pondělí, 20. červen 2022

Brněnský Otello jako sólo pro Desdemonu

Napsal(a) 

, foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Nové brněnské inscenaci Verdiho Otella není co vytknout, jistě vydrží na jevišti dlouho a obecenstvo mu nebude chybět. Režisér Martin Glaser šel po divadelní stopě spíše zaměřené na monumentalitu vojenského a mocenského prostředí s jedinou kontrastní bytostí, jíž je čistá a milující Desdemona. Scénografie Pavla Boráka vsadila na technické danosti jeviště Janáčkova divadla, na možnost zanořovat scénografické objekty do bočního jeviště nebo horizontálně pohybovat jevištními stoly. Základním scénografickým objektem je monumentální do dáli se táhnoucí kovově patinovaná hradba, od níž se mohou dotvářet další menší prostory i drobné kóje se schody uzavřenými stěnou, která nepustí Otella ani o krok dál. Otellova a Desdemonina ložnice se nápaditě vynoří z podjevištního zázemí. Lůžko potažené rudou textilií s mnoha polštáři se odráží od zlaté stěny. Je to uzavřený intimní prostor určený pouze pro Desdemonu a Otella. Před ním je na ploše jeviště po celé jeho šířce osvětlovací rošt, který dramatizuje dění. Na něm umírá Desdemona, ložnice se ponořuje a prostor kovové pevnosti propouští svými spárami paprsky světla. Velmi působivý konec.

Kostýmy Markéty Sládečkové se podřizují vojenskému prostředí. Jsou propojeny spíš vnějškově tématem quasi uniforem, které jsou střihově i materiálově nejednotné a jejich odlišnost zdůrazňuje povahy postav. Jedinou výjimkou je něžně růžová Desdemona, která se pouze ve scéně, kdy přijíždí benátský vyslanec Lodovico objeví v v šedých šatech s polovojenskými prvky.

, foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Glaserova inscenace tone v tajuplném šerosvitu, úvodní bouře je spíše světelná (světelný design Martin Špetlík). Celá inscenace spěje nepříliš dramatickým tempem k závěrečnému čtvrtému jednání, které vyznívá nejpřesvědčivěji. Jeviště se teple rozsvětlí a poskytuje poklid pro Desdemonu a závěr jejího žití. Na velkorysé ploše pevnosti zpívá svou píseň o jívě a prožívá svou předsmrtnou úzkost spolu se společnicí Emilií. Jejich loučení, kdy obě tuší, že se vidí naposledy, je strhující. A potom Desdemona odchází do ložnice a čeká na Otella. Konec korunuje dílo.

Zdá se, že ryzí divadelnost Verdiho hudby kupodivu není, jak se ukázalo, oblastí, v níž by se dirigent Robert Kružík, který inscenaci hudebně nastudoval, cítil komfortně. Jeho pojetí zatím postrádá italskou výbušnost, není vystavěno s dramatickým zdivadelněním, chybí mu výraznější kontrasty stavební, dynamické, agogické. Spolehlivý brněnský sbor tentokrát vedla Zuzana Kadlčíková, dětský sbor pak Valeria Maťašová. Sólisté jsou postaveni do obtížné situace. Inscenaci téměř chybí Jago, lépe řečeno chybí jí Jago v podobě výrazné charismatické osobnosti. Srbský barytonista Dragutin Matić sice svůj part zazpívá, byť nejhlubší poloha jeho barytonu není příliš znělá, domnívám se však, že se mu nedostává originality a divadelní propracovanosti v pěveckém a v hereckém projevu. Divák v jeho podání těžko nachází přesvědčivost, které Otello tak snadno podlehl. Otello působí (alespoň na mne osobně) spíš jako křehký intelektuál, uzlíček nervů, který se hroutí už při prvním Jagově nárazu. Není na něm patrný žádný vnitřní boj silné osobnosti – neboť on jí musel být, dosáhl-li takové vojenské kariéry a dokázal-li získat lásku takto vnitřně i vnějškově krásné ženy. Fešný americký tenorista Harold Meers má v podstatě lyrický hlas, který je (zatím?) stavěný na řadu tenorových rolí s výjimkou Otella.

, foto Patrik Borecký foto: Patrik Borecký

Zkrátka muži jsou v této inscenaci zcela ve stínu ženských hrdinek, kromě Cassia ztělesněného výrazně Alešem Brisceinem. Jana Šrejma Kačírková vede svou Desdemonu od prvních okamžiků s emocionální čitelností. Na začátku je to bezstarostná šťastná žena, která svému milovanému muži běží vstříc jako by ve svém nočním šatě, stačila přes sebe jen přehodit plášť. Její obličej vyzařuje nadpozemské štěstí – málokterá zpěvačka dokáže svou mimikou a výrazem očí tak spolehlivě sdělit divákovi, jak se její Desdemona cítí. Obohacuje tím svůj pěvecký projev. Jana Šrejma Kačírková podává velký pěvecko-herecký výkon a ve chvíli kdy je její emotivní Desdemona na jevišti, je divák doslova nadšený. Postava Desdemony bývá často zpodobňována spíše jako bezbranná oběť, v interpretaci této zpívající herečky však o svůj život cíleně bojuje. Provází ji podobně emocionálně naladěná Václava Krejčí Housková jako Emilie a jejich společné scény patří k těm nejpřesvědčivějším. Ve čtvrtém jednání se plně propojilo hudební pojetí Roberta Kružíka s divadelním výrazem a mohli jsme si vychutnat krásný závěr, téměř jako sólo pro Desdemonu, protože i tady jsme, bohužel, postrádali výraznější postavu Otella, mouřenína, který v této současné chvíli ani nemůže být mouřenínem, ale v obličeji jen lehce počmáraným bílým jedincem.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.