středa, 14. březen 2018

Česká Manon v Kolíně nad Rýnem jako suverénní debutantka

Napsal(a) 

 , foto Bernd Uhlig foto: Bernd Uhlig

Je pokaždé radost, když nejen divák, ale i kritik může odejít z divadla s pocitem, že tento večer se vydařil. Že režisér ctil skladatele, libreto, interprety. Byl estetický, invenční, erudovaný, citlivý. Myslím, že by nikdo neměl trpět předpojatostí, ale často usedám do hlediště s očekáváním, jaký režijní koncept mě čeká tentokrát a kdy se začne rozpadat. Ale nejprve malá odbočka k historii operního domu v městě nad Rýnem.

Opera v Kolíně vlastní nádhernou velkorysou památkově chráněnou budovu, slavnostně otevřenou v květnu 1957. Jenže od roku 2012 v ní nehraje a dlouho ani hrát nebude. Oprava měla trvat tři roky, ale slavnostní otevření Berliozovým Benvenutem Cellinim se od listopadu 2015 neustále odkládá a nakonec protáhne až do roku 2022. Nejprve krach stavebních firem, nutnost nového projektu a především asi neschopnost městských úředníků zapříčinily, že se diváci za operou toulají po celém Kolíně od provizoria k provizoriu. V současné době obehrává Opera Kolín Staatenhaus am Rhein, kde se v bývalém veletržním komplexu nachází hned tři operní jeviště. Jedno hluboké, jedno široké a jedno malé. Všechny ale bez tahů, takže produkce jsou vytvářeny na technické možnosti budovy. Vlastně je to pro všechny kolem asi docela velké dobrodružství a nám odstrašující případ pro Janáčkovo divadlo v Brně, které už taky „začalo posouvat a oddalovat“.

Opera v Kolíně však i s touto šlamastykou patří k těm nejlepším německým operním domům potažmo k těm evropským. Letos uvádí premiérově 15 (!) operních produkcí a dalších osm navrací v obnovených premiérách. To jsou z pohledu českého operního provozu neuvěřitelná čísla. Ale vše je až o těch penězích. Dramaturgie ctí klasiku i současnou operu, vybírá lahůdky, dává šance mladým nekonvenčním režisérům, zve slavné dirigenty a občas i nějakou tu operní celebritu.

 , foto Bernd Uhlig foto: Bernd Uhlig

Na Manon Lescaut Julese Masseneta jsem se těšil hlavně proto, že v titulní roli vystoupila Češka Zuzana Marková. A o Češích za hranicemi se musí psát, aby o nich bylo doma slyšet aspoň takto přes internet, když ne živě na jevišti. Nutno dodat, že inscenace režiséra Johanna Eratha by si zasloužila pozornost i bez účasti české pěvkyně. Je taková, jak si jen můžete přát – citlivá, estetická, inteligentní, muzikální, erudovaná a hlavně současná.

Režisér inscenace má velmi zajímavý umělecký background. Vystudoval hru na housle a svou kariéru započal v orchestru Volksoper Wien. Než nastoupil svou samostatnou režisérskou dráhu asistoval celé plejádě režisérů napříč Evropou. Inscenoval mj. v Oslu, Helsinkách, Drážďanech, Bernu, Hamburku, Mnichově, Vídni a již poněkolikáté v kolínské Opeře. Svou aktuální Manon koncipuje jako pohled na osud jedince zmítaného mezi představami o budoucnosti a útěkem před minulostí. Osud Manon přirovnává k aktuální potřebě společnosti, respektive individualit, býti úspěšnými, slavnými a lepšími, než ve skutečnosti jsou. Jsme oběti sociálních médií a před svou pravou tvář si nasazujeme masky z filtrů, které nás udělají krásnějšími, mladšími, žádanějšími…

Scénograf Herbert Barz-Murauer výborně pracuje s omezeními prostoru. Scéna připomíná jeviště na běžícím pásu, řada opon a bílých stěn určují prostor a jeho hloubku. Scéna působí téměř jako filmové plátno a ztrácí třídimenzionální rozměr. Díky precizním a nevtíravým videoprojekcím Bibi Abel se nenápadně přemisťujeme z jednoho dějiště do druhého, interpreti přijíždějí a odjíždějí jako figuríny na výrobním pásu. Vše je nepřirozené, vyumělkované a nevšedně krásné. Samotná setkávání Manon a Des Grieuxe získávají svou intimitu především výkonem svých představitelů. Je však těžce uvěřitelné, že tak naivní, milující a líbezná Manon Zuzany Markové nakonec neodolá svodům velkého světa. Je to příliš velký rozpor na to, aby byl uvěřitelný. Manon je tu velmi podobná Carmen, která ale svůj charakter může věrohodněji vystavět a zdůvodnit. Jako by Massenetova Manon oproti literární předloze nenašla motivaci pro tak intenzivní milostný cit a současně touze po pozlátku, slávě a luxusu. Tento protiklad jsem ještě v žádné inscenaci Manon nenašel jako opodstatněný.

