pátek, 30. září 2022

Dialogy karmelitek v Liberci

Napsal(a) 

Lívia Obručník Vénosová, foto Daniel Dančevský Lívia Obručník Vénosováfoto: Daniel Dančevský

Operu Dialogy karmelitek od Francise Poulenca uvedlo u nás v české premiéře Slezské divadlo Opava (2000) a o šest let později Moravské divadlo Olomouc – první z nich v režii Františka Preislera staršího a v jeho překladu do češtiny, druhé také v této české verzi a v režii Karly Štaubertové. Obě premiéry dirigoval Petr Šumník. Potřetí jsem se s touto sugestivní operou setkala ve Štátnom divadle v Košicích, režírovala ji Linda Keprtová a dirigoval Ondrej Olos (2013) stejně jako v současné chvíli v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (premiéra 23. září). Ve francouzštině (jazykový poradce Martin Buchta). Tuto operu nemůže divák sledovat, aniž by dobrovolně nepodléhal jejímu silnému emotivnímu náporu.

Mottem liberecké inscenace je věta autora předlohy libreta k opeře Georgese Bernanose: „Snad člověk neumírá sám za sebe, ale jeden za druhého, nebo dokonce jeden namísto druhého? Kdo ví.“ Ano, kdo ví. Liberecká premiéra čerpá do určité míry z premiéry košické, která byla ověnčena slovenskou divadelní cenou Dosky 2013 v kategoriích Inscenácia roka, Najlepšia réžia a Linda Keprtová – Objav sezóny za réžiu. Tatáž režisérka – nyní Linda Hejlová Keprtová, týž dirigent Ondrej Olos, týž šéf opery Karol Kevický, týž sbormistr Lukáš Kozubík. V Košicích si režisérka sama navrhla i scénografii, jejíž hlavní rysy, psaní nápisů na zavěšený zadní prospekt, zůstalo zachováno (scénografie Michal Syrový). S odstupem devíti let si netroufám obě inscenace srovnávat, jen si pamatuji, že košická verze byla jaksi úspornější, čitelnější a čistší. Pro libereckou inscenaci zvolila režisérka velké plátno. Oprostila se od výraznějších mezisituací, které přispívaly k bližšímu vhledu diváků do osudů nejen hlavní postavy Blanche, ale také do privátnější sféry některých dalších postav. Tady režie na začátku konkrétně rozehrává pouze úvodní základní vztah Blanche (Lívia Obručník Vénosová) a jejího bratra (Sergej Kostov) v jejich šlechtickém zázemí u otce markýze (Roman Janál) a později jejich setkání v klášteře.

Severáček, foto Daniel Dančevský Severáčekfoto: Daniel Dančevský

O Blanche se v její rodině ví, že trpí agorafobií a v rodinném prostředí se o ni starají jako o malou rozmazlenou holčičku. Bratr jí k narozeninám přináší – co jiného než panenku. Panenku celou v růžovém – stejně oblečenou jako většinou polodospělé příslušnice dětského sboru Severáček na jevišti. Blanche, na niž doléhá vzbouřená a nejistá doba Francouzské revoluce, se chce ze strachu uchýlit do kláštera karmelitek. Tam se setkává s velkou osobností – s představenou Madame de Croissy (Jitka Zerhauová – tuto roli nastudovala už v Košicích), která je těžce nemocná a k překvapení všech umírá ve velkých předsmrtných pochybnostech, a navíc s tušením, že osud kláštera je předurčen k zániku. Pochybuji, že někdo z diváků, kteří nerozumějí francouzskému textu (stejně jako já) tuto situaci pochopil až do její hloubky. Zato symbolika předsmrtného zápasu převorky řádu vyústila až do značně komplikovaných etud s obřím kovovým křížem. Efektní, ale podle mého osobního názoru málo emotivní. Vystřídá ho bílý zářivkový oslňující kříž v pozadí jeviště. Jde víc o víru, nebo o mravní postoj těchto řeholnic, které skutečně zemřely pod gilotinou v Paříži dne 17. července 1794? Zřejmě o obojí, ale tady jako by měla víra nebo snad i církev přednost. Blanche zážitek s převorkou poznamená natolik, že z kláštera uteče. Uteče přes to, že tam našla spřízněnou duši v sestře Constanci (Veronika Kaiserová), úsměvném, vyrovnaném, ba veselém stvoření, které má na ni veskrze positivní vliv. Jejich vztah však není rozehrán, jejich repliky stojí jen tak vedle sebe. Celková struktura inscenace je zdůrazněně prvoplánová – postavy jsou neustále obráceny čelem k divákům a stávají se pouhými speakery. Další důležitá postava – Matka Marie od Vtělení (Lucie Kašpárková – v Košicích představitelka Blanche de la Force) přichází za Blanche do jejího domova a přesvědčuje ji, aby se do komunity řeholnic (které mezitím skončily ve vězení v Paříži) vrátila. Blanche odmítá. Matka Marie, jíž právě tento návrat nebyl dán, odjíždí do Paříže sama. Sestry karmelitánky, které pod jejím vlivem učinily slib, že raději zemřou mučednickou smrtí, než by se vzdaly své řehole, jsou odsouzeny na smrt. Režisérka zvolila nevšední řešení, s nímž se však nemohu ztotožnit. Sestry kráčejí jedna po druhé vstříc divákům – jako první jde převorka (která by ovšem měla být poslední umírající, neboť ta je nuceným svědkem smrti všech ostatních). Po svistu gilotiny zůstává na proscéniu v křečovité pozici. Za ní přibývají další – každá v jiné tělesné deformaci. Ubývá hlas za hlasem v jejich Salve regina a přibývají postavy v tom prapodivném sousoší. Jako poslední k nim přistupuje z řady přihlížejících „panenek“ také sestra Blanche Kristovy smrtelné úzkosti, za niž těžce umírala Madame de Croissy.

Jitka Zerhauová, foto Daniel Dančevský Jitka Zerhauováfoto: Daniel Dančevský

Na zadní prospekt je hned zpočátku „křídou“ psán nápis Blanche, další francouzské komentáře a jediné české slovo POKORA. A právě tu pokoru jsem v této přezdobené, přebujelé, plakátovité inscenaci nejvíc postrádala. Efektně kostýmovaný překarikovaný polonahý 1. komisař (Václav Málek) s krvavýma rukama ve výstižném, ale záměrně nápadném zbarvení revoluční trikolorou (kostýmy Tomáš Kypta) není vyvážen nejméně stejně silnou protiváhou šestnácti nenápadných statečných řeholnic, protože ony končí v ještě větší křeči než on.

Někteří kolegové říkají, že kritik není divák. Nesouhlasím. Každý divák (tedy samozřejmě i kritik) by měl být inscenací vtahován do jejího divadelního jazyka. Tak, aby s ní souzněl, protože ji chápe (nebo se ji snaží chápat) nejen svým zrakem a sluchem, ale především svou emotivností. Vždycky budu fandit souboru, který se odhodlá inscenovat Poulencovy Dialogy karmelitek. Ale tentokrát jsem z toho, co mi sdělovalo jeviště, nečetla tu silnou očišťovací schopnost, kterou mívají režie Lindy Keprtové. Je mi to líto a přeji jí, aby se mohla vrátit k sobě samotné jako k režisérce, ne jako k osobě, která dočasně sedí na ředitelské židli a případně si občas možná i zarežíruje.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.