Otáčivé hlediště v parku českokrumlovského zámku letos v létě nabízí premiéru Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky inscenované režisérskou dvojicí Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) s jejich erbovním scénografem Jakubem Kopeckým a s výtvarníkem kostýmů Markem Cpinem. S Bystrouškou se již setkali v brněnském Národním divadle před třemi lety jako s činohrou, zvolili pro ni tehdy vtipný, byť i poněkud drsnější inscenační výklad a tím víc mně zajímalo, do jaké míry je ovlivní Janáčková svébytná hudebně dramatická verze Lolkových komiksů s texty Rudolfa Těsnohlídka (Leoš Janáček je nejen skladatelem opery, ale také autorem libreta).
Rozložení inscenace opery Příhody lišky Bystroušky do parkového prostoru českokrumlovského zámku a propojení umělých scénografických prvků s těmi přírodními není zrovna jednoduchý úkol. Inscenační tým rukou společnou a nerozdílnou vsadil na hravost, která je v Janáčkově Lišce všudypřítomná. Hravost s filosofickým přesahem. Bystroušku lze vykládat na bezpočet způsobů a je mimořádně zajímavé, srovnáme-li základní parametry nejrůznějších inscenací od realistické Bystroušky Felsensteinovy, v níž byla zvířata pohybově pokud možno kopiemi svých živých předobrazů, a inscenace jí podobné, včetně té posledně uvedené ve vídeňské Státní opeře v režii Otto Schenka, až k úplném protipólu „realistické“ Bystroušky pohrávajícímu si s bohatým rejstříkem nejrůznějších jiných stylizací. Existuje už také filmová animovaná Bystrouška nebo její komorní verze, již dobře zná zejména brněnské obecenstvo.
Janáčkova opera o lišce Bystroušce je plná emocí, souvisí s prostředím, v němž skladatel žil, v němž stárl, a které velmi miloval. Z přírodního koloběhu čerpal i on svou sílu. K němu patří ten les a zvířata, která jsou paralelou svých lidských protějšků (Komár/Rechtor, Jezevec/Farář …). V krumlovském zámeckém parku k nim ještě přibyla dualita živé přírody a umělých scénografických doplňků. Vznikla site specific inscenace non plus ultra. Jen nesmí pršet!
Nepršelo. Premiéra 14. července proběhla po této stránce v poklidu, ač to bylo k nevíře. Že kvůli počasí odpadly nějaké ty (velmi podstatné!) předchozí zkoušky, to ponechme stranou, protože výsledek je rozhodující, představení bezchybně fungovalo. Před závorku musíme vytknout, že za stávající technické situace krumlovského Otáčecího hlediště je souhra orchestru, sólistů a sboru ještě stále jeho největším problémem. Orchestr hraje v letohrádku Bellarie a jeviště je v parku – dirigenta Maria De Rose vidí pěvci pouze na monitoru a on je na tom právě tak. Zpěv zní bez problémů, pěvcům je dokonce velmi dobře rozumět, orchestrální zvuk však působí jako neživá reprodukovaná hudba a jinak v této chvíli nelze. Tato Bystrouška nemůže být hodnocena z hlediska orchestrální kvality, pouze jako nedílný celek, v němž to, co se děje před očima diváků je jednoznačně určující. Souhra všech složek však plynula velmi dobře a nehrát Bystroušku v Krumlově z těchto technických důvodů, to by byla veliká škoda!
Českobudějovickému opernímu souboru Jihočeského divadla nelze upřít velmi poctivý a nápaditý výběr sólistů a jejich pěvecké i herecké výkony můžeme hodnotit veskrze kladně. Mladí interpreti odpovídají hlasem i vizáží svým rolím. Můžete namítat, že Revírník (Svatopluk Sem) by neměl být tak mladý, ale v tomto inscenačním řešení je bezesporu na svém místě. Charakterizuje jej myslivecká uniforma, vysoká postava, respekt a náklonost projevovaná paní Revírníkové (nestárnoucí Dagmar Volfová) a také určitá rozvážnost, která vlastně nemusí vůbec souviset s věkem. K tomu Bystrouška okouzlující Ivany Rusko, rošťácký Harašta Jiřího Brücklera, éterický Rechtor/Komár Ondřeje Koplíka, Farář/Jezevec Josefa Škarky, Revírníková/Sova Dagmar Volfové, Kohout/Sojka Lenky Pavlovič, Pásková/Datel Gabriely Burianové, Lišák Zlatohřbítek Petera Račka, všichni dobře zpívající, herecky a pohybově přesvědčiví ve své splývavé lidsko-zvířecí podobě, plně soustředění, táhnoucí zjevně za jeden provaz. Bílé mansiony scénografa Jakuba Kopeckého jsou umně rozhozeny do parku, vymezil jimi uzlová prostředí včetně rozehraného pozadí scénografie. Dvorek Revírníkovy myslivny s kurníkem, jezevcovo doupě – Bystrouščin „dům“, hospoda, v pozadí velký měsíc v úplňku přivezený na vozíku, který zdvojuje ten, který je nebo naopak chybí na večerní obloze.
Kostýmy Marka Cpina jsou charakterotvorné, v barevnosti, která působivě vyniká v zeleném i v bílém prostředí. S vtipným nadhledem spolu sousedí Bystrouška v elegantním rezavém kalhotovém kostýmu s dlouhou šálou na krku, která je zároveň funkční rekvizitou a končí jako „štuc“ Haraštovy nevěsty Terynky, Lišák Zlatohřbítek v o odstín tmavším obleku s kloboukem na hlavě, obsazený tenoristou (stejně jako třeba v roce 1965 při slavnostním otevření brněnského Janáčkova divadla v nezapomenutelné Wasserbauerově inscenaci na scéně Františka Tröstera a pod taktovkou Františka Jílka), Slepice – dámičky v něžných šatech pastelových barev, pytlák Harašta v džínovém kompletu s kšiltovkou na hlavě. Cpinovy kostýmy až muzikálové lehkosti a půvabu, balet v tmavých oblecích a v pestrých letních šatech (vtipná choreografie Jana Kodeta), štramák Rechtor/Komár naopak ve světlém obleku, s loknou hozenou přes oko, lištičky s rezavými tylovými sukněmi přes tmavý podklad a s liščími obličejovými maskami, Cvrček a Kobylka, ale také Frantík a Pepík na Revírníkově dvorku jsou „dvojčata“ – dívenky ve stejných šatečkách s mašlemi ve vlasech. Komárovi chybí hůlka, o níž zpívá, místo ní se pevně drží svého demižonu a sosá z něj brčkem, slunečnice dostali pěvci až po představení, takže Rechtor nešel na námluvy doslova „za slunečnicama“. Režiséři nedodržovali úzkostlivě Janáčkův text libreta, vytvářeli svou krumlovskou inscenační rozpohybovanou realitu určenou drobnými špílci, které propojovaly jednotlivé situace do jakési na sebe navazující a spolu související lehkonohé feérie. Snad až příliš nepostradatelnou komickou postavou se stal přidaný Králík/Zajíc v podání Pavla Klenka, měl však své přesně určené poslání a působil důsledně jako živá rekvizita. A přece tato Bystrouška nepostrádá laskavý Janáčkův pohled na ubíhající a stále se obnovující koloběh života a smíření s jeho zákonitostmi. Může zaujmout diváky bez rozdílu věku a estetického zaměření, tak si ji určitě nenechte ujít.
