Bruselská královská opera se pomalu stává reprezentační scénou francouzské Grand-Opéra. Po inscenaci Les Huguenots, která byla vyhlášena nejlepší operou roku, Cedrillon a Don Quichotte, nastudoval Brusel a před ním i Vídeň opět typickou ‚velkou operu‘, Hamleta Ambroise Thomase a to se stejným týmem jako před dvěma roky Meyerbeerovi Hugenoty. Řekněme hned v úvodu, že Hamlet nepatří ke zlatému pokladu opery a není ani jeho nejznámější scénickým dílem, tím je určitě Mignon a ačkoliv byl Hamlet v pařížské opeře při své premiéře v roce 1868 bouřlivě přijat je dnes jen výjimečně uváděn. Jistě na tom má svůj podíl slabé libreto Julese Barbiera, přestože měl za předlohu slavné dílo Shakespearovo. Hamlet má všechny atributy velké opery, tedy velké árie, melodramatický charakter, masové scény, dokonce i ‚Drinklied‘ a samozřejmě nezbytné balety. Thomas se proslavil tím, že hlavní postava Hamlet není tenorová partije, jak bylo v té době skoro zákonem, ale barytonová role.
Režie se ujal Francouz Olivier Py. Py je zajímavá osobnost, na začátku svojí kariéry hrál, režíroval, filmoval a zpíval. To ho vyneslo na místo šéfa Odéon-Théatre a minulé léto se stal ředitelem divadelního festivalu v Avignonu. Společně s Pierrem-André Weitzem (výprava a kostýmy) vytvořil silně pochmurnou imposantní scénu. Weitz má rád architektonické uspořádání scény. Děj se odehrává v jakési pochmurné, černě laděné stavbě s mnoha schody, které nikam nevedou, jen střed jeviště se různě mění podle průběhu děje. Původně končila opera tím, že otcův duch dosadil Hamleta na trůn, ale pro londýnské představení nechal Thomas Hamleta zemřít. Tandem Py/Weitz vytvořil kompromis: v přítomnosti ducha se Hamlet a Laërte probodnou navzájem a tím se stal závěr opery dost nepřesvědčivý. Mark Minkowski již dávno ztratil pověst specialisty barokní hudby a řídí většinou klasická operní díla, mnohdy francouzského původu. Bruselský operní orchestr sice nehrál tak precizně jako Vídeňští symfonikové, ale blížil se více francouzskému stylu. I zesílený operní sbor potřeboval více času na rozezpívání.
Často se říká, že jisté operní dílo stojí a padá s výkonem představitelů hlavních rolí. V tomto případě to platí dvojnásobně, partie Hamleta a Ophélie se dají srovnávat s Tristanem a Isoldou, z jeviště se téměř nehnou. Bruselská volba interpretů se stoprocentně vydařila. Francouzský barytonista Stéphane Degout byl ideální Hamlet a upoutal jak sytou barvou hlasu a působivým hereckým pojetím, tak i hlasovým ovládáním ve vysokých polohách. Jeho forte nikdy neztrácejí potřebnou noblesu. Proto je Degout v Bruselu a nejen tam, ale i v jiných předních operních domech, žádaným hostem. Velkým překvapením byl výkon mladé holandské sopranistky Lenneke Ruiten (Ophélie), která v Bruselu debutovala. Ruitenová studovala v Haagu a Mnichově a doma vyhrála dvě přední pěvecké soutěže, ovšem Ophélie je jiná káva. Ruitenová se také představila na Pražském jaru a v pařížském Théatre des Champs-Élysées vystoupila v Monteverdi-gala s Magdalenou Koženou a Rolandem Villazónem. Její nádhernou hlasovou dispozici včetně dokonalých koloratur ocenilo premiérové publikum bouřlivým potleskem. I ostatní sólisté si zasloužili velké uznání, zejména Američanka Jennifer Larmore (královna Gertruda) a Francouz Vincent Le Texier (Claudius). Jestli s tímto Hamletem bruselská opera získá další mezinárodní ocenění nevím, jisté ale je, že se na tři a půl hodiny trvající inscenaci nikdo nemohl nudit.