 , foto Bernd Uhlig foto: Bernd Uhlig

Režisér výborně pracuje s temporytmem, vytváří nádherné statické i groteskně filmové obrazy se členy sboru, které nutí stát dlouho ve statických pozicích či naopak hýbat se zpomaleně v čase vpřed i pozpátku. Naopak katastrofální je baletní choreografie Athola Farmera, který pro baletní pár dublující hlavní dvojici nenašel jiné pohybové variace než řadu zaběhnutých baletních klišé v naprosto tristní technické interpretaci. Je opravdu nutné, aby opera tak lakonicky nedbala na taneční úroveň svých tanečních pasáží? Argument, že v opeře se to ztratí a stejně tomu nikdo nerozumí je naprosto dehonestující taneční, resp. baletní umění jako žánr. A tohle opravdu není o penězích.

Dámské trio Poussette, Javotte a Rosette zpívají i hrají v harmonii pěvecké i herecké dámy Menna Cazel, Marta Wryk a Dara Savinova. Z pánů zaujmou především svou basovou jistotou a barvou Nikolay Didenko jako Hrabě Des Grieux a Wolfgang Stefan Didenko jako mladinký, vysoký, přitažlivý a herecky plastický bratranec Lescaut. Jeho nádherný lehký baryton se dokáže prosadit přes vysoko postavený orchestr, přesto se neubráním pocitu, zda není přeci jen brzo. Des Grieux Attaly Ayana je luxusní v pěveckém provedení, jeho hlas zní téměř jako Villazonův v nejlepších letech, herecky se občas zapomíná při hlasově náročnějších pasážích. Při pohledu na něm sleduji více zpěv než osudy jeho postavy. Vedle jevištního zjevu Zuzany Markové tak přeci jen malinko zaostává. Jí byla Manon předurčena. Hlasově zralá, sametově lyrická, zpočátku možná malinko nejistá a ostřejší ve výškách, ale přesto jako debutantka suverénní. Díky slibně rozjeté scénické praxi ve francouzsky mluvících zemích rovněž jistá ve výslovnosti. Občas se přistihuji při představách, jak asi zpívá Traviatu, či jak by zpívala, kdyby mohla, Carmen. Její jevištní zjev, grácie a noblesa jsou určitým předurčením pro tento typ postav a Manon bude jistě postupem času její klíčovou rolí. Přes veškerou chválu však ani ona pro mne nedokázala „zcelistvět" postavu Manon. O co je její romanticky vykreslený milostný cit k Des Grieuxovi přesvědčivější, o to méně je věrohodný její útěk za slávou a luxusem. Jako by zde chybělo ještě několik mezistupňů, barev a odstínů. Je však otázkou, zda je to vinou její, režiséra, nebo samotného libretisty. Při pohledu na činoherní zpracování Vítězslava Nezvala jsem tento pocit nikdy neměl. Hudební nastudování Clauda Schnitzlera naplňuje očekávání návštěvníka prvoligového evropského operního domu – čistota, styl, barevnost, plnost. Tahle Manon je typem současného operního divadla, které Vás naplní a okouzlí. Díky za ni.

Martin Dvořák

Tanečník, choreograf, režisér a pedagog. Obsáhlá je i jeho činnost autorská, publikační, organizátorská. Narodil se v Brně v roce 1979, kde rovněž vystudoval Taneční konzervatoř. Již během studia byl angažován v Baletu Národního divadla v Brně, po absolutoriu pak krátce působil v Laterně Magice v Praze a Pražském komorním baletu / Baletu Praha. V tomto období byl též nominován na Cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Libora Vaculíka. Od roku 2001 žije a převážně tvoří v zahraničí. Jako sólista byl angažován ve Volksoper Wien / Tanztheater Wien, Baletu Bern, Tanečním divadle Tiroler Landestheater v Innsbrucku a Baletu Landestheater Linz v Rakousku, kde byl kmenovým členem souboru a protagonistou titulních a hlavních rolí velkých dějových moderních baletů. Jako host působil například v English National Opera v Londýně, Theater an der Wien / Kammeroper Wien, Oper Graz, Oper Frankfurt, Theater Regensburg, Oper Koeln či Wiener Staastoper. Zde se "přehrál" k žánru současného abstraktního tance a alternativním formám tanečního a pohybového divadla. Po celou dobu svého zahraničního působení si udržuje kontakt s českou scénou v podobě uměleckého vedení Mezinárodního Workshop Festivalu ProART se zaměřením na propojování a hledání společných cest pro tanec, zpěv, herectví a fotografii, a rovněž stejnojmenného souboru ProART Company, který se ve své dramaturgii nízkorozpočtových projektů zaměřuje na nové choreografické koncepty pro vážnou hudbu, literární předlohy a sociální témata dnešní doby

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.