Brno sobě aneb tři obrazy z festivalu Janáček Brno 2016

Obraz první – Janáček v Jeskyni

Když se Steve Reich poprvé odvážil pokusit o operu, bylo mu skoro šedesát (jako Janáčkovi). Do té doby marně přemýšlel nad tím, jak má opera konce 20. století vypadat. Pár věcí mu bylo jasných už dopředu: bude se v ní pracovat s elektronikou, jako lidovým nástrojem současnosti, bude se v ní hodně mluvit a nápěvky mluvy budou diktovat tvar instrumentální melodie. Definitivně se rozhodl po svém „kvartetu na druhou“ (tedy kvartetu čtyř smyčcových kvartet, z nichž tři hrají ze záznamu) Different Trains (1988). Už zde si úspěšně vyzkoušel zdvojování mluvených frází nástroji v příběhu o různých vlacích, předválečných, válečných i poválečných. Reich nikdy nezastíral, že používá obdobný princip práce s melodikou lidské řeči jako Leoš Janáček a dokonce se na něj výslovně odvolává. Námět opery The Cave (1993) částečně souvisí s postupným hledáním Reichovy vlastní náboženské identity. Jeskyně v Hebronu, kde jsou podle mytologie uloženy nejen ostatky Adama a Evy, ale také Abrahama a jeho ženy Sáry tu slouží jako topos, ve kterém se protínají úvahy a výroky hebrejských, muslimských a křesťanských mluvčích. Zatímco u prvních i druhých máme pocit jednoznačné spřízněnosti s Abrahamovým příběhem a až rodové příslušnosti, u křesťanských a post-křesťanských mluvčích se setkáváme s paradoxními výroky a postřehy, které nás sice od původní starozákonní tradice silně vzdalují, ale zároveň odhalují aktualitu tohoto příběhu ve zdánlivě banálních rysech, jako jsou úvahy o Hagar coby první svobodné matce a urpchlici nebo o přirozenosti chování člověka ve vztahu k lidskému a božskému. Ačkoliv je opera dnes téměř čtvrt století stará a její autor letos slaví 80 let, jednalo se o českou premiéru. The Cave překvapivě předběhly Three Tales (2002), které zazněly na Hudebním fóru v Hradci Králové už před deseti lety. Obsazení bychom mohli po skupinách rozdělit na smyčcové kvarteto, dechové kvinteto, sekci bicích, kam nepochybně patří dva psací stroje, resp. počítačové klávesnice, a kvarteto pěvců (2 ženské, 2 mužské hlasy). Návštěvníci festivalu slyšeli Reicha v podání domácího souboru, který se specializuje na soudobou hudbu Brno Contemporary Orchestra (BCO) pod taktovkou Pavla Šnajdra. Provedení bylo napínavé, protože každý z hráčů je vlastně sólistou a nekoordinuje se jen s ostatními hudebníky, ale také s pětikanálovým videem promítaným na separátní plátna. Jedná se vlastně o dokumentární videooperu, ve které Reichova manželka Beryl Korot pracuje s videem kontrapunktickým a rytmickým způsobem, podobně jako v hudební sazbě. Reich zase používá metody smyčky a střihu, typické pro film a video. Jakkoliv Reichovu hudbu obdivuji a dobře znám jeho pozdější operu Three Tales, přiznám se, že dvě hodiny minimal music na mě byly zkrátka dost. Reichův slovník je v této opeře poměrně homogenní, bez výraznějších kontrastů. Přemýšlím o tom, že dvouhodinové odříkání má mít možná podobný efekt jako sezení na tvrdých kostelních lavicích při bohoslužbě. Pokud má divák kontemplovat mozaiku výroků a obrazů v toku hudby, možná by mu na to stačila i hodina, jako v případě Three Tales. Právě tuto operu bych postavil nad The Cave, protože jednak používá daleko sofistikovanější a širší paletu technik a jednak jsou příběhy vzájemně kontrastní. Hudebníci hráli s maximální koncentrací, pěvci byli v zásadě bezchybní – jen bych si dokázal představit méně nebo žádné vibrato v mužských hlasech – do nové hudby patří stejně málo, jako do staré. Není náhoda, že se Reich odvolává na renesanční polyfonii a 17.-19. století ve svých preferencích opomíjí… Výsledný dojem? Lehce opojný pocit historického okamžiku spojený se vzrušujícím vědomím, že se v každém okamžiku může cokoliv v technologii nebo souhře rozsypat, korunovaný celkovou mírnou únavou z kusu, který nemusel být tak rozvleklý, abychom všechno pochopili.

