pátek, 21. říjen 2016

Chytračka a Měsíc přístupné všem

Napsal(a) 

Foto Patrik Borecký Foto Patrik Borecký

Uvedení dvou oper Carla Orffa v Národním divadle je jistě zajímavým dramaturgickým počinem, který provází velmi dobré hudební nastudování. Režijní uchopení navazuje v případě Chytračky na scénickou estetiku 20. a 30. let, v případě Měsíce zasazuje režie děj opery do bývalého NDR. Přístupnost Orffovy hudby se snoubí s vtipnou a sdělnou režií a s velmi dobrými hereckými výkony pěvců. Druhá půlka měsíce se však místy pohybuje na hranici vtipu a bizarnosti a přehnané snahy o originalitu. Přesto – není to snad jedna z možností, jak ztvárnit zvrácené podsvětí? Jako oživlé symboly komunistického režimu?

Napojením na dobu 20. a 30. let navazuje režisér Jiří Nekvasil spolu se scénografem Danielem Dvořákem velmi volně na loňskou inscenaci opery Tři přání Bohuslava Martinů v Národním divadle moravskoslezském. U Chytračky však na scéně ožívá dobová výtvarná estetika také díky kostýmní výtvarnici Simoně Rybákové, která vytvořila velmi vtipné kostýmy ve stylu německého Bauhausu. Opera skýtá po inscenační stránce jistě mnoho nástrah – nachází se v ní velké množství hudebních ploch, kdy se na scéně neděje téměř nic. Tyto plochy režie vyplnila přidáním skupiny tanečníků-mimů, kteří se pohybují do rytmu Orffovy hudby. Toto pojetí (tzn. postavení režie částečně na Orffově hudbě, která svou rytmizací místy participuje nástup minimalismu) je jistě jedním z možných inscenačních klíčů opery. Stylizována jsou i některá gesta pěvců, opět místy velmi vtipná (např. moment, kdy Král svádí Chytračku a tak předvádí strnulé pózy jako z němého filmu). Skupina tří pobudů je režijně přeměněna na tři manažery (dle výkladu Jiřího Nekvasila v programu jsou to tři bezskrupulózní lobbisté), kteří podporují Mezkaře ve sporu s Oslařem. Současné zpracování Chytračky je velmi přístupné (stejně jako sama Orffova hudba), je navíc vtipné a originální.

Foto Patrik Borecký Foto Patrik Borecký

Děj Měsíce zasadil Nekvasil do prostředí bývalého NDR, přičemž použil základní symboly východoněmecké kultury a politiky (trabant, loutková postavička skřítka z německého večerníčku, Ein Kessel Buntes ad.) – některé notoricky známé, jiné pro později narozené známé málo nebo vůbec. Pro tyto případy pak inscenátoři vložili do programu „Malý retro slovníček“, kde jsou všechny tyto pojmy vysvětleny. První scéna je zasazena do prostředí lesa, kde táboří čtyři kluci, kteří se rozhodnou ukradnout měsíc. Tato část byla nejvtipnější z celého večera – příchod sedláka, který je německým nudistou (pěvec měl na sobě plavky), který své tělo částečně zakrývá nafukovací matrací, dále jízda trabantem s ukradeným měsícem na přívěsu, kdy se pohybuje nikoliv trabant ale záměrně neuměle pozadí lesa. Druhá část (příjezd domů) je zasazena před panelový dům. Zde se pak režie začala „osvobozovat“, resp. chvílemi se pohybovala na hranici vtipu a snahu o něj. Byl to snad záměr a snaha držet krok s ubíhajícím dějem, který se posunul do podsvětí? Snad ano. Místy však humor přecházel do estrádní roviny.

Všichni pěvci vynikali hereckým projevem a to dokonce i v oblasti mluveného slova, což nebývá obvyklé. Je třeba také ocenit herecké i pěvecké nasazení. Snad byli strženi Orffovou hudbou a režijním přístupem. V Chytračce zaujala Jana Sibera, jejíž hlas vyniká především ve vysokých polohách. Roman Janál vytvořil postavu rozhodného panovníka s přesvědčivým hlasovým projevem, Josef Moravec jako oslař uplatnil svůj lyrický tenor místy i v dramatičtějších polohách. Jiří Rajniš ml. jako mezkař byl vynikající pěvecky a ostatní o něco převyšoval také svým hereckým podáním v oblasti mluveného slova (a celkově svým hereckým projevem). Tři pobudové (Václav Lemberk, Jiří Hájek, Pavel Švingr) byli velmi dobře sezpívaní dohromady a bylo na nich vidět, že je jejich role velmi baví.

Foto Patrik Borecký Foto Patrik Borecký

V Měsíci se pak objevili vesměs stejní pěvci. Navíc vystoupil vypravěč Jaroslav Březina (jako postavička v německého večerníčku), který zpíval svou roli místy velmi potichu, což snad bylo způsobeno velmi vysokou polohou této role. Výrazněji se zde také uplatnil František Zahradníček jako Petr, jehož hlasový projev byl výborný.

Orchestr Národního divadla pod vedením Zbyňka Müllera předvedl výborný výkon. Orffovy partitury mohou skýtat mnoho nástrah zejména po rytmické stránce, v rychlých pasážích jsou i technicky náročné. Orchestr nepřehlušoval pěvce a byl zároveň velmi přesný. Výborně připraven byl i sbor Národního divadla a Kühnův dětský sbor.

Nová inscenace Orffových oper v Národním divadla je svěží, vtipná a nápaditá – až na závěr Měsíce, kdy se humor stává místy levný. Jde o inscenaci, která je přístupná širokému publiku a nemusí se jí bát ani lidé v opeře méně znalí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.