pátek, 28. červen 2019

Dalibor jako loutková rytírna

Napsal(a) 

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz. To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.

Dehonestace díla Bedřicha Smetany, kterou zahájila v Národním divadle Burianova inscenace Libuše, pokračuje Daliborem. Estetika trapnosti čas od času provázívala a dále provází inscenace známé dvojice režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka. Pojali Dalibora doslova jako rytírnu – celý průběh opery okořenili šesticí „klaunů“ oděných do karikovaných rytířských brnění od hlavy k patě (kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková). Jejich toporná gesta nahrazovala to, co chybělo hlavním postavám příběhu, které byly režisérem vedeny k záměrně loutkovitému pohybu. Režisér Nekvasil se neobtěžoval modelací postav.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Pidluke padluke! Živá loutka Král Vladislav sedící na lesknoucím se zlatavém trůnu hrajícím všemi barvami je spuštěn z provaziště. Dalo by se říci, že právě tento Král je hlavní postavou inscenované opery, která se jmenuje, považme, Dalibor. Král v rudé zbroji, jehož hlas se vznáší nad vodami, Král, který zpívá svou státnickou árii oděný do bederní roušky v lázni, obklopen lazebnicemi hodnými operetky a posléze přes sebe přehodí královskou vlajku. Pánové neodolali a zneužili postavy našeho dvoumetrového Apolla Adama Plachetky úporně oblažovaného stádečkem odalisek a v závěru árie masírovaného královskými rádci. Také choreografie Aleny Peškové byla v průběhu večera neuvěřitelně triviální. Byla právě taková, jakou si zjevně přáli vedoucí inscenace, jejichž jízlivý humor bez vtipu je dosti těžké sdílet. Pokud měla být inscenace politickým divadlem, pak mu nepomohla ani světelná symbolika, která bloudila po zlatém portálu, neopomněla erb se lvem nad jevištěm ani primátorskou a prezidentskou lóži. Režie, která se dopodrobna zabývá rádoby efektními podružnostmi místo aby si hleděla věcí podstatných.

Nulová práce s herci, o vztazích mezi postavami nemluvíc, pohybová intermezza toporných ozbrojenců (nedoděláno), komické předsunutí dvou kostýmovaných harfistek před oponu, neuvěřitelně neobratné užití houslového sóla na jevišti, osvětlené hlediště při Žalářníkově větě „Kterýpak Čech by hudbu neměl ra-ád.“

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

První jednání proběhlo doslova stísněně i po hudební stránce. Dirigent Jaroslav Kyzlink se s Bedřichem Smetanou nějak nesešel. A to i doslova – když opakovaně nastával nesoulad mezi jevištěm a orchestřištěm. Kyzlinkova interpretace Smetanovy hudby je kolážovitá, dirigent drobí hudbu do menších úseků aniž by je propojil do souvislé architektury. Hudba má bezpočet jednotlivých dynamicky vygradovaných vrcholů, není však působivá jako celek. Mnohá místa jsou výrazně pomalá, dramatismus, napětí, smetanovská citovost hudby se podivně vytrácí. Orchestrální zvuk nemá obvyklou hladkost a doladění, hudební složku inscenace jako by napadl týž virus jako celou inscenaci. Také sbor tentokrát zněl chvílemi nesezpívaně, trčely z něj jednotlivé hlasy (sbormistr Pavel Vaněk). Dlužno poznamenat, že inscenace vznikala za neobyčejně vypjaté situace v divadle, prakticky celý operní soubor včetně sólistů byl už dva dny před premiérou ve stávkové pohotovosti a je na válečné stezce s ředitelem Janem Burianem. Nesouhlas s vývojem situace operních souborů Národního divadla a Státní opery naznačovaly bílé stuhy na jejich oblečení. Ředitel Burian seděl v lóži provázen svým ministrem kultury Antonínem Staňkem, který mu nedávno prodloužil jeho mandát o šest let. V šéfovské lóži byl přítomen ředitelův poradce a od 1. srpna designovaný šéf opery Per Boye Hansen.

 , foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

K sólistům. Mezi vrcholné výkony patří Milada Dany Burešové, která sice neměla v prvním jednání svůj nejlepší den, ale po přestávce se vypjala k obdivuhodnému výkonu pěveckému i hereckému. Spolu s výborným Budivojem Jiřího Brücklera a Alžbětou Poláčkovou jako Jitkou (oběma dámám nebylo chvílemi rozumět), Vítkem Jaroslava Březiny a Jiřím Sulženkem, který vytvořil v roli Žalářníka Beneše jako jeden z mála kompaktní smetanovskou postavu. A to navzdory tomu, že role leží opět mimo obor jeho nepříliš hlubokého basu. Michal Lehotský odpovídá hlasově postavě Dalibora, nesžil se však s rolí pěvecky (připomínám jeho špatné sykavky, které jsou nepříjemným hendikepem) a herecky jen pózoval. Že to byl skutečně umělecký záměr se ukázalo ve vězeňské scéně, kde se komicky otáčel v kleci umístěn na malinké točně. Snad nejvíce otazníků přináší výkon basbarytonisty Adama Plachetky, který se představil v Libuši jako Přemysl a zde v roli Krále Vladislava, tedy opět v úloze ryze barytonové. Byla doba, kdy se tento pěvec rozhodoval, na jaký hlasový obor se bude soustředit. V současnosti zpívá všechno a barva jeho nádherného hlasu postupně mizí. Teď už si troufám si tvrdit, že Adamu Plachetkovi ryze barytonové role nesedí. Výšky zpívá s tenzí a hloubky ztrácejí barvu. Jaká nedozírná škoda!

Nejpůsobivější byl úplný závěr inscenace, kdy pan režisér přestal režírovat a nechal smrt Milady a Dalibora pouze prostě vyznít. Byl to smutný večer, představení provázel občas smích i nesouhlasné reakce ze strany publika. Nakolik odpovídá vedení souboru za budoucí inscenaci? Proč uvádí Národní divadlo české opery tak málo, že jeho umělečtí pracovníci ztrácejí schopnost je interpretovat? Měla bych ještě mnoho otázek...

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.