pondělí, 21. květen 2018

Così fan tutte v Brně aneb Všechny nás pohřbí sopečný popel

Napsal(a) 

 , foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Někdy se zdá, že Mozart vydrží všechno. Nevydrží – důkazem je nová inscenace jeho opery Cosi fan tutte v Národním divadle Brno.

Mám smůlu, protože jsem byla 11. května ve Stavovském divadle a viděla a slyšela jsem Mozartova Tita pod taktovkou Marka Minkowského. Na pár zkoušek měl před sebou orchestr Národního divadla nespecializovaný na Mozarta a přece z něj vykřesal bezpočet mozartovských jisker. Raději nesrovnávejme, leč přístup dirigenta Jakuba Kleckera k Mozartově hudbě mně, proč to nepřiznat, mírně řečeno nepříjemně překvapil. Jeho Mozart se hrál většinou nahlas, bez zvláštních kontrastů a tempových vymyšleností, Klecker se nezabýval stylovými „zbytečnostmi“ ani detailní dokonalou souhrou orchestřiště s jevištěm, vše plynulo tak, jak (s prominutím) říkával můj dobrý kamarád dirigent „jako do jitrnic“. Pěvci se, celkem pochopitelně, přehnanými jemnostmi také nezabývali. S výjimkami. Celkové „ležérnosti“ se vyhnul téměř zcela Ondřej Koplík jako Ferrando. Jeho hlas je mozartovský jaksi z principu a stylovost má v krvi. Dorabella Václavy Krejčí Houskové pěvecky zněžněla teprve po své nevěře s Guglielmem, když ji dostihlo špatné svědomí. Škoda, že ne dřív. Pavla Vykopalová by Fiordiligi podle mého názoru vůbec zpívat neměla. Tato superobtížná role (zejména vzhledem ke krkolomnému rozsahu melodické linie) odhaluje rozdílnost v barvě jejích hlasových rejstříků – střední a vyšší poloha zní dobře, ale hrudní rejstřík je dutý a bezbarvý. Byla obsazena, ale mohla přece roli vrátit. Domnívám se, že její postavení v opeře Národního divadla Brno je takové, aby si mohla dovolit zůstat při nesporné kvalitě rolí, které má za sebou a nemusela přijmout tento danajský dar. Andrea Široká svou cynickou Despinu víc hrála, než detailně propracovávala pěvecky. Roman Hoza zpíval Guglielma zplna hrdla, občas i parlandoval v místech, kdy to bylo nadbytečné. Podobně Jan Šťáva, jehož Don Alfonso, misogyn a cynik, zněl ve střední poloze málo barevně. Bylo to dlouhé představení, protože dirigent otevřel mnoho škrtů, zejména v áriích. Nejvíc pochybuji o vhodnosti zařazení u nás málokdy uváděné árie Fiordiligi, která je nejen pěvecky obtížná, ale také vražedná pro doprovázející lesní rohy. To, co se z nich na premiéře linulo, je nepopsatelné.

 , foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

Kromě dirigenta bylo obsazení inscenačního týmu ryze ženské. Jakási sexmise. Režisérka Anna Petrželková, výtvarnice Eva Jiřikovská, choreografka Hana Achilles, světelná designérka Pavla Beranová, dramaturgyně Patricie Částková, sbormistryně Klára Roztočilová. Pod vedením Anny Petrželkové, která byla operní režisérkou poprvé, se dámy prosadily naplno jako bojovné modré punčochy. Cosi fan tutte pro ně není opera s komickými prvky – humor je zcela míjí. Jsme pod jícnem vybuchující sopky v Pompejích, kde vrcholí rozklad římské (potažmo naší) společnosti. Tomu odpovídá morbidní scénografie Evy Jiřikovské. Průběhu děje vévodí nenávistný Don Alfonso, oblečený zpočátku jen spoře, v černém – kraťasy, lesklé holínky na holých nohách, přes to rozhalený plášť. Vedle něj Despina také v jakýchsi kraťasech, ale s černou róbou na nich – spojnice mezi ním a sestrami Dorabellou a Fiordiligi. Ďáblovi spojenci. Dorabella a Fiordiligi jsou na začátku téměř Popelky v myší módě padesátých let minulého století, na odjezd snoubenců reagují potácivě s vypitými flaškami v rukou. Jejich snoubenci Ferrando a Guglielmo mají na sobě při převlecích za Albánce nelichotivé černé průhledné košile, nápadné paruky a v rukou masky. Občas se po nich chce třeba i cifrování, choreografie je náročná, pořád jsou v pohybu. K dotvoření role jim to však, bohužel, nepřináší téměř nic. První dějství je zahlceno akcemi i rekvizitami všeho druhu. Dámský sbor potřebuje mnoho žehlících prken, aby velmi popisně předvedl, že ženské jsou pro muže jen služkami v domácnosti. Objeví se i profesionální polykačka ohně - a nejen polykačka, protože ona nosí oheň doslova všude. Artistický výkon, jehož funkčnost v rámci inscenace si (dámy prominou) dovoluji zpochybnit. Kromě ní se tu prochází zlatá kozloidní satyrská figura se ztopořeným přirozením a po zhřešilé Dorabelle pánský sbor téměř doslova plive (chrstají po ní mok ze svých poloplných vinných číší). Ach, málem bych zapomněla – ještě tam jsou dva velmi infantilní zlatí Amorkové, on a ona.

 , foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

O tom, že Dorabella a Fiordiligi své převlečené snoubence poznaly, se diváci dočetli v programu, divadelní akce čitelná nebyla. Druhá část inscenace po přestávce se vzdala jakýchkoli „zkrášlujících“ doplňků, jelo se podle textu libreta, jen depresivněji, než bývá zvykem. Dámy inscenátorky se zkrátka utrhly ze řetězu s úporností oblíbené akce „me too“. Nemohu se však zbavit dojmu, že takto pojatá komedie bez vtipu má (také) antifemininní dopad, že dámy kálejí do vlastního hnízda. V tomto všeobecném zmaru zaniká i samotný závěr inscenace, kdy oba páry ztrácejí ve svých vzájemných vztazích půdu pod nohama. Nad nimi se zjeví (zcela zbytečně) velký otazník a pak – vybuchne ten Vesuv. Konec, šmytec. Jsme pohřbeni pod vrstvou popela.

Na tohle se asi davy nepohrnou. Ačkoli - dámičku s rotujícími zapálenými ňadry hned tak jinde za křesťanskou cenu neuvidí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.