Brněnský Jakobín – velké potěšení

Dvořákova opera Jakobín zahájila novou operní sezonu Národního divadla Brno, jejíž druhá část s sebou přináší Rok české hudby 2024. Jakobín sice patří spolu s Čertem a Káčou vedle všeobecně uznávané a ve světě hrané Rusalky do trojice u nás nejčastěji uváděných skladatelových oper, avšak, jak víme, české opery se u nás po době, kdy bývaly stálou součástí tak zvaného kmenového repertoáru našich divadel, uvádějí málo. Tím větším svátkem může uvedení české opery být, tím víc se na ně čeká. Brněnské Národní divadlo chystá v této sezóně tři české opery, po Jakobínovi na začátku února 2024 novou inscenaci Smetanova Dalibora v režii „nejčeštějšího“ anglického operního režiséra Davida Pountneyho, který má ve svém repertoáru čtrnáct českých oper. V době, kdy byl Pountney uměleckým šéfem a intendantem Welsh National Opera v Cardiffu, si vybral v roce 2016 jako hudebního ředitele opery našeho výtečného dirigenta Tomáše Hanuse, který působí v Cardiffu dodnes a nastuduje brněnského Dalibora s ním. Následovat bude nová inscenace Dvořákovy Rusalky v režii Davida Radoka a pod taktovkou šéfdirigenta Marka Ivanoviće, máme se tedy na co těšit. 

Dvořákův Jakobín je šťastnou dramaturgickou volbou, přináší s sebou kouzelnou hudbu i příběh, který nezadržitelně spěje k jásavému konci, ovšem jen v případě, že se inscenace podaří. Brněnští umělci připravovali Jakobína se soustředěným zaujetím, jak ostatně bývá jejich zvykem. Dílo hudebně nastudoval Jakub Klecker (druhým dirigentem je Robert Kružík), četné sbory nastudoval sbormistr operního souboru Pavel Koňárek, spolupracoval Dětský sbor Brno, který vede Valeria Maťašová. Sólisté byli obsazeni do rolí, které jsou pro ně jako stvořené. Julie Pavly Vykopalové, Bohuš Romana Hozy, učitel Benda Petra Levíčka, Terinka Lucie Kaňkové, Jiří Aleše Brisceina, Purkrabí Jana Šťávy, Adolf Tadeáše Hozy, Lotinka Jitky Zerhauové. Režie se ujal ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, dříve výlučně činoherní režisér, který se postupně vydává i na pole operní (Její pastorkyňa, Evžen Oněgin, Otello) a nutno dodat, že Jakobín se s jeho režijní koncepcí šťastně sešel. Když Martin Glaser o Jakobínovi říká, že jej k této opeře připoutala víc hudba než dramatický obsah opery, můžeme mu to věřit. Pak ovšem musí být ta hudební složka naprosto dominantní v celém tom divadelním frajkumštu.

Tadeáš Hoza, Jan Šťáva, foto Patrik Borecký

A tak tomu v Brně také je. Dirigent Jakub Klecker spolu s operním orchestrem hrají Dvořákovu hudbu s vrcholným nasazením, dává si záležet na živém, proměnlivém a vyváženém průběhu jednotlivých dějství, z orchestru zní hudba plná barev, k ní se z jeviště vážou četné sborové partie (zdejší sbor je právem pověstný svou kvalitou) a známé árie a ansámbly. Dlouholetá sbormistrovská zkušenost dirigenta Jakuba Kleckera je na jeho suverénním vedení bohatě obsazeného ansámblu jasně patrná.

Neobyčejně působivá je scénografie Pavla Boráka, který navrhl vlnitou horizontálu umístěnou stupňovitě na jevištních stolech, které se mohou vertikálně pohybovat nahoru a dolů. Vytváří tak proměnlivou pohybující se podlahu, jejíž návrší a údolí připomínají líbeznou českou krajinu. Pavel Borák dodržuje princip proměnlivosti měřítek, takže děti přinášejí na jeviště malé bílé domečky, zatímco v posledním jednání dominuje scénografii poměrně masivní šedavá zámecká architektura, která v závěru opery na tazích stoupá vzhůru a uvolňuje prostor pro celý ansámbl, který se jednotně klaní před spokojeným zaplněným hledištěm. Brněnská inscenace je velkou oslavou této ve všem všudy muzikální opery, jejíž nejoblíbenější částí je druhé jednání se školní scénou, která je půvabným koncertem na operním jevišti.

David Szendiuch, foto Patrik Borecký

Veškeré příjemné zážitky přece jenom něco narušuje, jsou to kostýmy Davida Janoška, který jako jediný z inscenačního týmu hrál jenom podle svých not a předvedl jakousi módní přehlídku. Uniformní jsou kostýmy sboru, jejichž základem jsou bílé košile a usedlé úřednické límečky nejen členek sboru, ale také Terinky. Černý kostým učitele Bendy naštěstí nemohl ublížit Petru Levíčkovi, který byl oním kantorem a trochu i umělcem s temperamentem a nasazením sobě vlastním, tvrdě však působil kostým Terinky – bílé šaty a předlouhá černá vesta. Nejhůře dopadl starý Hrabě Vilém z Harasova, který se objevil v podivném quasi rokokovém kostýmu s bílou parukou a zkomplikoval situaci Davidu Szendiuchovi, který vypadal jako figurka ze starého loutkového divadla. Jeho důstojnost byla ta tam tím spíš, že dva drábové, kteří odváděli Jiřího a Bohuše do vězení, měli bílou paruku jako on. Jejich oděvy nesouvisely ani s kostýmem Purkrabího, který je jim svým postavením nejblíž. Jeho hráškově zelený kostým byl stylizovaný – napůl civilní, napůl s názvukem na historický kostým. Také Adolf z Harasova byl z jiného světa, jeho kostým se prosazoval na jevišti spíš jen svou kontrastní žlutou barvou.

Aleš Briscein, Petr Levíček, Lucie Kaňková, foto Patrik Borecký

Operní herci se ujali svých rolí s přesvědčivou samozřejmostí, jako by souvislá produkce českých romantických oper nikdy nebyla přerušena. Dojemný zpěv a herecká věrohodnost představitelky Julie Pavly Vykopalové a jejího Bohuše z Harasova (Roman Hoza), nesmiřitelná nenávist Adolfa z Harasova (Tadeáš Hoza), půvab Terinky v podání Lucie Kaňkové a mužnost Jiřího (Aleš Briscein), krásně komediální a pohyblivý Purkrabí Jana Šťávy, přesvědčivá Lotinka Jitky Zerhauové. O rozpohybovanost sólistů, a především sboru se zasloužil pohybový spolupracovník Martin Pacek.

, foto Patrik Borecký

Premiéru 8. října živě přenášela OperaVision, na níž zůstane Jakobín až do dubna příštího roku. Brněnská inscenace Dvořákova Jakobína je nejen oslavou české hudebnosti, má navíc neobyčejně příjemnou atmosféru, která se šířila z jeviště plného emocionálně bohatých výkonů do vstřícného hlediště zaplněného do posledního místečka. Navíc věnovalo Národní divadlo Brno inscenaci Jakobína svému dlouholetému vynikajícímu sbormistrovi Josefu Pančíkovi k jeho 85. narozeninám.

(Na fotografiích není definitivní podoba kostýmů.)

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější