Královská opera v Bruselu nezahájila novou sezonu Verdim nebo Wagnerem, ale zvolila si jiného operního velikána – Mozarta. Opera La clemenza di Tito je neodlučitelně spojená s Prahou, kde měla v září 1791 svou premiéru ve Stavovském divadle pod vedením samotného Mozarta. Bruselská opera si pozvala belgického režiséra, který pracuje v Holandsku, Iva Van Hove . V operním světě je Van Hove zvučné jméno a dalo se tedy očekávat, že s poslední Mozartovou operou udělá něco zásadního. To se také stalo, avšak jen částečně.
Ve Van Hoveho verzi se Titus od začátku až do konce odehrává v ložnici panovníka, nebo chcete-li prezidenta, děj je totiž transponován do (téměř) současné doby. V ložnici se odehrávají nejen soukromé, ale i společenské scény. Tím byly dost omezeny výrazové možnosti celého příběhu. Originální bylo velké video na zadní stěně jeviště, které přibližovalo detaily, protože se celá opera natáčela kamerami. Tam byl také umístěn sbor, zejména závěrečná scéna se skutečně vydařila. Díky časové transpozici, včetně výpravy a kostýmů, to vypadalo jakoby chtěl Ivo Van Hove dát havlovský vzkaz dnešním politikům: řiďte se mnohem více morálními hodnotami.
Vzhledem ke kamerám, se vyžadoval od všech sólistů nejen pěvecký, ale i perfektní herecký výkon. Opera si pro hlavní role pozvala zvučná jména. Zejména Rakušan amerického původu Kurt Streit splnil v titulní postavě Tita všechna očekávání. I francouzská hvězda Véronique Gens přesvědčila, i když Vitellia není zrovna její výstavní rolí. Zasloužený aplaus patřil také Italce Anně Bonitatibus (Sesto) a Simoně Šaturové (Servilia). Hudebního nastudování se ujal nový šéfdirigent opery, Francouz Ludovic Modlit , a to nebyla zrovna dobrá volba. Jeho tradiční přístup neměl onu typickou mozartovskou lehkost, orchestr zněl příliš hutně a podobným způsobem interpretoval Mozarta i sbor. V porovnání s Titem, který byl v létě inscenován v Innsbrucku Alessandrem De Marchim, vyzněla volba ve prospěch Italů. Tím jsme se dostali k otázce interpretace barokních a pozdějších oper v tradičních operních domech.
V zemích Beneluxu, kolébce historické interpretace staré hudby, by nebyl problém pozvat si například Belgičana René Jacobse. Problém je finanční, pokud dá tradiční opera příležitost specializovaným souborům, zůstává vlastní orchestr a sbor téměř dva měsíce bez práce a to si v dnešní tíživé situaci nelze dovolit. I když v Belgii není tak katastrofální úsporná situace v kulturním sektoru jako v Holandsku, dostane Bruselská opera příští rok v přepočtu o necelých 13 milionů korun méně než tento rok. To se ale dá vydržet, roční subvence státu činní 825 milionů korun a opera má také vlastní příjmy, tato produkce byla vyprodána z 96%. Operu čeká rovněž velká renovace za státní peníze (625 milionu korun). V roce 2015 se proto budova na půl roku zavře a opera bude hrát v jiných bruselských sálech.
