Deckerův Werther v Národním divadle

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Na první premiéře Massenetova Werthera v Národním divadle jsem měla pocit, že doba takto stylizované výtvarně minimalistické inscenace už uplynula. Hlavní rysy Deckerovy režijní koncepce jistě dodrženy byly, avšak už úvodní až přehnaně realistická drobnokresba ve scéně u Charlottina otce mohla vypadat před lety podstatně jinak. Kostýmy nás zavedly do devatenáctého století, průvodci operou jsou dva bujaří přátelé Charlottina otce v úřednických černých oděvech s cylindry, nalíčeni bíle, s brýlemi na očích – dva klauni, směšné osoby, které hájí zájmy měšťanského (či měšťáckého) obyvatelstva městečka, jež přepečlivě hlídá a pozoruje, co se u pana správce a v jeho okolí odehrává. Oni dva to jsou, kdo opakovaně výsměšně pózují s revolverem, který přece toho Werthera, jež se věnuje víc literatuře než těm správným věcem, musí z Charlottina života už konečně odstranit. Měšťanské společenství je stejně nerozborné jako závěrečný strnulý rodinný portrét s matčinou podobiznou v popředí, který čeká, zda nebo kdy se k nim zbloudilá Charlotta vrátí.

 , foto Patrik Borecký

Scénografie je stylizovaná do dvou součástí, z nichž tmavomodrou, náležející měšťanům, tedy i Charlottě a Albertovi, nemilosrdně odděluje od Wetherovy žluté či později bílé šikmy posuvná tmavomodrá stěna, za níž se sestupuje o stupeň níž. Dominantní rekvizitou, k níž se vztahují všechny postavy, je veliký oficiální portrét zemřelé matky, která i po své smrti dále vládne domácnosti a je bezmezně ctěna a milována především svou nejstarší dcerou Charlottou. Ta jí musela přísahat, že splní její přání a vdá se za Alberta. Těsně před jeho návratem z cesty se za asistence svého otce setkává s Wertherem, k němuž okamžitě spontánně přilne, stejně jako on k ní. Přesto se za Alberta provdá. Když na konci opery běží za umírajícím Wertherem triviální chumelenicí, náležející už do goethovského slovníku podobně jako modré či modročerné kostýmy versus Wertherova žlutá či bílá, maně nás napadá, že tato vycizelovaná inscenace je sice obdivuhodná, avšak přece jenom působí archaicky. Přesto je v zahraničí zájem o další cestu této Deckerovy inscenace a Národní divadlo, které vyrobilo podle dané předlohy nově jak scénografii, tak kostýmy, bude obojí transportovat dál.

 , foto Patrik Borecký

Všechna čest vypjatému hudebnímu citu dirigenta Petra Kofroně, který s orchestrem vypracoval až neuvěřitelné množství přesně hierarchizovaných detailů všeho druhu a zařadil je do strhující hudebně dramatické podoby této inscenace. Kofroňova dirigentská kariéra je nevšední. Skladatel a dirigent, intelektuál břitkého humoru, podporovatel a dramaturg soudobé hudby, soudobých oper, spoluzakladatel Agon Orchestra (1983)… Má za sebou mimořádně pozoruhodnou éru šéfa opery v plzeňské opeře (1996-2004), kde se mu podařilo vzkřísit mimo jiné i málo hrané české opery a dirigoval tam také Werthera. Nebál se tehdy zvát činoherní režiséry, kteří teprve hledali cestu k opeře, a ti si tenkrát kupodivu dokázali najít svou oprávněnou cestu (což se současnému dvouopeří Národního divadla a Státní opery pod Kofroňovým uměleckým vedením vskutku příliš nedaří, pomineme-li ovšem inscenace současných oper). Co však diriguje Kofroň osobně, má vždy pozoruhodnou hudební úroveň. Z orchestřiště se při Wertherovi linula emocionální bouře se všemi nuancemi tempovými, rytmickými a dynamickými od pianissim po mnohé fortissimové vrcholy. Zněla pochopitelně nejen zpod jeviště, vždyť těmi, kdo divákům nejpřirozeněji zprostředkovávají kontakt s inscenací, jsou sólisté.

Bohužel právě interpretace titulní postavy Werthera se na premiéře Peteru Bergrovi příliš nevydařila. Hned od počátku vsadil pěvec na silové prozpívávání partie a pokračoval v něm s mírným ztlumením až do samotného konce. Jeho Werther je postava plná nezvladatelného citu, ale zároveň postava dosti neobratná, jednostrunná, až slabošská. Pěvecky i herecky výtečná Štěpánka Pučálková se svým znělým barevným mezzosopránem vytvořila v postavě Charlotty jeho protipól, ženu značně silnou, byť do jisté míry podléhající postupem času přesvědčivosti Wertherova citu i jeho utrpení, k němuž sama přispěla. Bohužel její partner, manžel Albert, působil v podání Jiřího Rajniše víceméně jako tvrdý manipulátor a pěvecky tuto podobu role jen podpořil. Zdeněk Plech ztělesnil Charlottina otce s až přehnanou realističností a Slávka Zámečníková dostála své roli Charlottiny sestry Sophie na obou premiérách především pěvecky. Skvěle zpíval Kühnův dětský sbor pod vedením svého sbormistra Jiřího Chvály.

 , foto Patrik Borecký

Překvapivý účinek měla druhá premiéra, v níž zazářil jako Werther nejen po stránce pěvecké, ale také herecké a pohybové Richard Samek, jemuž se podařilo vytvořit uvěřitelnou postavu člověka, který ožívá láskou, která je mu vzápětí odepřena. Skvělou partnerkou mu byla v roli Charlotty Michaela Zajmi, která se této roli věnovala opravdu naplno a pěvecky se postupem repríz bude jistě ještě dále zdokonalovat. Po herecké stránce byla hluboce citlivou, trpící ženou, která začíná brzy po svatbě s Albertem podvědomě cítit, že čestné uposlechnutí matčina předsmrtného přání je příčinou Wertherova i jejího nešťastného osudu. Albert Jiřího Brücklera jí její pochybnosti nijak neusnadnil, protože byl především jejím důvěryhodným, do značné míry solidním, byť i krutým partnerem.

Napadne-li vás, že koprodukce Národního divadla na Deckerově inscenaci Werthera je chvályhodná, pak jistě také proto, že někteří ze sólistů splnili vaše očekávání a kopie decentní a promyšlené režie a scénografie vyhověla vaší estetické optice. A přece bychom bezesporu raději viděli inscenaci, která by vznikala v Národním divadle živě, tady a teď, z mysli a rukou svých současných tvůrců.

Sdílet článek: