pondělí, 9. březen 2020

Don Narcis aneb Povedený Giovanni v Liberci

Napsal(a) 

 , foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Vzápětí po velkém potěšení z festivalu Opera 2020, na němž operní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy opět získal Libušku za inscenaci, tentokrát za dvě operní aktovky Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, zde následovala premiéra Mozartova Dona Giovanniho. Velká zvědavost. A žádné zklamání.

Nový dirigent, nová režisérka a její tým, dvě nové sólistky a dva sólisté. Tento soubor žije naplno. V orchestřišti dirigent Stanislav Vavřínek suverénně uhladil orchestr, jenž hraje Mozarta jen výjimečně, do pozoruhodné stylové kvality uvedl sólisty i sbor. Inscenace měla solidní hudební základnu, jak bývá v Liberci zvykem. Soubor, zvyklý na inspirativní emocionálně vypjaté režijní vedení Lindy Keprtové neměl problém podřídit se dynamickému přístupu hostující  režisérky Dorotty Szalma. Pro výtvarnou spolupráci byl vybrán David Marek, který vytvořil jak chytrou a funkční scénografii, tak i kostýmy. Pět vysokých pohyblivých šedavých zdí–kvádrů ovládaných jevištními techniky zevnitř, neustále se měnící prostor pro hru, který umožňuje bezpočet proměn, k tomu uprostřed rozlehlá dřevěná bedna – pódium.

 , foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Dorotty Szalma je zkušená divadelní režisérka (činohra i opera), od roku 2013 působí jako Schauspielintendantin divadla Gerharta Hauptmanna v Görlitz-Zittau, které je už léta v partnerském vztahu s libereckým Divadlem F. X. Šaldy. V Donu Giovannim režisérka soustředěně spolupracovala společně s operními herci na tvorbě charakterů postav a jejich pohybového rejstříku, pozorně vystavěla dramatické situace. Ústřední postava, Don Giovanni v podání Csaby Kotlára, jehož liberecké publikum zná z inscenací Lindy Keprtové, nejpřesvědčivěji jako Athanaëla v Massenetově opeře Thaïs, zcela jistě patří k jeho vrcholným výkonům. Je ryze sebestředný, narcistní, naprosto lhostejný ke svému okolí. Samozřejmě že ani návštěva „kamenného hosta“ Komtura na jeho večeři jej neznervózní ani v nejmenším. Drsně spláchnut krvavou sprchou z povrchu zemského odkráčí klidně k levému portálu, sedne si vedle Komtura a dá si s ním čouda. Mezitím opera končí moralizujícím dozpěvem všech ostatních postav, které se radují, že hříšník byl po zásluze potrestán. Ano – takto podobojí.

V zábavných kontrastech probíhá celá opera. Režisérce se bezesporu daří vystavět inscenaci až k efektnímu konci, jen hromadné scény jsou dosti matné a nepříliš přesvědčivé. Práce se sólisty se jí daří nesrovnatelně víc. Vedle svého pána Dona Giovanniho musí existovat jeho neméně výrazný sluha Leporello. Janu Hnykovi se začátek opery příliš nezdařil, rejstříková árie byla ještě poněkud nedopečená, ale pak se rozezpíval a rozhýbal. Jeho bas má zejména v hloubkách krásně temnou barvu, v průběhu celého hlasového rozsahu však pěvec občas mění barevnost rejstříků a výšky ještě nemá bezproblémově usazené. Jeho Leporello je však působivý a obdivuhodný. Donna Anna Petry Alvarez Šimkové je překvapivou volbou. Pěvkyně bývá v poslední době obsazována do výrazně dramatičtějších partií. Její hlas však bezesporu potřebuje mozartovské odbočky, v nichž má šanci se zklidnit a prozpívat. Její Donna Anna, oblečená záměrně do naivně načančaných bílých šatů a bílé paruky, je od samého počátku Giovannim doslova posedlá. Není divu, že jeho hlas pozná teprve ve chvíli, kdy znovu uslyší  jeho přidušený šepot. Don Ottavio dobře zpívajícího Sergeye Kostova je její veleslušný, oddaný přítel, byť on by také rád… Jeho kostým – tmavé sako k pískově béžovým kalhotám -  zdůrazňuje zejména v podhledu jistou pikničnost budoucího partnera Donny Anny.

 , foto Karel Kašák foto: Karel Kašák

Obě mladé dámy, které jsme na libereckém jevišti viděli poprvé, jsou po stránce herecké excelentní. Jejich momentální hlasové možnosti mne nepřesvědčily až tak úplně. Měla jsem pocit, že se budou muset akustikou zdejšího divadla teprve prozpívat, aby zejména vyšší poloha jejich hlasů nabyla bohatějšího objemu a sametovější barvy. Donna Elvíra Lisy Algozzini s nerozlučným kufříkem na kolečkách (z něhož si neobratně vytáhne velký papírový plán města, aby se zorientovala) je kouzelně staromódní a úporná. Zerlina (Shoushik Barsoumian) se představí v červenobílé pruhované sukni a v pestrých holínkách, byť se právě vdává. Paní režisérka se vzdala jakéhokoli náznaku svatebních motivů nejen u ní, ale také u jejího Masetta. Tím se ovšem Zerlinka stává jen jednou z obyčejných venkovských holek a Giovanniho husarský kousek – svést nevěstu na její vlastní svatbě - pozbývá své efektnosti. Miloučký Masetto talentovaného Josefa Kovačiče bude jistě během repríz zrát a získávat na sebejistotě. Pavel Vančura jako Komtur tvrdil muziku a v posmrtném spočívání v nebeské kuřárně se (snad i trochu proti své vůli?) v pohodě sešel s tím prostopášníkem Donem Narcisem Giovannim.

Och, s jakou spokojeností a zadostiučiněním se odjíždí odkudkoli po takovém živém, zábavném, povedeném představení – to si snad ani nedovedete představit!

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.