Prezentace Národního divadla moravskoslezského na festivalu Opera 2015, 1. Února 2015 v Národním divadle
Inu, Janáček je jeden z nejtěžších. Taková nezávazná feérie jako jsou Výlety páně Broučkovy, s podtitulem Z pražské Vikárky přes Měsíc až k husitům! – to musí Skutři zmáknout levou zadní. Zmákli, levou zadní ne.
Už scénografie je tvrdý oříšek. Jakub Kopecký umístil do pozadí jeviště poměrně malý portál, za ním nízký domek s prejzovou střechou, dá se jím na scénu vstoupit jen v podřepu, raději podlézt. Za ním je na začátku schován pijácký umělecký vikárkový sbor – jen mu pivní korbele koukají (když je zvednou pořádně nad hlavu). Slyšet je skoro není. Špatně! Před tím falešným portálkem jsou po jeho obou stranách jakási lešení, obalená na počátku a na Měsíci průhlednou bílou textilií. Příliš funkční toto řešení pro operu není – málo se používá a zmenšení prostoru uprostřed jeviště na stísněný interiér nepřináší ve druhé části opery žádnou podstatně novou kvalitu.
Matějem Broučkem je takový čiperný mexický talentovaný mladíček Jorge Garza, ne moc velký, štíhlounký, pohyblivý. Broučkova charakteristika podle textu libreta – Brouček: „Potkám-li dívčici, neodolám pokušení vzít ji za kulatou bradu!“, Čaroskvoucí: „A kdo jsi ty, paobraze božské krásy?“ Brouček: „Matěj Brouček.“ Člověk si říká, Skutři si dobrovolně ztěžují výchozí situaci – ale je to jejich volba. Obsazení Matěje Broučka je v Ostravě trojí, je v něm i Jaroslav Březina, lehce broučkovitý typ se smyslem pro humor, ale jejich (Skutrovic) erbovním Broučkem je právě ten sympatický Mexičan, co vyslovuje snaživě alespoň „rž“ místo „ř“ (Neumí čésky, neumí čésky!“). Text libreta obou částí – Měsíce i husitů – je supersložitý a má-li to celé být vtipné, mělo by být dobře rozumět. Avšak – „ani vorta“! Pardon – jsou výjimky: sám Brouček docela, odpustíme-li mu akcent, rozhodně Číšníček/Zázračné dítě/Žák, ten se drží obdivuhodně po všech stránkách, ve druhém díle už o poznání méně – jeho, tedy její (Martina Šnytová) hlas zní najednou ostřeji – pročpak to? Málinka/Etherea/Kunka Janě Sibera jaksi nesedí. Chtělo by to svítivost a detailní srozumitelnost slov (vzor Helena Tattermuschová). A taky dívčí jednoduchost, čistotu – takhle nafintěná zrzka s balónkovou minisukní nikdy s malířem Mazalem (Mazal/Blankytný/Petřík) nezazpívá nadzemské a náladotvorné: „Daleko není do rána, jsme sami dva, já a láska má.“ Francouzský Mazal (Jérome Billy) má hezky barevný tenor, ale chvílemi mu nahoře nestačí a nadstaví jej v poslední chvíli fistulí. Může být lehce směšný, ale chtělo by to i trochu lyriky, zpěvnosti, něhy. Herecky moc tvárný také není, spíš loutkovitý. Würfl, Čaroskvoucí, Konšel v podání Alexandra Beně je stejně matný jako téměř všichni ostatní, naopak Martin Šrejma jako Skladatel/Harfoboj/Miroslav Zlatník – bravo – hlas zní a rozumět je! Totéž Aleš Jenis (Básník/Jiný hlas/Oblačný/Vacek Bradatý). Tak vida – a ještě jedna pochvala před nastoupenou jednotkou: pan Václav Morys (Malíř/Hlas profesorův/Duhoslav /Vojta od Pávů) a v neposlední řadě Svatopluk Čech Ivana Kusnjera. František Zahradníček se úspěšně po dlouhé době našel jako Sakristán u sv. Víta/Lunobor/Domšík od Zvonu. Radost.
Všemu vévodí němý Pegas/Přízrak Jindřicha Panského. Líbí se všem jeho krásně vytvarovaný „pekáč buchet“- široká ramena, veleútlý pas i dva obří vějíře z pštrosích per. Ztělesněná poezie – na něho se každý rád podívá, ani jinak nelze, když se bez něj na jevišti nic neobejde. Už si na to pomalu zvykáme. „Je to jiná poetika.“, říká smířlivě můj starý kamarád z mládí. Má jako vždycky pravdu.
Kostýmy sboru zůstávají u husitů stejné jako na měsíci – zástup Málinek/Ethereí se jen potáhne jakýmsi jakoby historickým prachem a trošku se více podmalují oči – a jsou z toho husitské Kunky. Ušetřili jsme? Je to jenom proto? Anebo jde o tvůrčí záměr, který jsme (zase) nepochopili? Vše dobře fotografovatelné, efektní, může zamířit přímo na Quadriennale 2015 – autorka Simona Rybáková.
A hudba. Orchestr detailně připraven Robertem Jindrou hraje „jak Strauss“. Inscenaci vévodí. Jen to, co je na jevišti, zejména v první části večera, působí oproti němu poněkud nevýrazně. Vše probíhá velmi decentně. Žádné cirkusácké frajkumšty, jednoduchá scéna, která se za falešným portálem drobně proměňuje. Až v husitské druhé části večera dojde na skutečné hudební žně. Sbor sejde do hlediště a naplní je dobře připravenými hlasy (výtečný sbormistr Jurij Galatenko). Konečně slyšíme to, oč jsme zatím byli ochuzeni. Bereme husity vážně nebo ne? Asi tak napůl – jak Skutři, tak i my, anonymní diváci.
Ano, dobře že v Ostravě Broučky hrají. Ale ještě nikdy mě inscenace Janáčkových „Broučkiád“ nepřesvědčila. Zase udělám na své divácké pažbě jenom další zářez…
Inscenace byla nastudována z kritické edice Universal Edition Wien/ Editio Moravia UE32434/EM87201, editor Jiří Zahrádka. Druhý závěr II. jednání a Dohra je v inscenaci vypuštěna.