Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu a Luksovu inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel složil pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.
Při interpretaci barokních oper je vždy zásadní otázkou užití starých nástrojů a umění stylového zpěvu. V Plzni pojali problém velmi odpovědně. Ani nemohli jinak, když mají už v příštím týdnu zahájit svou inscenací Orfea operní provoz ve v dubnu znovuotevřeném překrásném dřevěném barokním markraběcím divadle (Markgräfliches Opernhaus) v Bayreuthu. Kromě moderních smyčcových nástrojů obsadili orchestr varhanním pozitivem a regalem, cembalem, chromatickou harfou, theorbou, cinky, dobovými trubkami a pozouny, bicími nástroji včetně dešťové hole a tamburiny. Divadelní orchestřiště bylo vyzvednuto vzhůru, aby se inscenace po akustické stránce co nejvíce přiblížila době vzniku opery. Vojtěch Spurný má baroko zažité, drží jeho hudbu pevně v rukou včetně menších či větších pauz mezi čísly, temporytmus inscenace promýšlí v detailech i ve větších plochách. Napětí jednotlivých hudebních frází spěje stále kupředu a nedovolí divákům, aby polevili ve své pozornosti. Provázejí je živá tempa plná temperamentu, prudké kontrasty tempové, dynamické, bezpodmínečná vstřícnost k hlasům pěvců jak v jejich sólových výstupech, tak ve zvukově a barevně vyrovnaných sborových madrigalových pasážích. Měkký, příjemně barevný baryton Lukáše Zemana i jeho pohybová a herecká tvárnost dodává postavě poloboha Orfea poetičnost i půvab, všichni pěvci zpívají velmi kvalitně a citlivě se podřizují stylovým požadavkům barokního období. Mezi ty, kteří jsou součástí ansámblu a zároveň sólisty patří i kontratenorista Jan Mikušek (Alt, Pastore, Speranza, Proserpina, Eco), ostatně tehdy v době premiéry Orfea roku 1607 zpodobovali všechny postavy pouze muži. Jaroslav Březina (1. tenor, Pastore I, Spirito del coro I, Apollo) si obdivuhodně uchovává schopnost zpívat rovným tónem bez vibrata, s bezchybnými melodickými ozdobami, aniž by jeho hlasovou techniku narušila divadelní i koncertní vytíženost v hudbě jiných stylových období (v poslední době je mimo jiné výborným Matějem Broučkem z Janáčkových Výletů páně Broučkových v Národním divadle). Březinův závěrečný zpěv Apollónův byl strhující. Dámy Andrea Frídová (1. soprán, Ninfa) a Kristýna Vylíčilová (2. soprán, Messaggiera) uspěly rovněž velmi dobře, stejně jako Karolína Janů (La Musica a Euridice). Výkony všech sólistů byly vyrovnané a v souzvuku zněly velmi poddajně (Jan Tejkal, Jaromír Nosek, Daniel Kfelíř), Cháróna (Caronte) a Pluta (Plutone) zpíval krásně barevným znělým basem Josef Kovačič.
Scénografie Daniela Dvořáka je vzdušná a vylehčená (drátěná konstrukce v podobě zavírajících se vrat nebo křehce působící kovové obdélníky na tazích v kombinaci s jemnými bílými závěsy včetně dvou průhledných bílých revuálek), využívá však také spuštěné hlavní malované opony. Pro dotvoření a připomínku barokní výpravy užívá projekce dobových rytin barokní scénografie včetně jejích typických proměn, pro podsvětí se ocitáme v prostředí historického sklepení. Velmi by mne zajímalo, jakou podobu bude mít scénografie Orfea v bayreuthském divadle, kde tyto dotáčky patrně (zcela?) nahradí místní barokní dekorace.
Režisér Tomáš Pilař spolupracoval už poněkolikáté se svým dvorním kostýmním výtvarníkem Alešem Valáškem, který věnoval svým návrhům mimořádnou pozornost. Mužské postavy nižšího postavení oblékl do prostých říz, dámy do nenápadných vzdušných šatů, zatímco kostým Apollónův je inspirován bohatostí barokních kostýmů, hýří zlatem včetně hrudního krunýře a jeho součástí jsou i obří bílá křídla. Působivé černé kostýmy vládců Hádu Proserpiny a Pluta obsahují také kontrastující zlatou a mají pro Valáška tak typickou akcentaci zadního traktu kostýmu, jehož součástí je dokonce působivá podoba katafalku i s tušeným nebožtíkem. Nepřehlédnutelná je postava tanečníka v černém, s trojím praporovitým závojem inspirovaným japonským divadlem. Součástí všech Valáškových kostýmů jsou bílé hlavičky antických soch, které tvoří jakousi korunu na hlavách všech postav. Připomínají tak zcela konkrétně původní záměr florentské cameraty, která chtěla operou vytvořit nápodobu antického divadla. Světelný design Daniela Tesaře užívá pouze jevištního svícení, postavám občas vtiskl i podobu siluet. V závěru sjela na tahu efektní kruhová světelná koróna, která dodala patřičný lesk příchodu boha Apollóna a také závěrečnému Orfeovu vstupu do nebeské říše.
Plzeňská Inscenace je citlivá a nápaditá, rušila mne snad jen jediná pasáž, v níž zpívajícího pána podsvětí Pluta nahradí tanečník, který přes nápaditý pohybový rejstřík nemůže vyvážit bezprostřední přítomnost zpěváka, jehož hlas zní, bohužel, pouze ze zákulisí. Také mne překvapil úplný začátek inscenace, který zahajuje velmi tvrdě znějící bubnování v hledišti, vystřídané pak kultivovaným zvukem úvodní toccaty a dalších hudebních pasáží.
Předpokládám, že cílová podoba inscenace v barokním markraběcím divadle v Bayreuthu bude ještě působivější a oceňuji velmi pečlivou přípravou této inscenace, která bude plzeňské operní divadlo reprezentovat na vysoké úrovni.
