Kecalem zpívají duet u baru.

Vždy znovu očekávaná scéna komediantů je vskutku zvláštní. V rámci výběrového řízení na další program v baru se u šéfa Kezala předvádějí herci ve středověkých kostýmech v čele s Principálem a také tanečníci mexické a havajské folklórní skupiny. Pochod komediantů zazní poprvé z historického magnetofonu, všichni tři kandidáti se při baletní hudbě potkávají a navzájem si překáží. Je tu připsána mluvená próza. Kezal podepisuje smlouvu se „středověkem“, protože ta Indiánka má hezké nožičky (ač, pravda, schované pod dlouhou středověkou suknicí). Paní režisérka věnovala psychologickému vývoji všech postav tolik prostoru, že v něm příběh Jeníka a Mařenky poněkud zaniká. Jakási servírka=Mařenka (která hned na začátku inscenace na WC zjistila, že je těhotná) se nakonec přece jenom šťastně sejde se svým milým a ten se navíc srdečně obejme s otcem Míchou.

 , foto Daniel Koch/Semperoper Dresden foto: Daniel Koch/Semperoper Dresden

Inscenace je přes svou pestrost jaksi jednostrunná a rádoby komická v rámci barového milieu. Všechno je nepravé – vesnice nemá své vesničany, jsou tu jen náhodní baroví diváci, jejichž reakce na příběh Jeníka a Mařenky jsou a v rámci koncepce také musí být jen „pseudo“. Vznikají proto i nelogické přesuny sboru, který je aktivní v jediné (vtipné) scéně – když jej barový taneční pár učí polku. Hudební pojetí Tomáše Netopila je organickou součástí režijního výkladu, za to můžeme dirigenta jen a jen chválit. Zároveň z toho vyplývá, že jeho hudební pojetí je sice temperamentní, živé a spolehlivé, ale trochu se z něj vytrácejí lyrická místa jako je Mařenčina árie, duet s Jeníkem, Jeníkova árie. A už vůbec není chybou hudebního nastudování, že když zpívá barové obecenstvo Proč bychom se netěšili, nezní to příliš přesvědčivě. Samozřejmě, že nemůžeme po mladé francouzské režisérce žádat, aby se dokázala vcítit do specifiky Smetanovy hudby a zvolila jiný výklad než takový, který je jí vlastní. Ona přede svůj multipříběh barové komunity z konce minulého století a Tomáš Netopil ji svým hudebním pojetím věrně doprovází. Co mu ostatně zbývá – cílem je přece vždy jednolitá společně vyprodukovaná inscenace.

Orchestr a sbor Semperoper (Sächsische Staatskapelle Dresden a Sächsischer Staatsopernchor Dresden se sbormistrem Corneliem Volkem) obstáli na výbornou. Mařenka Arménky Hrachuhí Bassénz byla krev a mlíko a zpívala svým oblým a znělým sopránem opravdu krásně, slovenský tenorista Pavol Breslik (Bršlík) byl úhledným Jeníkem a roli bezpochyby po všech stránkách zvládl. Kecal belgiského basisty Tijla Faveytse byl hlasově i herecky trošku suchým patronem a dokázala bych si jej představit spíš v jiných rolích,které má taky v repertoáru (Sparafucile, Gremin, Sarastro). Vašek byl v inscenaci zpočátku cílem šikany (spojeno s již zmíněnou krávou), až obludně koktal, ale v podání velmi dobrého tenoristy Benjamina Brunse byl herecky výraznou, byť i značně retardovanou osobností.

 , foto Daniel Koch/Semperoper Dresden foto: Daniel Koch/Semperoper Dresden

Semperoper věnovala Prodané nevěstě mnoho úsilí a tato inscenace si jistě najde své publikum. Obloukem se vyhnuli venkovskému prostředí a až úporně se snažili příběh Mařenky a Jeníka zasadit do nadsázky. Konkrétně do barového prostoru, v němž, myslím si, dosti zanikalo to, co na něm může být svěží a zábavné. Místo vtipné bezprostřednosti vzniklo tak trochu Ein Kessel Buntes. Cizokrajní inscenátoři mají a musí mít (ostatně stejně jako režiséři domácí) vždy právo na svůj vlastní inscenační názor. To, že se určitému recenzentovi netrefí do vkusu není jejich chyba.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.