Nové inscenaci Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která měla premiéru v Národním divadle v pátek 28. ledna, vévodí orchestr řízený dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. Janáčkova orchestrální hudba zní dramaticky, propracovaně, výrazně a chvílemi až nepřehlušitelně, jako by ji nemohlo ohrozit nic. Zní nekompromisně, téměř vytěsňuje lyrismus, který je této opeře neodmyslitelně vlastní. Dalo by se však říci, že v podstatě podporuje dění na jevišti.
Ostře psychologicky charakterizované typy postav tentokrát protagonistům příliš neprospěly, zejména představitelce Káti Alžbětě Poláčkové, byť po pěvecké stránce odvedla velmi dobrý výkon. Její Káťa je už před začátkem představení doslova zahnaná do kouta bíle omítnuté a oslnivě bíle vysvícené vysoké jevištní krabice, ze které pro ni není úniku. Zoufale buší do všech stran toho neproniknutelného okolí, až se dřevěné stěny kulis třesou. Ostatní postavy postupně přicházejí a téměř neosvětlené čekají na proscéniu. Svítí se shora skrze řídký rošt. Nakonec padá zadní stěna dopředu, za ní spíše tušíme zpívající sbor a do mělkého bazénku se pozvolna napouští voda, shora prší. Autorkou jednostrunné a velmi popisné scénografie je Aída-Leonor Guardia.
Všechny postavy jsou oděny do běžného civilu, jemuž scházejí jakékoli změkčilosti (Eva Butzkies). Jen Borisovi je dopřána nápadnější bílá bundička. Káťa má na sobě jakési velmi krátké tmavé domácí šaty, které jí věru příliš neposlouží, Kabanicha (Eva Urbanová) je oblečená tak, jako by šla sypat slepicím. Jednu z nich ostatně drží v náručí Glaša (Kateřina Jalovcová). Eva Urbanová a také všichni ostatní jsou bez paruk.
Postavy jsou vypracovány zjednodušeně a vztahy mezi nimi nejsou jasné. Káťa je stižena depresí, takže i její mimika je oproštěná. Po schůzce s Borisem k sobě opakovaně tiskne jeho pásek, oči bloudí v dálce. V závěru opery dlouhou dobu před skokem do Volhy, tedy stojí nad orchestřištěm s vytřeštěnýma očima a s téměř nehybným obličejem. Z rybníčku ji tahá manžel Tichon, a tak Kabanicha vlastně nemá komu zpívat svou poslední větu: „Děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost“ … Vlastně zpívá směrem k publiku, tak jak většinou i ostatní postavy. Zpívali velmi dobře (Boris – Peter Berger, Tichon – Jaroslav Březina, Kudrjáš – Josef Moravec, Dikoj – Jiří Sulženko), ale bylo všem občas málo rozumět. S výjimkou představitelky Varvary, Arnheiður Eiríksdóttir.
Režisér Calixto Bieito nevěnoval Janáčkově Kátě Kabanové, zdá se, příliš své vzácné pozornosti, vedl představitelku Káti k monotónní téměř bezbarvé postavě. Jeho Katěrina je jen a jen ubíjející. Hraje se mimochodem bez pauzy.
Poslední inscenace Káti Kabanové měla v Národním divadle premiéru v září roku 2010, režíroval ji Robert Wilson, dirigoval Tomáš Netopil. Tehdy jsme v programu k ní také nenašli text libreta a týž byl článek o Leoši Janáčkovi i o A. N. Ostrovském. Jen zasvěcený článek o genezi a recepci Káti od Jiřího Zahrádky tehdy patrně nebyl redakčně krácen. A pak, že nevstoupíš do téže řeky… A přece: ve vložce do současného programu bylo oznámení, že je přestávka po prvním jednání. Představení se hrálo (viz výše) bez pauzy.