Katarina Giotas, Anders Lorentzson a Katarina Karnéus, foto Janáčkova opera NdB / Marek Olbrzymek

Obraz druhý a třetí – cesta do nitra lidské duše

Nikdy bych si nevsadil na to, že jedním z vrcholů festivalu, ne-li vrcholem absolutním, budou Bartókova a Schönbergova opera. Potlesk po každé z oper ne a ne skončit. Recept na úspěch se přitom zdá být jednoduchý: vezme se režisér světové kvality českého původu, David Radok, s ním jeho inscenace z Göteborgu, k tomu se přidají tři špičkoví pěvci a celé se to okoření a zahustí domácím orchestrem, kterému se poskytne dostatek zkoušek s velkým předstihem. K tomu přidejme maličkost jako nadšení vedení opery pro celou věc a můžeme servírovat. Upřímně řečeno, předložit publiku v Brně Modrovousův hrad a Očekávání je nápad daleko za hranicí jistoty. Dvě moderní opery, které vznikly okolo roku 1910, jsou obtížně stravitelným atonálním a expresivním pokrmem, který potěší snad jen toho, kdo rád večeří se svým psychoanalytikem. Obě mají jako hlavní postavy ženy (ne, Modrovous není žena, ale celou dobu podléhá naléhání své novomanželky Judit), a tím se také blíží Janáčkovým operám. Nechci být k Janáčkovi nespravedlivý, ale ve srovnání s Bartókem a Schönbergem jsou jeho opery vlastně velmi tradiční, a to i přesto, že řada z nich vznikla později. Režisér Radok pojal obě opery komplementárně a spojil je do jednoho večera. Zatímco otvírání komnat v Modrovousově duši přivede Judit k odhalení vlastní nepodstatnosti v jeho životě, Očekávání je už konkrétní analýzou tohoto stavu, tedy odcizení. Očekávání navazuje na Modrovousovu sedmou komnatu, v níž žena zkoumá příčiny svého osamění. Autoři inscenace (David Radok, Martin Chocholoušek a Zuzana Ježková) použili stejnou scénu, jen mrtvý milenec se tu chová jako někdo, kdo může být stejně tak halucinací, jako vyhořelým dlouholetým partnerem. Erwartung se překvapivě neodehrává v lese, ale v interiéru domu, což logice textu nijak neodporuje, ba naopak. Mám-li se pokusit inscenaci stylově zařadit z hlediska scénografie, řekl bych minimalismus v případě Bartóka a střízlivý protestantský pragmatismus v případě Schönberga. V obou případech je pojetí velmi civilní a funkční. Obě opery bezpochyby stály na vynikajících výkonech všech tří pěvců. Nejlepší z výborných byla Katarina Karnéus představitelka Ženy v Očekávání, která přece jen musela pěvecky utáhnout třičtvrtěhodinové monodrama sama, a to v afektu a exaltovaných výkřicích. Modrovousův hrad se prováděl v maďarštině, ke které se mohu vyjádřit zhruba tolik jako ke švédštině. Jisté ovšem je, že Anders Lorentzson a Katarina Giotas byli výborní bez dalších připomínek. Orchestr Janáčkovy opery NdB pod vedením Marka Ivanoviće při této premiéře, myslím, předváděl své maximum. Atonalita, respektive modalita, s neustálými proměnami témbrů a místy komorní sazbou tomuto kusu mezi hudebníky zjednávají respekt, ale hráči mu věnovali patřičnou pozornost a množství energie.

Závěr?

Opera Národního divadla Brno nás v poslední době překvapuje jednou výbornou inscenací za druhou. Pojďme si konečně bez falešné skromnosti přiznat, že to, co se aktuálně na prknech Janáčkova divadla odehrává, má světovou úroveň a Brno zažívá zlaté časy. Nezbývá než doufat, že realizačnímu týmu opery vydrží jejich entuziasmus, odvaha zdravě riskovat a energie i do příštích let. Diváci se už tlačí ve frontě na vstupenky…

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější