Je nezbytné vidět obě premiéry, aby divák mohl korigovat své názory se znalostí kompletního obsazení sólových rolí a nejen proto. Atmosféra druhé premiéry byla v mnohém nesrovnatelně klidnější. Souhra mezi jevištěm a orchestřištěm až na drobné výjimky fungovala, sbor zněl sezpívaně, orchestr hrál vyrovnaněji a více dbal o dynamicky nižší lyrické plochy, méně kryl sólisty. Obecenstvo bylo decentní a odměňovalo potleskem výkony sólistů.
A bylo co odměňovat. Na jevišti stál Dalibor, který nepostrádal jisté charisma. Lyrický tenorista Peter Berger k této roli teprve dorůstá, je to jeho první dramatická role, ale popasoval se s ní obdivuhodně. V prvním jednání zněly jeho výšky ještě opatrně, ale rozezpíval se a jeho hlasový projev byl stále jistější, barevnější a znělejší. Zjevně poučen svými historickými předchůdci zvolil přísně legatový kultivovaný způsob zpěvu, který mu dovoloval krásně vyklenout jednotlivé fráze a postupně vytvářet jednotný pěvecký obraz Smetanova hrdiny. Po herecké stránce mu režisér Nekvasil nepomohl, veškeré aranžmá sólistů zůstalo pochopitelně statické a sólisté je obohacovali podle svých individuálních možností.
Milada v podání mladé a mimořádně talentované Kateřiny Hebelkové byla v prvním jednání hendikepována předimenzovanou ozdobou hlavy, která jako by ztížila její vstup na jeviště. Hlas zněl poměrně nejistě, vteřinově se objevily nepropojené rejstříky. Zato druhé a třetí jednání bylo jejím velkým úspěchem. Její soprán zní volně, barevně, má spoustu alikvotních tónů. Veronika Holbová byla smetanovskou Jitkou se svítivým, vyrovnaným lyrickým sopránem, sekundoval jí příjemný Vítek Martina Šrejmy. Svatopluk Sem byl Králem Vladislavem na svém místě – role vyhovuje jeho barytonu, jen více než neobratné režijní vedení mu přináší úskalí, díky nimž je postava Krále Vladislava rozpačitá a nedůstojná (umístění na trůnu bokem k publiku a trapná scéna v koupeli, kdy jej provází nešikovná suita rozkošných dlouhovlasých blondýn). Bude muset pracovat na této roli někdy jindy a jinak. Další velkou výhrou tohoto představení byl Žalářník Beneš Jana Šťávy. Šťáva má v rozsahu svého hlasu patřičné hloubky – ach, jaká vzácnost v našich luzích a hájích! Oč celkově propracovanější byl Beneš Jiřího Sulženka, o to úlevnější byl pěvecký výkon Šťávův. Jakub Kettner byl spolehlivým a pěvecky znělým Budivojem.
Také je praktické změnit v hledišti úhel pohledu na jeviště. Díky lóži na druhém balkonu jsem viděla, jak ve druhém jednání spadl korupční dopis Žalářníkův „Mlč a vem!“ Králi z rukou do bazénku k jeho nohám a dámičky své hlavy sklonily nad ním! Vskutku důležitá scénka, jíž režisér věnoval svou pozornost! Nemohlo mi ujít, jak Budivoj Jakuba Kettnera přiskotačil na jeviště tanečním krokem. Je nezbytné poslouchat pana režiséra (a maminku), protože mají vždycky pravdu. A také jsem viděla do orchestřiště a všímala jsem si, jak pan dirigent Kyzlink usiloval o větší propojení hudebních ploch a o posílení a vyladění lyričtějších míst partitury. Díky.
Není nic překvapivého na tom, že druhá premiéra Dalibora v Národním divadle byla lepší než první. Je to už tady téměř neměnná tradice. Proč? To ať si se svým svědomím srovnají ti, kteří o tom rozhodují.
